Rozhovory s Jiřím Grušou nezestárly ani po třiceti letech
Když zemře nějaký velikán české kultury, ať už opravdový či domnělý, netrvá obvykle ani měsíc a na knižních pultech se objeví monografie, která nabízí „pravdivý“ pohled na umělcův život. O sebraných rozhovorech s básníkem, prozaikem, překladatelem a diplomatem Jiřím Grušou, které v průběhu posledních takřka třiceti let pořizoval novinář Karel Hvížďala, to naštěstí neplatí. Publikace Grušova hlídka na Rýnu se představuje na knižních pultech tento týden. Sám autor sice v ediční poznámce přiznává, že na myšlenku souboru interview ho přivedla až nenadálá Grušova smrt, kniha ale na druhé straně netrpí neduhy narychlo „spíchnutých“ vzpomínkových titulů. Nejspíše je to dáno tím, že pro Hvížďalu zůstal Gruša kamarádem z časů nelehké německé emigrace, k němuž měl vztah jako ke zkušenějšímu a světáčtějšímu mentorovi – ač byl Gruša jen o tři roky starší. Hvížďala i proto nemá zapotřebí zdůrazňovat, jak moc úzký měl k zesnulému vztah.
Z exilu do mainstreamu
Poskládané rozhovory působí jako celek i přesto, že byly pořizovány v různou dobu. Ani přitom nevadí, že okolnosti, za nichž Hvížďala s Grušou debatovali, se mezitím radikálně pozměnily. Zatímco první interview je z roku 1983, tedy nedlouho poté, co se z „nešťastného uživatele domovského práva v Husákii stal šťastným bezdomovcem“, poslední, rok starý rozhovor už Gruša absolvoval coby penzionovaný diplomat s bezmála patnáctiletou praxí (včetně půlročního ministrování v druhé vládě Václava Klause). Změnila se i čtenářská obec. První povídání si přečetlo několik set emigrantů v exulantských Listech, poslední rozhovory vyšly v periodikách jako MF Dnes nebo Týden. Naopak Grušovy názory zůstávají konzistentní. V jazykové rovině zůstal vždy básníkem – když může, použije hru se slovy, zvláště pak, když z toho vznikne souzvuk („Dobrá diplomacie relativizuje nové pretence. Hloupá sází na preference“ nebo jinde: „Média se bulvarizují tam, kde se mají pulverizovat.“). Hvížďalova kniha je ale především svědectvím o tom, že Gruša svými odpověďmi neustále znejišťoval a podrýval většinové názory polemizoval s nimi. A často píchal do vosího hnízda. Ať už v roce 1964, kdy do časopisu Tvář napsal, že Nezval může za devastaci české poválečné poezie, či nedlouho před svou smrtí, kdy kritizoval českou upachtěnost a provinčnost. V některých případech ale Grušova argumentace není úplně přesvědčivá. Třeba o maloměšťáckém národovectví, k němuž má prý sklony Václav Klaus, si jistě lze myslet různé, ovšem tvrdit, že prezident je vlastně „typický Rakušan, počeštěný austriák“, je pusté přesouvání rakouských stereotypů v čase i prostoru bez hlubšího významu. Na druhé straně Gruša dokáže leckdy až strejcovsky působící mravokárný tón odlehčit: třeba když si v kritice české úslužnosti povzdychne, že Bohumil Hrabal nenapsal raději Obědvám s anglickým králem. Gruša měl bohužel tu smůlu, že jen málokdo s jeho provokativními a od pasu vypálenými tezemi polemizoval. Český nezájem o Grušu ostatně odráží i bibliografie připojená k Hvížďalově souboru rozhovorů – řada jeho románů vyšla jen v samizdatu nebo u Škvoreckých v Torontu a ohlasu se dočkaly pouze eseje. Novým literárním domovem se mu nestal ani německý knižní trh. Jeho poslední německy psaný esej Beneš jako Rakušan, v němž se pokusil vyargumentovat, proč „prezident-budovatel“ prokázal státu medvědí službu a rozhodně se o něj nezasloužil, dosud vyšel jen v českém překladu.
Terapie němčinou
Grušův vztah k němčině byl přitom autoterapeutický. „Vyhazov z jazyka je vždy drama, ale vyhazov z malého tragédie. Abych nezahynul, zkoušel jsem němčinu,“ říká Gruša na jednom místě Hvížďalovi. Nakonec i díky němčině našel po velvyslancování novou práci – coby šéf Diplomatické akademie ve Vídni. Možná právě pendlování mezi Vídní, Bonnem a Prahou (jinak řečeno mezi Dunajem, Rýnem a Vltavou) ho udržovalo v duševní kondici. „Neumřít na místní poměry,“ odpověděl jeden z nejznámějších českých emigrantů před sedmi lety na Hvížďalovu otázku, co se mu v životě nejvíce povedlo. Je v tom kus ironie dějin, kterou Gruša rád a často připomínal. Jeho samotného totiž srdce zradilo letos 28. října – v Den vzniku samostatného Československa, do jehož národnostní politiky se celý život strefoval. Řečeno slovy dobové veršované kritiky v časopise Dikobraz, po něm nám zůstala „rozgrušená země“.
Grušova hlídka na Rýnu
Autor Karel Hvížďala
Vydala Mladá fronta, 2011
Rozsah 223 stran
