POPEKONOMIE Není náhodou, že se stav českých veřejných financí rapidně zhoršil, když premiéroval „junior“ Stanislav Gross a na ministerstvu financí seděl mladý Bohuslav Sobotka
Jednomu nevoní kravaty, druhý dokonce veřejně vystupuje v oblečení z hypermarketu.
Řeč je o řeckém premiérovi Alexisu Tsiprasovi a Pablu Iglesiasovi, lídrovi strany Podemos. Ta je španělskou variací Tsiprasovy Syrizy. Celý Brusel chodí v oblecích, stejně jako bankéři – my budeme jiní, řekli si zjevně oba lídři „protiúsporných“ uskupení. Nekonvenční styl oblékání umocňuje jejich mladickost. Tsiprasovi je 40 let, Iglesiasovi o čtyři méně. To na vrcholné politické lídry není moc. Člověk by se málem neubránil dojmu, že pro nastupující evropskou politickou třídu bude relativní mládí charakteristickým rysem.
Vhod tak přicházejí závěry studie amerického Národního úřadu pro ekonomický výzkum, která se jako vůbec první analytický text zabývá tím, jakým způsobem politikův věk určuje jeho kroky ve funkci. Studie nazvaná Staří a mladí politici poskytuje voliči jasné vodítko: pokud si přeje, aby se veřejné finance ozdravily, ať volí spíše starší politiky.
Mladí politici Tsiprasova nebo Iglesiasova typu budou totiž nakonec mnohem spíše tíhnout k rozhazovačným manýrám, a to zejména před volbami, protože jejich rozhodnutí jsou více než kroky starších kolegů ovlivněna úvahami o další kariéře. Mladý politik spíše než ten starší inklinuje k „uplácení“ voličstva, neboť mu více záleží na tom, aby byl znovu zvolen. Autoři studie dospěli k tomuto závěru rozborem dat z italské komunální politiky, ale lze jej zobecnit. Nebude například úplnou náhodou, že se stav českých veřejných financí rapidně zhoršil – navzdory ekonomickému růstu – počátkem milénia, kdy za politické nitky vehementně tahal Stanislav Gross, svého času dokonce premiér, a na ministerstvu financí seděl další „junior“, Bohuslav Sobotka.
Závěry zmíněné studie jsou v souladu s obrazem politiků Tsiprasova či Iglesiasova typu. Ukazuje se, že politické mládí periferních zemí Evropy schovává za svoji rebelskou rétoriku vlastně docela pragmatické postoje.
Ostatně nejeden komentátor upozorňuje, jak se Tsipras stal „rozumnějším“ poté, co se chopil moci. Přílišnou měkkost mu vyčítají už i někteří spolustraníci ze Syrizy, například Manolis Glezos, dvaadevadesátiletý veterán řecké politiky a kovaný levičák. Tsipras ale – na rozdíl od Glezose – musí zvažovat, co dále, pokud politicky padne (a potenciální odchod z eurozóny by tento pád učinil pravděpodobnějším, neboť většina Řeků si přeje u eura zůstat). Zkrátka a dobře, pokud by Syrizu vedl nějaký „stařešina“, nebyl by sice možná tak sexy pro voliče, ale zase by zřejmě principiálněji trval na svém.
O autorovi| LUKÁŠ KOVANDA, hlavní ekonom Finanční skupiny Roklen
