Korupce je nejen protiprávní, ale i nemorální, nekolegiální a krátkozraká
Rozhodčí řízení prožívá v České republice schizofrenní období. Na jedné straně roste počet sporů, které jsou v rozhodčím řízení vyřizovány, na druhé kritika, že rozhodci postupují často svévolně a nerespektují právo. Do toho zaznívají hlasy, že jednoinstančnost řízení před rozhodci znemožňuje průchod právu tím, že neexistují opravné prostředky proti vydanému rozhodčímu nálezu, přes který „nejede vlak“. A konečně se stále častěji šíří podezření, že někteří rozhodci přece tak špatně nemohou rozhodovat jen proto, že by byli tak hloupí, nýbrž že museli být určitě zkorumpování, když takový rozhodčí nález vydali.
Omyl se nikdy nedá vyloučit.
K tomu prvnímu. Otevření rozhodčího řízení i pro vnitrostátní spory od 1. ledna 1995 a propagace rozhodčího řízení v minulých deseti letech způsobily, že na „trhu“ existují tři rozhodčí soudy, řada seskupení rozhodců a mnoho samostatných rozhodců. Nárůst sporů u všech rozhodčích míst je enormní (například Rozhodčí soud při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR měl v roce 1995 celkem 81 nových sporů, zatímco v roce 2005 už to bylo 869 sporů, tedy přibližně desetkrát více). Ať se to někomu líbí nebo ne, konkurence existuje. Mně osobně korektní konkurence nikdy nevadila, naopak mne motivovala k lepším výkonům.
K tomu druhému. Rozhodci musejí materiální právo respektovat (ledaže je strany výslovně pověřily, aby rozhodovali dle zásad spravedlnosti, pak se „psaného práva“ držet nemusejí). Mé zkušenosti říkají, že drtivá většina rozhodců (které znám) rozhoduje, jak nejlépe umí a s přesvědčením, že v souladu s právem. Ovšem i rozhodci se mohou mýlit a právo špatně vyložit a použít. To se prostě u činnosti, kterou dělají lidé, nedá nikdy vyloučit. Velká část připomínek stran k údajné „nezákonnosti postupu rozhodců“ však vyplývá z nepochopení podstaty rozhodčího řízení. Tím, že strany uzavřou rozhodčí smlouvu nejenom odnímají věc „státnímu“ (nebo jak právníci říkají „řádnému“) soudu, nýbrž také souhlasí s tím, že značná část postupů uplatňovaných v civilním soudním řízení se na rozhodčí řízení nepoužije. Rozhodci (není-li mezi stranami uzavřena jiná dohoda) postupují v řízení způsobem, který považují za vhodný, a vedou řízení tak, aby bez zbytečných formalit byl zjištěn skutkový stav věci potřebný pro rozhodnutí sporu. Ustanovení občanského soudního řádu se použijí na řízení před rozhodci tam, kde zákon o rozhodčím řízení nestanoví jinak, a to ještě jen přiměřeně. Nadto hrubé nesprávnosti ze strany rozhodců při postupu v řízení mohou být důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu soudem.
Chvála jednoinstančnosti.
Působím v rozhodčím řízení 28 let. Rozhodoval jsem spory nejen v České republice, ale i v řadě cizích zemí. Proto si snad ke třetí námitce mohou dovolit vyjádřit názor, že jednoinstančnost rozhodčího řízení patří k jeho největším výhodám. Náš zákon však (což není v jiných řádech úplně obvyklé) umožňuje stranám, aby si „druhou instanci“ sjednaly tím, že v rozhodčí doložce dohodnou, že rozhodčí nález bude přezkoumán jiným rozhodci. Znovu opakuji, že takovou „druhou instanci“ nepovažuji za vhodnou, protože devalvuje jednu ze zásadních výhod rozhodčího řízení. Strany ale takovou možnost mají a pokud možnosti sjednat „druhou instanci“ nevyužijí, nesmějí si stěžovat na povahu rozhodčího řízení jako takového, nýbrž si pak samy musejí položit otázku, zda a jak zvažovaly rizika související s jednoinstančností rozhodčího řízení při formulování rozhodčí doložky . A konečně k tomu čtvrtému. Rozhodce musí být nezávislý a nestranný. Vychází se z toho, že nezávislost je kategorie objektivní, nestrannost kategorie subjektivní. Prověřování možných konfliktů zájmů patří v současném globalizovaném světě k nejožehavějším tématům a řada rozhodců musí dennodenně tento problém řešit. Samy strany často rozhodcům ulehčí uvažovaní, když prohlásí, že určité oznámené skutečnosti pro ně nepředstavují problém z hlediska nezávislosti a nestrannosti. Je častým jevem, že strana, která spor prohraje, začne šířit fámy, že někteří rozhodci museli být podplaceni, jinak by přece tak nemohli rozhodnout. Málokterá strana má sílu přiznat, že měla buď „špatný“ případ a prohrála prostě proto, že prohrát měla, anebo proto, že se nehájila tak, jak měla (mimochodem, stále více rozhodců nepovažuje neschopnost právních zástupců za přitěžující okolnost a rozhoduje jen na základě názoru na věc samu, a nikoliv dle toho, jak byla věc prezentována).
Korumpovaní a korumpující.
Když eliminujeme výše uvedené, musíme současně přiznat, že ani rozhodčí řízení nemůže být imunní proti korupci, když proti ní není imunní žádné jiné lidské počínání. Je třeba jasně říci, že korupce představuje největší nebezpečí pro celý systém rozhodčího řízení (ostatně jako pro každý jiný systém). Ve svých promluvách k novým rozhodcům našeho rozhodčího soudu vždy zdůrazňuji, že zásadní nebezpečí rozvratu nehrozí od konkurence nebo od nějakých jiných vnějších vlivů, ale od nás samotných. Pokud připustíme, aby se fámy o zkorumpovaných nebo zkorumpovatelných rozhodcích zakládaly na pravdivých zkušenostech, tedy jasně řečeno, pokud se necháme jako rozhodci zkorumpovat, zničíme důvěru, kterou rozhodčí řízení stále ještě oprávněně požívá, zničíme práci obrovského množství lidí, kteří se zkorumpovat nikdy nedali (ale budou „smeteni“ s vlnou korupčníků), a koneckonců zničíme i svou možnost nadále spory rozhodovat.
Nepovažuji se za čistou studánku. V životě jsem napáchal věci, které bych z něj nejraději vymazal, ale už se staly. Ale nikdy jsem se jako rozhodce nenechal zkorumpovat, protože jsem si vštípil zásadu své moravské babičky, že klidný spánek lze ztratit i jen jednou špínou. Ostatně ve filmu Norimberský proces řekl – myslím - Spencer Tracy jinými slovy něco podobného.
Apeluji proto na rozhodce: Nenechte se korumpovat! Je to nejen protiprávní, ale je to i nemorální, nekolegiální a krátkozraké. Ale apeluji také na strany: Nekorumpujte rozhodce! Je to protiprávní, ale je to i nemorální, nekalé vůči jiným stranám a krátkozraké.
Chci hluboce věřit, že problém korupce míjí rozhodčí soud, jehož jsem předsedou. Ale že bych byl úplně klidný, to nejsem. A jsem připraven si s kýmkoliv o tomto svém neklidu popovídat.
