ROZHODNE VOLIČ NOVÉ EKONOMIKY

Gore podporuje splácení státního dluhu, Bush chce snížit daně

Joseph Iacobucci sám sebe pokládá za jednoho z těch, kdo si díky Nové ekonomice vydobyli skvělé postavení. Padesátiletý finanční konzultant z Lakewoodu v Ohiu, dříve nemocniční správce, je přesvědčen, že „dnes lidé mají tolik peněz na investování, že se stává problematickým vybrat pro ně vhodnou strategii . Tvrdí, že boom trhu mu přináší závratné a nečekané zisky. Podobně jako většina takzvaných voličů Nové ekonomiky není Iacobucci rozhodnut, komu v listopadových prezidentských volbách dá svůj hlas. Podle týdeníku Business Week tito lidé sami sebe popisují jako fiskální konzervativce s tolerantním přístupem k sociálním otázkám, jakými jsou potraty či držení zbraní. Průzkum agentury Pew Research Center uvádí, že představují plnou třetinu Američanů. Dříve hlasovali pro Ronalda Reagana, poté pro Billa Clintona. Byly pro ně rozhodující ekonomické faktory. To, kdo jim umožní lépe naplnit peněženku a zajistit velmi slušnou životní úroveň. Dnes se jejich myšlení posouvá jiným směrem: jsou přesvědčeni, že tím nejdůležitějším bodem je vzdělání. Mezi sociálními výdaji by mělo mít naprostou prioritu. „V pokladně je díky neustálému ekonomickému růstu tolik prostředků z vybraných daní, že by se zcela bez diskuse měla aspoň část z nich poskytnout lidem, kterým se prostě nežije tak skvěle, dodává Iacobucci. Pro koho tedy hlasovat? Na tuto otázku „noví voliči reagují v podstatě všichni podobně: hlas dostane ten, kdo se během volební kampaně a v různých debatách projeví jako nejráznější, nejpohotovější a opravdu moderní. A právě na tuto skupinu voličů se nyní ve svých předvolebních akcích snaží zaútočit oba prezidentští kandidáti: Bush i Gore. Po čem touží volič. Pozorovatelé se shodují, že takové časy blahobytu, jaké dnes, na konci osmileté Clintonovy éry Spojené státy zažívají, lze srovnat snad jen s obdobím zlaté horečky. Před devíti lety země začala zaznamenávat velice dynamický růst, a ten se po celou dobu Clintonovy vlády nezastavil. Dnes je na úrovni 5,2 procenta. Nezaměstnanost se povedlo stlačit prakticky k nule a inflaci se Fed snaží udržet na 3,5 procenta. Volby se proto podle pozorovatelů nestanou ani tak soubojem dvou různých ideologií, ale referendem o tom, co dělat s rostoucími příjmy státu. Stephen Moore z Club for Growth (Klub pro růst), skupiny, která kapitálově kryje konzervativní kandidáty, tvrdí, že „výdaje, jaké nastanou v příštích deseti letech, nejsou srovnatelné s čímkoli předtím . Obě soupeřící strany budou mít prostor pro snižování daní i pro to, aby uskutečnily výdaje, které dnes voličům slibují – což není špatná perspektiva, dodává Moore. George W. Bush deklaruje, že je „jiným typem republikána. Al Gore prohlašuje, že je „novým demokratem. Podle průzkumů ale velká část Američanů nevěří ani prvnímu, ani druhému. Voliči důvěřují ekonomice a věří v její sílu. Mají osobní zkušenosti s tím, že země si hospodářsky vede dobře a udržuje si trvalý růst. Většina Američanů se dnes cítí lépe než před rokem a počítá s tím, že se za rok jejich situace ještě zlepší. Voliči se domnívají, že Gore nepřikládá přílišnou váhu prosperitě, naopak Bush je podle většiny voličů tím, kdo udrží silnou ekonomiku. Oba podle představ voličů budou schopni podpořit rozvoj vzdělávání tak, aby respektovalo potřeby moderní technologické éry. Američané jsou v naprosté většině případů přesvědčeni, že pro jejich další blahobyt je nezbytné změnit vzdělávací systém. Vyplynulo to z průzkumu, který pro Business Week na konci července zpracovala agentura Harris Poll. Jen o něco málo méně podstatné je pro obyvatele USA udržení silné ekonomiky. Díky těmto faktorům by se podle voličů měla zlepšit i zdravotní péče či ochrana životního prostředí. V rozhodování Američanů o volbě prezidenta má klíčové místo i potlačování kriminality, ochrana soukromí, ale i zlepšení obrany a posílení role země ve světě. A samozřejmě snižování daní, což ovšem chce prakticky každý kdekoli na světě. Co nabízí prezidentský tandem… Současného viceprezidenta Ala Gora minulý týden konvent Demokratické strany oficiálně nominoval na kandidáta pro boj o prezidentské křeslo. Jen zřídkakdy se Demokratická strana těšila takové popularitě jako dnes. A nikdy od roku 1948 se demokratům nepodařilo zvítězit v bojích o Bílý dům třikrát za sebou. Gore, i přes svůj bojovný styl, píší americké listy, není přece jen Harry Truman: po měsících kampaně se mu nepovedlo navázat bližší kontakt s voliči tak jako dříve Trumanovi nebo i dnešnímu Gorovu bossu Clintonovi. I přestože se na veřejnosti pohybuje už dlouhých osm let, nikdy ji nepřesvědčil o svých zásluhách na rekordní a nevídané prosperitě Clintonovy éry. Do karet Alu Gorovi nehraje ani to, že oslovuje nepříliš jednotnou a stabilní voličskou základnu. V první řadě musí obhajovat Clintonovu centristickou a prorůstovou doktrínu, aby si získal ekonomicky konzervativní voliče, kteří se vymezují jako nezávislí. Současně ale musí podporovat i myšlenky Zelených, chce–li pro sebe získat také hlasy podporující tuto stranu. Znamená to postavit se za zvyšování sociálních výdajů, podpořit farmaceutický průmysl a údery proti ropným gigantům i společnostem znečisťujícím životní prostředí. „K přesvědčení levicových voličů toho musí Gore předvést mnohem více než Bush k přesvědčení pravice, shodují se politologové pro Business Week. Gorovým problémem je i to, že se v době Clintonova skandálu se stážistkou Lewinskou nepostavil zásadně proti prezidentovi. Milostná aféra prvního muže před dvěma lety velice pobouřila naprostou většinu Američanů. Gore se sice hájí tím, že z pozice viceprezidenta jen těžko mohl vystupovat proti Clintonovi, to ovšem veřejnost nepřesvědčí, že prezidentovo chování neschvaloval. Z takové situace, ve spojení s jeho nejasnými výroky o zásluhách na ekonomickém zázraku se jen těžko může Gore proti Clintonovi vymezit a nabídnout něco vlastního. Jako svou pravou ruku si proto nakonec vybral senátora Josepha I. Liebermana, ortodoxního Žida z Connecticutu. Za tímto prozatím posledním pokusem o vlastní profilaci proti Clintonovi je potřeba naprosto se distancovat od aféry Clinton–Lewinská. Byl to totiž právě Lieberman, člověk s vysokým morálním kreditem, který se v době aféry proslavil neúprosnou kritikou Clintona. Díky němu by se mělo podařit přesvědčit americké voliče o tom, že demokratům nechybí morální zásady. Albert Gore postavil svůj volební program na omezení rozpočtu. Chce využít více než čtyř set miliard dolarů na smazání státního dluhu k roku 2012. Využít hodlá jak 2,2bilionového přebytku sociálních fondů, tak dvoubilionového přebytku v „nesociální pokladně. Tyto kroky by údajně mohly vést ke snížení úrokových sazeb. Lidé z Gorova volebního týmu tvrdí, že se strana přesunula od modelu „daně a výdaje k modelu „utrácet a uchovávat . Dokonce i šéf Fedu Alan Greenspan prohlásil, že zlikvidování dluhu by mělo mít přednost před daňovými škrty, které jsou prioritou republikána Bushe. V pozadí Gorova plánu na snižování dluhu ale stojí ještě jeden element: chce získat body u voličů z vyšších příjmových skupin, jejichž investiční portfolia jsou velice citlivá na změny úrokových sazeb. Ty by se měnily podstatně častěji v případě uskutečnění programu republikánského kandidáta. Ovšem tyto plány Gorovi nestačí k přesvědčení pracujících liberálů. Pro ně má proto prezidentský kandidát připraven malý dárek: slibuje další podporu zdravotního systému, například nový výhodný systém předepisování léků pro staré lidi, který stát přijde na 75 miliard v následujících pěti letech, rozšíření dětského zdravotního pojištění, pracovní místa pro tisíce nových učitelů. Počítá se totiž s budováním nových škol a zvyšováním kvality fungujících. A k tomu 500 miliard dolarů v příštích deseti letech na plánovaných takzvaných daňových kreditech pro nižší a střední příjmové skupiny. Tyto kredity mají umožnit a zvýšit nákupy prakticky čehokoliv od pohonných hmot, přes vybavení pro děti až po zdravotní pojištění. …a tým Bushe. O konventu republikánů na přelomu července a srpna ve Filadelfii již bylo řečeno mnoho, ale to, co média označují za klíčové, je Bushova schopnost reprezentovat konzervativní myšlenky a jeho výrazná rétorika. Ve své řeči po zvolení za kandidáta strany, kterou označil za „projev srdce , stačil nastínit hlavní body svého programu: srazit daně na nejnižší možnou úroveň, zřídit soukromé účty pro fond sociálního zabezpečení, revitalizovat americkou obranu a rozšířit střední třídu podporou vzdělání. „Žádné děti nesmějí zůstat mimo vzdělávací systém, každý má právo učit se. Bush a jeho ekonomický poradce Lawrence B. Lindsey razí teorii, že „peníze (ve státní pokladně) jsou tu od toho, aby zamazaly díry po snížení daní . Odhaduje se, že tento krok přijde na něco mezi 1,3 bilionu a 1,7 bilionu dolarů v průběhu nadcházejících deseti let. „Na to je v rozpočtu prostředků dost, prohlásil Lindsey. Odkazoval na červencový odhad Kongresu, který hovoří o 2,2 bilionu přebytků mimo sféru sociálních fondů. Nad těmito plány se ale řada ekonomů pozastavuje. Předně poukazují na to, že i kdyby byl Bush zvolen dvakrát po sobě, v roce 2010 už dlouho v Bílém domě sedět nebude. Ale celý efekt dnešního snižování daní se bude intenzivně projevovat i v té době. Argumentují výpočty toho, kolik by stály Bushovy plány již v příštím roce. Očekávaný přebytek rozpočtu představuje 377 miliard dolarů. Daňové škrty přijdou na 250 miliard. Připočte–li se finanční podpora předepisovaných léků ve výši zhruba třiceti miliard, což Bush také chystá, rozpočtový přebytek spadne na „pouhých 97 miliard. Klíčová otázka, kterou se zabývali ekonomičtí analytici, byl ale efekt celého Bushova plánu. A to především dopad na inflaci. Ekonomové se obávají, že daňové škrty zvýší spotřebu v již tak přehřáté ekonomice. Fed bude opět nucen zvýšit úrokové sazby. Podle Benjamina Friedmana z Harvardské univerzity si Fed nemůže dovolit nechat ekonomiku růst ještě rychleji za cenu takových daňových škrtů. Analytici z investiční banky Goldman Sachs dospěli k závěru, že škrty by zvýšily roční tempo růstu o čtvrt až půl procenta. Inflace poskočí o tři čtvrtiny procenta. Bushův plán je proto podle nich hrozbou pro další expanzi ekonomiky. Lindsey si údajně podle Business Weeku uvědomuje dopad rychlého snižování daní na přehřívající se ekonomiku, ale tvrdí, že Greenspan by mohl Bushův plán strpět, přestože upřednostňuje snižování dluhu. „Snažili jsme se udělat program, který nepůjde proti antiinflačním snahám Fedu, uvedl Lindsey. Kdo uspokojí „nového voliče? Oba kandidáti na prezidenta se snaží vystupovat jako moderní a progresivní představitelé nové éry. Tak, aby přesně odpovídali představám moderního voliče Nové ekonomiky. Voliče, jehož mottem je, že každý má možnost vlastními silami dosáhnout úspěchu. Voliče, který obchoduje s akciemi, silně využívá internetu a sleduje veřejné dění. Tito lidé odmítají stranické tahanice, jsou zaměření na byznys, ochranu životního prostředí a chtějí mít dost možností volby. Klíčové jsou pro ně vzdělávání a ekonomika. Není proto divu, že oba prezidentští kandidáti se halasně staví za podporu vzdělání. Vědí, že právě na to letos nerozhodnutí a klíčoví voliči nejvíce slyší. Další body jejich programů však slibují značně odlišný dopad na americkou ekonomiku. Analytici tvrdí, že Gorův balíček povede ke zvýšení tempa růs–tu pouze o desetinu procenta v následujících pěti letech, Bushův plán přidá alespoň tři desetiny. Gore zvedne inflaci o čtvrt procenta, Bush o trojnásobek v průběhu deseti let. Analytik Edward McKelwey konstatuje, že Gorův program „přijde na méně peněz, ale způsobí podstatně větší nepořádek než Bushův . Gore o svém protikandidátovi říká, že je ztělesněním risků. Ovšem americká touha po změnách a dynamice hraje do karet spíše Bushovi, riskovat se může vyplatit. Paradoxně tak tou nejlepší vstupenkou do Bílého domu může být spíše hlasité volání po změnách a jejich prosazování než vzývání současného statu quo.

Morálka pro demokraty Teprve pozdě v noci se rozlehla halou, v níž probíhal konvent Demokratické strany, věta: „Jedině Amerika. Vyšla z úst muže, který smazal neviditelnou náboženskou bariéru mezi americkými politiky, z úst senátora Josepha Liebermana, vůbec prvního Žida jmenovaného na prezidentskou kandidátku klíčové politické strany Spojených států. „Je načase překročit hranici a skončit národní rasové a náboženské rozdělení, jsme takovou Amerikou, jakou chtěli mít naši rodiče, prohlásil. Osmapadesátiletý Lieberman je synem středoevropských emigrantů a rodiče jeho manželky přežili holocaust. Je ortodoxním věřícím, sám o sobě tvrdí, že moderním ortodoxem. Podle slov Ala Gora ztělesňuje představy o americkém snu. Pro demokratického prezidentského kandidáta má senátor Lieberman vysokou cenu především pro svou skvělou schopnost oslovit jak nezávislé voliče, tak tvrdé demokratické jádro. Některá média ho označují za „možná až příliš židovského pro řadu voličů Demokratické strany. V očích veřejnosti má vysoký morální kredit, který nijak není narušen tím, že je již podruhé ženatý. Upozornění na společenské hodnoty a morálku je přesně to, co po Clintonově aféře s Lewinskou demokraté potřebují. Voliči si navíc velice dobře vybavují Liebermanovu ostrou kritiku prezidenta. Vystudoval práva na univerzitě v Yale. Díky studiu a poté rodině se vyhnul válce ve Vietnamu. Již na univerzitě si vysloužil pro své charisma a schopnosti přezdívku „Senátor . V Connecticutu byl zvolen do zákonodárného sboru a poté přizván do primárek Demokratické strany. Později působil jako prokurátor. V roce 1988 se pustil do boje o senátorské křeslo, v němž porazil republikána Lowella Weickera. Stal se postupně jednou z nejznámějších postav Senátu. Týdeník Time úsměvně zapochyboval nad tím, nakolik se Liebermanovi podaří úspěšně vést prezidentskou kampaň, když dodržuje židovský sabat. V té době totiž neřídí auto ani nebere telefony. A jak by asi vypadala prezidentská inaugurace, která se uskuteční 20. ledna příštího roku v den dvacátého výročí dodatků ústavy. Shodou okolností připadá na sobotu…

Ropa teče k republikánům Když před osmi lety opouštěl Washington, působil Dick Cheney dojmem, že je spokojen. Tvrdí to dodnes: „Naložil jsem auto a spokojeně jsem se vrátil domů do Wyomingu. Bývalý náměstek ministra obrany chtěl začít nový rodinný život, věnovat se rybaření a vnoučatům. Do Washingtonu se ale dnes devětapadesátiletý muž znovu vrátil v roce 1995: přijal nabídku patnácti miliard ročně na vedoucím postu společnosti Halliburton. Ta je světovou jedničkou mezi společnostmi, které zajišťují ropným koncernům technické služby. Její aktivity se orientují především na Blízký východ. Od nástupu Cheneyho do čela firmy se zisky společnoísti ztrojnásobily, loni se vyšplhaly na patnáct miliard dolarů. Analytici Cheneyho označují za velmi dynamického a silného manažera s dobrými strategickými schopnostmi. Loni v prosinci společnost Halliburton požádala vládu a Kongres o poskytnutí záruky za půjčku ve výši 292 milionů dolarů na projekt na Sibiři, což bylo zamítnuto. Díky svým kontaktům a intenzivnímu lobbingu na ministerstvech se nakonec Cheneymu podařilo finance letos v dubnu získat. Halliburton v posledních letech pracuje na státních zakázkách a jeho kontakty na washingtonské úřady jsou neoddiskutovatelné. Zvolení Cheneyho na místo dvojky pro prezidentské volby představuje pro republikány poměrně značné riziko. Navíc i Bushova rodina má aktivity v ropném průmyslu. Cheney oznámil odstoupení ze své funkce zhruba před měsícem, přičemž odchází i se zlatým padákem ve výši dvaceti milionů dolarů. Dick Cheney patřil ke klíčovým americkým postavám války v Zálivu v roce 1991. Když do Zálivu přijel o několik let později už jako zástupce soukromého sektoru, měl dveře všude otevřené. Bush si Cheneyho zvolil pro vedení zahraniční politiky. Je jasné, že tato politika se ponese v silně pragmatickém duchu tak, jako tomu bylo v době jeho akcí v Zálivu. Jeho „ropné kontakty by na druhou stranu mohly být významným přínosem pro další vyjednávání o těžbě ropy v zemích OPEC.