Tuzemské zdravotnictví nemá před sebou zrovna lehké období. V rezortu bude příští rok scházet deset miliard korun a šetřit se musí stůj co stůj. Především jej ale čeká reforma, na níž si už předchozí vlády vylámaly zuby. Všechno nasvědčuje tomu, že křeslo ministra zdravotnictví, do něhož nedávno usedl Leoš Heger, začíná být pěkně horké.
Autor: Stadler Jakub
První změny, které pacienti pocítí, jste avizoval na duben. Budou to první kroky ohlašované reformy zdravotnictví?
Změny jsme rozdělili na dvě období. Akutnější, které by měly platit od 1. dubna, nyní připravujeme jako konkrétní návrhy novel zákonů. Pak dáváme dohromady materiály, které by měly sloužit pro větší, koncepční změnu. Tu připravíme během první poloviny příštího roku. Tím by teprve měla být reforma završená.
Na čem chcete reformu postavit?
Klíčovou změnou, která by měla platit již od dubna, je lépe definovaná možnost připlácet si na zdravotní péči. Dnes si ve zdravotnictví některou péči platit můžete, ale platbu od vás nemůže brát zařízení, které dostává úhrady od pojišťoven. Takže když budete potřebovat například ortopedickou operaci a nebudete chtít čekat, můžete si najít soukromé zařízení, kde si operaci celou zaplatíte. Jinak to nyní nejde. Toto striktní pravidlo, které jakékoliv spoluúčasti brání, měníme v novele zákona tak, aby spoluúčast byla možná. Poté začneme adaptovat jednotlivé položky v seznamu výkonů. Vždy bude pro určitou diagnózu typ péče, který bude plně hrazen z pojistného. Ale pokud léčba má dvě nebo více alternativ, kdy jedna je levnější a druhá dražší, budeme se snažit, aby se na dražší připlácelo.
Znamená to, že od dubna začne pozvolný nástup standardů a nadstandardů?
Ano, velmi pozvolný. V dubnu by měla projít změna zákona o veřejném pojištění, která to umožní.
Dokdy zvládnete definovat standard pro všechny léčebné úkony?
Bude to dlouhý proces. Ne u každého je možno najít dvě varianty, aby se na dražší mohlo připlácet. Ale tam, kde je variant více, to začneme zkoušet. Uvidíme, jak na to bude reagovat veřejnost a odborné společnosti. Bez nich to udělat nejde. Vše se musí konzultovat s odbornými lékařskými společnostmi.
V kterých oborech by se mohlo začít s připlácením nejdříve?
Hodně se mluví o oborech, kde se používají dražší materiály. Místo sádry klasické se dá použít „sádra“ laminátová, ve které se můžete sprchovat. Nebo oční čočky, lepší typy endoprotéz velkých kloubů, s nimiž půjde bezpečněji sportovat. Je toho samozřejmě víc.
Je šťastné začínat reformu zvýšením poplatku za pobyt v nemocnici?
Dostali jsme velmi jasný pokyn z vlády, že každý rezort má začít co nejdříve s akutními opatřeními, která by zbrzdila nárůst nákladů. Zvýšení poplatků přinese peníze velmi malé, na druhou stranu je to z legislativního hlediska jednoduché opatření. Poplatky už nejsou tak šokující, jako když se zaváděly. Je to jen parametrické zvýšení a rozhodně není hlavní součástí reformy.
Bude jednoduché prosadit tuto změnu v parlamentu a vysvětlit ji veřejnosti?
Hospitalizační taxu, která je dnes šedesát korun za den, zvyšujeme na sto korun. Tato změna by měla projít bez problémů, protože je součástí vládního programového prohlášení. Takhle to vláda chtěla – minimálně stokorunu od všech. Takže by to mělo být průchodné parlamentem, zůstane-li do té doby koalice pohromadě.
Je to stále myšleno jako regulační poplatek?
V zákoně je tak nazván. Samozřejmě nedílnou součástí tohoto poplatku je i určitý příspěvek na hospitalizaci. Dnes se při sazbě šedesát korun za den vybere asi jeden a půl miliardy. Když ji zvedneme na sto korun, vybereme asi o sedm set milionů víc. A to v době, kdy je v systému málo peněz, není nepodstatné.
O délce hospitalizace ale rozhoduje především lékař. Tato regulační sankce však míří na pacienta. Neměla by se spíš dotýkat zdravotnických zařízení?
Nemocnice jsou sankcionované tím, že jim pojišťovny příliš neplatí. Takže musí už dávno hledat způsoby, jak snižovat náklady. A k tomu patří i to, aby měly co nejméně pacientů. Tím pádem nemocnice nejsou příliš motivované k tomu, aby pacienty nechávaly zbytečně ležet.
Podle vašeho vyjádření u nás pacienti leží v nemocnici déle, než je evropský průměr. Změní se to zvýšením poplatků?
Část péče, která se u nás čerpá, je zbytná, to je pravda. Tu zbytnost dělají lékaři, kteří pracují vždy v určité nejistotě. Aby měli více jistoty, poskytnou raději více péče. Nemalým dílem se na tom podílejí i pacienti, kteří k lékaři chodí dost často a hospitalizaci si vynucují. Nemluvím ale o akutních onemocněních, kde je třeba operovat. Ve všech zemích Evropy a v celém západním světě je spoluúčast zavedená. Je to jakýsi brzdný nástroj. O tom, jak je pohotovost zneužívaná, se vyprávějí legendy. Ale nechci říci, že ji zneužívají všichni, abych neurážel pacienty…
Kolik procent návštěv pohotovosti je unáhlených nebo zbytečných?
Špatně se to měří, ale všude na pohotovosti vám řeknou, že takových dvacet procent pacientů je tam zbytečně. Mohli počkat do druhého dne a jít ke svému praktickému lékaři. Pohotovost je přitom dražší než praktický lékař.
Není to jen zástupný argument pro to, jak získat další peníze?
Máte pravdu, že těch faktorů je několik dohromady. Poplatek má mít regulační funkci, má upozornit pacienta, že se musí spolupodílet a nemůže čerpat bezbřehým způsobem. Ale přinese také nějaké peníze. Já jsem to nikdy netajil.
Ve zdravotnictví se podle vás „prohýří“ pětina peněz. Lze vůbec takovou neefektivnost odstranit?
Že je to pětina, jsou jenom odhady, změřit se to nedá. Zdravotnictví bylo a vždy bude neefektivní ze své vlastní podstaty. V nemocnici musíte mít víc operačních sálů, víc lůžek, které tvoří rezervu pro případ větší havárie. Během noční služby se udělá méně úkonů než v denní směně, ale to je logické. Noční služba tam musí být. To jsou věci, které nikdy neodstraníte.
A víte o některých případech, které se odstranit dají?
Například léky. Je řada pacientů, kterým lékař napíše lék, oni se „otřepou“ z nemoci a přestanou ho brát. Nechovají se racionálně a lék se nakonec vyhodí. Když se tyto léky zčásti zpoplatní, pacient bude víc přemýšlet o tom, jestli jít podruhé k lékaři, když léčbu takto flákal.
Léky ale rozhodně netvoří pětinu nevhodně využitých peněz…
Jistě, je toho víc. U nás je mnoho zdravotnických zařízení a zatím se nepodařilo tuto síť zredukovat a zrušit ty neefektivní. Dobré je, že centralizovala drahé úkony a péči o těžké úrazy do specializovaných pracovišť. Systémová je i spoluplatba za léky.
Kolik těmito rychlými opatřeními ušetříte?
Zhruba půl miliardy získáme na hospitalizačních poplatcích. Úspory v řádu miliardy docílíme uvalením úhradových restrikcí na nemocnice, jež si tak budou víc lámat hlavu, komu dát ty drahé léky a který je to ten pacient, jenž je opravdu potřebuje. Úspory ale přinese i opatření týkající se nových technologií. Rádi bychom zakotvili do zákona, aby k nám nevstupovaly chaoticky a bez regulování.
Znamená to snad, že český pacient nedostane příští rok nejlepší možné léky a nejlepší možnou péči?
Nemyslím, že by se prodloužily čekací doby na operace, pokud se ptáte takto. V případě nových technologií uvedu příklad. Operační roboty jsou užitečné asi v patnácti procentech případů, i když teď mě kvůli tomu číslu neberte za slovo. Ve zbytku je pak srovnatelná levnější klasická metoda. Lékaři ale rádi zkoušejí, kde by se nová technologie dala ještě využít a byla by prospěšnější. Někdy jsou to slepé cesty, které ovšem také musíte zaplatit. Ono brzdění tedy spočívá v tom, že průzkum slepých cest necháme na okolních bohatších zemích, které na to mají peníze. Tím se dá hodně ušetřit.
Zatím jsme mluvili o státních, krajských nebo městských zařízeních. Jakou pozici by v systému péče měly mít soukromé kliniky?
V našem zdravotnictví mají své místo. Tato zařízení nedělají lepší medicínu než ta státní. Je tam ale lepší prostředí a organizace práce. Soukromá zařízení vznikají tam, kde plynou do zdravotnictví nebo do příslušných odborností větší peníze. První, co v této zemi začalo po revoluci vznikat, byly soukromé dialýzy, protože do dneška jsou podle ceníku výkonů velmi dobře placené. Zatímco léčebny dlouhodobě nemocných byly tradičně špatně placené a taky moc nevznikají. Naším cílem je tedy nastavit spravedlivěji ceny za výkony, aby na tom všechny odbornosti byly stejně.
Majitelé soukromých klinik si stěžují, že nedosáhnou na dotace ze státní správy i samosprávy. Jste pro jednotná pravidla?
Absolutně. Mají svým způsobem pravdu. Oni si zase pomáhají tím, že většina soukromých zařízení pracuje právě v těch lukrativnějších odbornostech. Ale je fakt, že chci, aby se podmínky narovnaly.
Neobáváte se, že vaše ambiciózní plány mohou ztroskotat?
Kdybych nevěřil tomu, že se něco může povést, tak bych tady nebyl. Snažím se formovat tým, který má za cíl vylepšit zdravotnictví. Nemá tu být nikdo, kdo bude mít zájem spolupracovat s nějakými firmami nebo s nějakými odbornostmi, kterým by chtěl pomoci. Neříkám, že tady takoví lidé byli za minulých ministrů, ale někdy vývoj prostě nešel přímočaře. Nebojím se debaty s lékaři nebo odbory. Jsem člověk, který je zvyklý poslouchat všechny strany. Další možností, proč by se to mohlo povést, je, že už to zkoušelo tolik lidí, že už se to konečně někomu povést musí. (smích)
