Pokud jsou věrohodné záběry ruské televize, podle nichž zdravotnice násilně zpacifikovala injekcí matku námořníka z Kursku, která v zoufalství křičela na vicepremiéra Ilju Klebanova, dostalo se nám názorného příkladu, jak ruská elita řeší problémy. Jeden ze zahraničních žurnalistů dokonce v této souvislosti použil srovnání se Stalinem, který uspával lidi nadobro, ale to už je přece jenom silná káva. Srovnávejme s dobou méně vzdálenou. Každý, kdo má v paměti katastrofu Černobylu, se v uplynulých dvou týdnech přesvědčil, jak zanedbatelný je i nadále pro mocné v Rusku řadový občan, byť by třeba nosil distinkce elitního druhu vojsk.
O zkáze ponorky Kursk se objevily tak protichůdné informace, že k nim nelze zaujímat stanovisko. To jen čeští vojenští historici hodnotí průběh záchranných operací, aniž by na jadernou ponorku v životě vkročili, ale to je jejich problém. Jde o to, že jsme se dozvěděli hodně, ale ve skutečnosti nic, což patrně bylo účelem. A že ti, kterých se tragédie nejvíce týká – blízcí námořníků a v posledních trýznivých hodinách umírání možná i několik námořníků samotných, byli od počátku odkázáni do role bezvýznamných a elementární úctu nezasluhujících figurek na armádní a politické šachovnici.
Těžko říct, zda je Putin cyničtější člověk než třeba americký prezident. To, že okamžitě nepřerušil dovolenou a nevydal se na místo neštěstí, je hlavně selhání jeho poradců přes image. A jak by také ne, když se do této role pasoval sám ministr obrany Igor Sergejev. Koneckonců ruský prezident se rychle učí a jeho dodatečný emotivní projev v ruské televizi – „Cítím se velmi odpovědný a vinný za tuto tragédii… Slova nejsou dostatečná, je těžké je nalézt, chce se mi plakat – si zaslouží z mediálního hlediska vysokou známku. Však také k překvapení všech, kteří se neorientují ve složité ruské realitě, selhání armádního i politického vedení příliš nepoškodilo Putinovu vysokou popularitu. Většina Rusů, oněch řadových pěšáků, po Jelcinově éře zahnívání očekává od jeho nástupce kázeň, pořádek a zajištění elementárních podmínek důstojného života. Tato naděje trvá a nelze se jí divit.
Vladimír Putin z neštěstí v Barentsově moři vyvodil oprávněné poučení, že stav ruského vojenského potenciálu je horší, než se zdálo, a utvrdil se v přesvědčení, že je to třeba rychle řešit. Zvýšení platů vojákům a policistům je první populistický krok, po němž budou následovat opatření praktická, možná včetně nyní takticky odkloněného vyhazovu armádní elity. Je pravděpodobné, že se energickému a schopnému Putinovi modernizace armády povede. Už proto, že může oprávněně spoléhat na pomoc Západu, který když už má vybírat mezi konsolidovanou, nebo nevypočitatelnou ruskou armádou, vybere si – byť nerad – tu silnou. Vždyť v Rusku je tolik zbraní hromadného ničení, že by mohly ničit zeměkouli každé odpoledne.
Zároveň je ale zjevné, že uplatňování hesla „kázeň a pořádek znamená – též s nevyslovenou podporou mocností – posilování moci armády, policie a na ně nabalené státní byrokracie do takové míry, jakou by ve vyspělých demokraciích nazvali zvůlí. Rusové, vybavení svízelnými zkušenostmi nejen z posledního století, jsou ovšem v tomto směru méně citliví. Už carové vypracovali důmyslný systém, kdy určitému postavení ve státním aparátu odpovídala určitá vojenská, potažmo politická hodnost. A jak dobře se to vládne, když po rozhodnutí mocných sklapnou podpatky a ozve se: „Rozkaz, pane generále. Pořádek, kázeň, a hlavně znát své místo. Na ponorce, v úderné jednotce na Kavkaze, v úřadě, kdekoliv.
