Nekončící spory Vlámů a Valonů poškozují pověst země ve světě
Co vlastně víme o Belgii? Ano, hlavním městem je Brusel – sídlo evropských institucí, Severoatlantické aliance a ráj byrokratů, o němž se pořád mluví a píše. Víme však o zemi, která má zhruba stejný počet obyvatel jako Česká republika, ještě něco více kromě toho, že tam vaří spoustu dobrého piva? Navenek poklidná a prosperující konstituční monarchie je při pohledu zevnitř rozklíženou federací, v níž se mezi sebou dlouhodobě sváří Vlámové a Valoni. Hádky v posledních letech jiskří natolik, že na přetřes občas přichází i rozpad Belgie. Za této konstelace je náročné sestavit v ní funkční federální vládu. Jinak řečeno, s demisemi kabinetu se Belgičané setkávají poměrně často. Ta poslední z minulého týdne přišla ve značně nevhodnou chvíli. Belgie se totiž jen těžko vzpamatovává z finanční krize, a navíc bude od 1. července předsedat Evropské unii.
Vlámové chtějí diktovat
„Chtěli jsme lidem ukázat, že máme stabilní vládu, jež dokáže efektivně rozhodovat, a Evropě předvést, že Belgie je normální stát. To se nepodařilo,“ prohlásil po rozpadu kabinetu Yvese Leterma politolog Carl Devos z univerzity v Gentu. Pověst země výrazně utrpěla již po volbách v červnu 2007. Tehdy se podařilo novou vládu sestavit až po devíti měsících. Ani poté však koalice vlámských a valonských stran stabilitou nehýřila. Vlámský křesťanský demokrat Leterme nabízel demisi vlády králi Albertu II. celkem pětkrát. Panovník ji přijal dvakrát, naposledy 26. dubna – pět měsíců poté, co se Leterme vrátil do čela vlády.
Za pád kabinetu mohou – jak jinak – rozepře Vlámů a Valonů. Co tvoří jádro sporů, jež se táhnou více než 40 let? Vlámové ve státě se zhruba deseti miliony obyvateli představují okolo 60 procent populace. Pro svůj bohatší region chtějí větší pravomoci – mimo jiné ve správě peněz či v sociálních otázkách. Frankofonní Valoni se tomu brání. Obávají se, že by to poškodilo solidaritu v zemi a mohlo otevřít cestu k budoucímu rozpadu Belgie. Mezi nimi, ale na území Vlámska, leží dvojjazyčný, byť převážně francouzsky hovořící Brusel.
Hlavní spor, jenž vedl k současné krizi, se týká práv frankofonní populace na vlámských předměstích Bruselu. Jde o volební obvod Bruxelles-Hal-Vilvorde (BHV). Ten je specifický tím, že jeho obyvatelé mohou ve volbách hlasovat jak pro volební seznamy vlámských stran, tak pro bruselské seznamy frankofonních (valonských) stran. Vlámům se to nelíbí a chtěli by obce, jež nespadají do bruselského regionu, ale do Vlámska, z obvodu vyjmout. Valoni a Bruselané jsou spokojeni s tím, jak to je. A pokud by se mělo něco měnit, žádají vlámské územní ústupky jinde, nebo aspoň finanční kompenzace pro hlavní město.
Ústavní soud přitom již v roce 2003 rozhodl, že výjimka pro obvod BHV je nespravedlivá, protože zbytek Belgie volí striktně dle jazykových linií. Například vlámsky mluvící volič nesmí dát hlas straně z frankofonního regionu a naopak. Zrušení výjimky se však stále nedaří zakomponovat do ústavní reformy, což trápilo vlámskou liberální stranu Open VLD natolik, že vystoupila z vládní koalice. Následovat tedy budou – vedle dalších politických šarvátek – předčasné volby pravděpodobně v červnu. Do nich již křesťanské demokraty nepovede Yves Leterme, který vedení strany předal Marianne Thyssenové. „Někdo musí převzít odpovědnost a já to udělal,“ prohlásil Leterme.
Dluhový hříšník
Chaos na belgické politické scéně nastal v době, kdy bude třeba zásadních ekonomických rozhodnutí. Stát jen pomalu regeneruje z krize, přičemž centrální banka prorokuje na letošní rok jen skromný jednoprocentní růst HDP – oproti propadu o tři procenta loni. „Pokud se v příštích měsících výrazně zvýší míra nezaměstnanosti, budeme potřebovat akceschopnou vládu,“ naráží na další problém Etienne de Callataÿ, hlavní ekonom Degroof Bank. Na nutné změny penzijního systému, které se při politické krizi pravděpodobně neuskuteční, zase upozorňuje Steven Vanneste z banky BNP Paribas Fortis.
Letošní deficit belgického rozpočtu bude nejméně 4,8 procenta HDP. Kvůli tomu celkový dluh Belgie v roce 2010 opět přesáhne sto procent HDP – pod tuto nelichotivou hranici se jej podařilo stáhnout v roce 2002. Nikde pak není psáno, že spekulanti na pokles dluhopisového trhu, kteří se nyní soustřeďují na Řecko a jižní státy eurozóny, neobrátí svou pozornost více na sever. Belgie se slabou vládou a obrovským dluhem se přímo nabízí.
Politická nestabilita určitě netěší ani představitele Evropské unie, jíž by měla Belgie předsedat ve druhé polovině letošního roku. Navzdory tomu jde o trochu jinou situaci, než ve které se ocitla loni po pádu vlády Česká republika. Belgičané patří k zakladatelům unie, v minulosti už jí šéfovali a k EU mají vzhledem k jejímu sídlu úzký vztah. A nejsou považováni za potížisty. V platnost navíc vstoupila Lisabonská smlouva, která fungování institucí EU reformovala, čímž předsednictví EU přišlo o část lesku, jejž dříve mělo.
Rozdělení brání Brusel
Disputace okolo rozpadu Belgie na několik územních celků, jež se objevují vždy, když se vyhrotí spory Vlámů a Valonů, pěkně shrnul francouzský deník Libération. „Již desítky let jsme si zvykli přihlížet rozepřím našich severních sousedů, aniž by se stalo něco definitivního. Je to jako v opeře, kde dvojice pěje ,Navždy sbohem‘, ale dál zůstává v objetí. Změny posledních let nás však naučily na nic nepřísahat. Průběhem doby se nepravděpodobné stalo možným,“ napsal deník. Vtip spočívá v tom, že článek vyšel již 15. října 1996! Nevystihuje však stále dost přesně i současnou situaci?
Ironií osudu byli vytvořením nezávislé Belgie v roce 1830 státoprávně spojeni ti, kteří spolu dlouhá staletí soupeřili – severští Vlámové a frankofonní Valoni. Národnostní nepokoje, jež se vyhrotily v šedesátých letech 20. století, vedly k reformě ústavy, dle níž je od roku 1980 Belgie rozdělena do tří regionů – vlámského, valonského a bruselského. Regiony mají své vlastní zákonodárné a výkonné orgány. Jih a sever země sice žijí kulturně i psychologicky zcela odděleně, ale rozdělit obtížně slepenou federaci není jen tak, i kdyby to Vlámové opravdu chtěli.
V praxi by totiž nastal problém, co s bohatou metropolí Bruselem. Představa, že by ji při případném dělení získala jedna z nesvářených komunit, je pro tu druhou jen těžko stravitelná. List Le Soir přišel v roce 2007 s několika možnými scénáři – všeobecně přijatelný však není žádný. Brusel by se dle nich mohl stát nezávislým státem, evropským distriktem, metropolí Vlámska či Valonska nebo jakýmsi rozšířeným urbánním společenstvím.
Federální Belgie tedy zatím přežívá. K jejímu rozdělení vede cesta, jen když se politici dohodnou. A to určitě není na pořadu dne.
***
MAPKA! (jako hlavní fotka)
