Rozkolísaný Pakt stability

9. 9. 2003

Autor: Euro.cz

Německo a Francie by ho potřebovaly zrušit, ale to by nebylo odpovědné ani dospělé

Takovou výměnu rolí nikdo nečekal. Když se Evropa před o něco více než pěti lety připravovala na zavedení eura, němečtí politici si dělali takové starosti, že by finančně nespolehlivé země, jako je Irsko, Itálie či Řecko, mohly zničit celou show, že přiměly všechny členy Evropské unie k podpisu dohody, limitující výši rozpočtového deficitu. Francouzi – jako obvykle politicky rozumnější než jejich němečtí partneři – trvali na tom, že omezení musí zabalit do frází o růstu, aby mohli dohodu lépe prodat voličům.
Tak se zrodil Pakt stability a růstu. Ale svým německým a francouzským autorům nepřinesl ani růst, ani stabilitu. Oba státy zabředly do recese a táhnou dolů i zbytek Evropy. Místo aby Paříž i Berlín osvědčily svou slibovanou fiskální spolehlivost, přiznaly na sklonku srpna, že daňové příjmy zdaleka nedosahují výdajů, a že tudíž jejich letošní rozpočtový deficit již podruhé přesáhne dohodnutý limit ve výši tří procent hrubého domácího produktu. Předpokládaný čtyřprocentní deficit Francie dosahuje výše 66 miliard dolarů jen za letošní rok. Však si také Francouzi 2. září vysloužili zvláštní pokárání od Evropské komise.
Stabilita tedy neexistuje. Ale přesto – jak si vedou méně spolehlivé menší státy? Pravda, italský deficit ve výši 2,5 procenta hrubého domácího produktu se nebezpečně blíží tříprocentní hranici. Irsko a Řecko ale drží své schodky pevně pod kontrolou. Belgie – kdysi terč posměchu evropského finančnictví – loni ve skutečnosti dosáhla vyrovnaného rozpočtu. Finsko má dokonce přebytek.
Rozkol mezi rozhazovačnou Francií a Německem a kvetoucími menšími státy Evropu nutně přivádí k bolestnému dilematu. Je snadné tvrdit, že při francouzském a německém překračování limitu pakt ztrácí smysl. Kdyby se zrušil, budou mít velcí hráči volné ruce a mohou státní zdroje investovat do stimulace ekonomického růstu.
Vyplatí se však zrušení paktu? Taková dávka reálné finanční politiky by měla vážný dopad na budování sjednocené Evropy. Menší státy by už nikdy Francouzům ani Němcům nevěřily. “Pakt je nutný k zajištění fiskální disciplíny,” prohlašuje Austin Hughes, hlavní ekonom dublinské banky IIB. Bez brzdného účinku paktu by francouzské a německé deficity mohly narůst do takové výše, že by si musely půjčovat ve velkém a hlad po penězích by zvedl úrokové sazby v celé Evropě.
Unie se navíc bude rozšiřovat. Před branami stojí deset zemí, většinou z východní a střední Evropy. Je tedy důležité, aby největší zakládající státy dodržovaly pravidla. Francouzské a německé prohřešky už tak ztěžují centrálním bankám a politikům kandidátských zemí prosazování zoufale potřebné rozpočtové zdrženlivosti. Například polská vláda musí snížit sedmiprocentní rozpočtový schodek a rychle restrukturalizovat penzijní systém. “V nynější situaci bude těžší prosadit utahování opasků,” tvrdí Krzysztof Rybinski, hlavní ekonom varšavské Bank Przemyslowo-Handlowy.
Co se dá dělat? Ani nejtvrdší kritici nenavrhují přepsání paktu či jeho zrušení. Lepší by byla pružnější interpretace, která by jeho účastníkům umožňovala beztrestné přechodné porušení deficitního stropu. Co je však opravdu třeba, je nový veřejný závazek ohledně vyvážených, nebo dokonce přebytkových rozpočtů ve střednědobém horizontu. Právě to udělalo Irsko a Finsko v letech svého růstu v období 2000 a 2001. Oba státy pak zužitkovaly přebytek v období poklesu a vyhnuly se velkému schodku. Právě vinou naprosté neochoty šetřit v období hojnosti jsou teď Německo a Francie na dně. Pokud chce Evropa opravdu ekonomicky prosperovat, musí se její dvě nejsilnější ekonomiky začít chovat více jako fiskálně odpovědné dospělé státy. Odstoupením od smlouvy by jejich dospívání nebylo o nic snadnější. Když se Spojeným státům vymkne půjčování peněz z rukou, Kongres rychle schválí příslušné zákony ke snížení federálního deficitu. V Evropě je stále jedinou – byť nedokonalou – cestou k urovnání financí Pakt stability a růstu.

Jak velký máte deficit? Rozpočtový schodek / přebytek v procentech HDP

2002 2003*