Vím, že revolta nemá šanci vyhrát, ale aspoň jim nebudu dělat poslušného šaška, vysvětlovala mi před lety moje neposlušná spolužačka Tereza. Psala sociologické texty, kterými bojovala proti geneticky modifikovaným organismům, i když nevěřila, že by se tato válka dala vyhrát. Sociolog Zygmunt Bauman, letošní laureát ceny nadace Vize 97, podobně bojuje celý život proti všem „jediným pravdám“, které lidstvo terorizují. Proti pravdám ekonomického pokroku, vědeckých objevů či politických doktrín.
„Naděje je jediná věc, o které si můžeme být jisti, že potřebuje být tvrdohlavě sledována, jelikož je to jediná lidská poloha, která nemá platnou a hodnotnou alternativu. Naděje nám smí - pouze smí - pomoci k čistému směřování z hříchu, zbabělosti a sobeckého uzavření a dát nám sílu, kterou potřebujeme, abychom se vzepřeli svodům absolutní pravdy, celé pravdy a jediné nezvratné pravdy,“ řekl Zygmunt Bauman, když mu byla cena nadace Vize 97 předána.
Jeho knihy, které od devadesátých let hojně vycházejí i v českém překladu, mi otevíraly obzory. Jeho úvahy o postmoderní době, či tekuté modernitě, jak by řekl Bauman, o globalizaci, ale také o holocaustu, patřily mezi nejzajímavější sociologické texty, jaké jsem na univerzitě četl. A stejně tak je pozoruhodná kniha rozhovorů se Zygmuntem Baumanem Humanitní vědec v postmoderním světě, kterou při příležitosti ocenění vydala Nadace Dagmar a Václava Havlových.
Rozhovor vedli dva polští filozofové a sociologové Roman Kubicki a Anna Zeidler-Janiszewska. Na rozdíl od většiny publikací tohoto žánru nejde o knihu rychle spíchnutou, natož o lehké čtení. Kubicki a Zeidler-Janiszewska se neptají na to, kde Bauman tráví dovolenou, kolik cukru si dává do kávy či co si myslí o sexuálním poměru vedoucího katedry s mladou asistentkou. Dva roky s profesorem Baumanem diskutovali o tématech, jako jsou modernita z pohledu postmoderny, role intelektuála, nebo o jeho vztahu k umění. Z rozhovorů připravili útlou, ale velmi hutnou knihu. Přesně to zformuloval profesor Miloslav Petrusek, když v Praze profesora Baumana představoval: „Číst Baumana je rozkoš. Ale je to rozkoš, která vyžaduje určitou námahu.“
Jednou z nejzajímavějších částí této knihy je Baumanova pronikavá analýza vztahu mezi náboženstvím a politikou. Ukazuje, že i když je dnes módní strašit lidi „zpolitičtěním náboženství“, zfanatizovaným islámským fundamentalismem a politikařením muslimských mullů a ajatolláhů, je nebezpečí naopak v tendencích podřídit politiku pragmatice náboženství. Připomíná, že politiku a náboženství řídí krajně odlišné pragmatiky. Politika je uměním možného, kdežto v náboženství je pravda jen jedna, a s tím souvisí absolutní nadřazenost pravověrnosti nad herezí.
„Zpolitičtění náboženství by proto mohlo označovat pouze otevření se různorodosti božího stvoření, mnohostrannosti světa a jeho vnímání, rozmanitosti dobrých i zlých stránek lidského osudu a rozdílnosti způsobů, jakými člověk tyto osudy prožívá; tedy tu snahu, kterou doporučoval ve jménu Boha, 'který je láskou', Jan Pavel II.“ (str. 80) Jenže dnes jsme svědky naopak „znáboženšťování politiky, jak je tomu v pověstných prohlášeních George W. Bushe a Usámy bin Ládina, že 'kdo není s námi, je proti nám', nebo v interpretacích střetu okupantů a teroristů na troskách Iráku jako boje dobra se zlem… Opakuji: nezpolitičťují se náboženství - to politika se dnes znáboženšťuje… Připodobňování politiky ke konfrontaci dobra se zlem a střetu zájmů k boji Boha se Satanem je nepříliš obtížným a také v tradici pevně zakořeněným způsobem, jak svět zjednodušit… Kvalitní politikové tuto šanci nepřehlédnou.“ (str. 80)
Zygmunt Bauman (81) se narodil v Poznani, před druhou světovou válkou jeho rodina odešla do Sovětského svazu, po jehož napadení bojoval v I. armádě polského vojska v SSSR. Účastnil se boje o polské pobřeží i útoku na Berlín. V roce 1948 začal studovat Akademii společenských věd a o tři roky později pokračoval na Filozofické fakultě Varšavské univerzity, kde od roku 1953 přednášel sociologii. V první polovině šedesátých let se stal vedoucím katedry obecné sociologie a šéfredaktorem polského sociologického časopisu. V březnu 1968 byl odvolán ze všech funkcí za „revizionistickou rozkladnou činnost“ a pod silným politickým tlakem donucen k emigraci. Vyhověl přání manželky Janiny a vystěhoval se do Izraele. Tři roky přednášel v Tel Avivu a v Haifě, v roce 1971 se natrvalo přestěhoval do Velké Británie, kde učil na univerzitě v Leedsu. Napsal desítky knih, z nichž nejvýznamnější jsou již přeložené i do češtiny. V týdeníku EURO dříve vyšly recenze na jeho knihy Globalizace (EURO 50/1999) a Modernita a holocaust (EURO 17/2004).
„Jestliže jsem kdysi poučoval, dnes chci spíše provokovat,“ píše jedenaosmdesátiletý profesor (str. 38). Jeho provokativní a ironický přístup dráždil i profesorku Zeidler-Janiszewskou. A on jí vysvětluje, jako kdysi Tereza mně (str. 136): „Tady jde o odstup, o nepřizpůsobení; jde o to, abychom přesile skutečnosti nedali aureolu autority. Nezaměňuj ironii s výsměchem, neangažovaností, neexistencí zásad, lhostejností k tomu, co se děje. V ironii nejde o to, že je jedno, co se dělá. Ironie je odmítnutí být planktonem, rezignací na svalení odpovědnosti do vln. Ironie vůči světu je smrtelně vážná věc - je to i důležité (a velice, velice těžké) morální rozhodnutí.“ A dále Bauman o ironii říká (str. 137): „Dělá z kritického postoje morální povinnost, když přikazuje stavět se skepticky ke každému rozhodnutí a ke každému 'konsenzu' a pozorně a podezíravě sledovat všechno, co ti nebo tamti lidé, tady nebo tam, v té nebo tamté době, vyhlásili jako pravdu, ale zejména přikazuje dávat pozor na to, co proklamovali jako pravdu absolutní a dalšímu ověřování nepodléhající.“
Bauman v mnohém připomíná Václava Bělohradského. Nejen liberálně-anarchistickým postojem, imperativem provokovat, odkazováním se na stejné myslitele či profesí a emigrací, ale také schopností nádherně používat jazyka, snovat půvabné metafory. Například když se ho jeho polští kolegové ptají, „kam nás to dovedla ta věhlasná osvícenská dialektika“, a přitom mají na mysli nejen holocaust a Hirošimu, ale i nedělní nakupování v supermarketech, odpovídá (str. 76): „Výsadou Voltairů a Diderotů byla jejich ignorance: ještě nevěděli a těžko si mohli představit, čeho jsou lidé schopni, neslyšeli ani o Auschwitz-Birkenau, ani o Kolymě, ani o Hirošimě. Mohli bez omezování a bez zábran snít a splétat si přitom elegantní logické řetízky příčin a účinků: stačí na střevech posledního flanďáka pověsit posledního aristokrata, aby pak svoboda, která zfúzuje s rozumem, ovládla svět. Věřili, že jakmile osvobozený jedinec získá autonomii, nechá se vést rozumem, pouze jím se bude řídit. Ale cožpak jsme se poučili z jejich chyb? Bush pošle armádu do Iráku a čeká, že až bude na střevech posledního Saddámova agenta pověšen poslední al-kajdista, svoboda s rozumem zfúzují a ujmou se konečně vlády.“ A proč jsme se nepoučili z naivity a chyb našich předskokanů? „Ale, má drahá, každá generace se učí na svých vlastních chybách a fouká si na své vlastní spálené prsty,“ odpovídá Bauman. A realisticky dodává (str. 139): „O vystřízlivění se neuvažuje, když se stůl prohýbá pod tíhou lahví.“
Zygmunt Bauman: Humanitní vědec v postmoderním světě. Knihovna Ceny Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97, Praha 2006. 172 stran, 2000 výtisků.
