Výpovědi bývalých příslušníků StB vyhovují Babišovi, místy si ale odporují
Dobrý zpravodajský důstojník nikdy neprozradí svého agenta – ani když musel po změně politických poměrů odejít ze služby a spolupráce dávno skončila. Tuhle poučku si autor článku před pár měsíci vyslechl od osoby, která měla před rokem 1989 opravdu silné slovo v tehdejších bezpečnostních složkách. Zda se touto zásadou řídil někdo z trojice bývalých příslušníků Státní bezpečnosti, kteří svědčili ve sporu mezi Andrejem Babišem a slovenským Ústavem paměti národa (ÚPN), se dá jen spekulovat. Faktem je, že všichni tři, i když každý jiným způsobem, podpořili ministra financí, jenž tvrdí, že s StB vědomě nespolupracoval, a tudíž je v archivech neprávem veden jako agent.
Po posledním jednání bratislavského okresního soudu 14. dubna to vypadá tak, že váha svědeckých prohlášení převáží nad důkazní hodnotou dobových záznamů o agentu Burešovi, které zůstaly ve složkách tajné policie. Výpovědi bývalých důstojníků ekonomické kontrarozvědky z 12. správy Sboru národní bezpečnosti v Bratislavě, kteří měli v 80. letech postupně na starost podnik zahraničního obchodu Petrimex, si nicméně zaslouží souvislejší pozornost. Leccos z toho, co před soudem padlo, spolu úplně neladí.
Vygumovaná paměť Připomeňme si jednotlivé postavy a jejich tvrzení. Bývalý major Július Šuman, který podle dochovaného zápisu v listopadu 1982 získal Babiše ke spolupráci s StB, se objevil minulý týden u soudu a popřel, že by se dotyčné schůzky ve vinárně U obuvníka zúčastnil. Zápis z ní, který se uchoval v archivu ÚPN, ho prý nadřízení donutili podepsat rozkazem.
Druhého řídícího důstojníka agenta Bureše, Františka Hákače, před soudem postihl rozsáhlý výpadek paměti. A třetí v pořadí, Andrej Kuľha, ještě v lednu vypověděl o rozsáhlém falšování agenturních svazků.
Zastavme se nejprve u Hákačova „nevědomí“. Osmašedesátiletý, velmi zmateně působící muž vícekrát argumentoval dvojnásobnou mrtvicí a nedokázal si vzpomenout téměř na nic z působení v kontrarozvědce.
Babiše zná údajně pouze z televize, nebyl schopen posoudit ani svůj podpis pod agenturním záznamem, ve kterém před zhruba třiceti lety zachytil informace od agenta Bureše o podplácení v jeho podniku. Přítomní v soudní síni si nicméně všimli, že si bez zaváhání vzpomněl na přesné datum svého nástupu k bezpečnosti – 1. 10. 1970 (datum je správně, dá se ověřit v databázích ÚPN).
Rozkaz podepsat Jeho někdejší kolegové Šuman a Kuľha se naopak rozpomínali velmi dobře a zpochybnili Babišovo zverbování do agenturní sítě. Každý ale popisuje situaci jinak. Štíhlý a elegantně vystupující Šuman zastřeným hlasem vypověděl, že donucení k podpisu pod zprávu o získání ke spolupráci bylo ojedinělé a nikdy víc se s takovým postupem nadřízených nesetkal. Kuľha však prohlásil, že v příslušném oddělení se záznamy o agentech falšovaly ostošest. V rozhovoru s týdeníkem Euro vloni v listopadu dokonce hovořil o tom, že zmanipulovaných bylo až 60 procent evidencí.
Vinu přitom dával hlavně Šumanovi, s nímž podle dochovaných kádrových hodnocení na pracovišti válčil. „Šuman si to vymyslel a zfalšoval,“ prohlásil o Babišově agenturním spisu Kuľha, který se před sametovou revolucí jen těsně vyhnul vyhazovu z StB kvůli pochybnému nákupu auta přes jiného agenta.
Sám Šuman označil za hlavního manipulátora Rastislava Mátraye, tehdejšího šéfa oddělení pro sledování podniků zahraničního obchodu. Ten prý předložil vyplněný zápis o schůzce s Babišem k podpisu, a když jej Šuman odmítal podepsat, přišel rozkaz od tehdejšího šéfa slovenské sekce ekonomické kontrarozvědky Milana Greguše. Jemu se prý Šuman zkrátka musel podvolit. Přehození viny na Mátraye a Greguše je těžko zpochybnitelné. Ani jeden z nich už totiž nežije. Ve prospěch žaloby, tedy Babiše, hraje i fakt, že oba v roce 1987 odešli z bezpečnosti spolu s dalšími příslušníky poté, co inspekce z federálního ministerstva vnitra odhalila zneužívání financí na operativní činnost. Mátray musel zaplatit škodu pět tisíc korun a Greguš 1300 korun, což na tehdejší dobu nebyly mizivé částky. Svědek je víc Babišovi právníci se v posledních měsících dostali do úzkých s tím, jak ÚPN postupně nacházel další písemné zmínky o agentu Burešovi z různých svazků. Jak si při uznání teze, že byl souhlas s tajnou spoluprací zfalšován, vysvětlit „prostupování“ agenta Bureše do záznamu o konspiračním bytě, zpráv o sledování bývalých kolegů z Petrimexu nebo z jiných podniků a do dalších dokumentů? Jeden dokonce pochází z českého Archivu bezpečnostních složek. Babišovi lidé před soudním jednáním celkem podrobně v archivu ÚPN pátrali, některé později nalezené zmínky o Burešovi jim ale zjevně unikly. Jediné možné vysvětlení nabídl Kuľha tvrzením o rozsáhlých manipulacích s písemnostmi. Několik kontrol a ministerská inspekce v roce 1986 ale prohřešky tohoto typu nezjistily, počet aktivních agentů se sice ve druhé polovině 80. let podstatně ztenčil, podle dochovaných závěrů kontrol však důvod spočíval v jejich nízké výkonnosti, nikoli v administrativních machinacích.
Uvedené rozpory ale nemusejí sehrát před soudem podstatnou roli. Zejména díky výpovědi Šumana, tedy jediného přeživšího z údajného získání Babiše pro spolupráci s StB, má navrch ministr financí a majitel Agrofertu. Verdikt může padnout už po dalším jednání soudu v polovině května. Nedá se předjímat, platí však, že zapomnětlivost, respektive zpochybňování písemných důkazů jejich samotnými autory v podobných sporech v minulosti zabíraly. Jedna z mála věcí, která by mohla vrátit trumf do rukou ÚPN, je případné doložení písemného prohlášení o závazku ke spolupráci s Babišovým vlastnoručním podpisem. A taková listina v archivech není.
Svědek Hákač nedokázal posoudit ani svůj podpis, na datum nástupu k bezpečnosti si ale vzpomněl bez váhání. Svědci, kteří už nic neřeknou Rastislav Mátray (1949–2012) K ekonomické kontrarozvědce 12. správy SNB v Bratislavě nastoupil v roce 1974. Později vedl 1. oddělení 3. odboru, které sledovalo podniky zahraničního obchodu. Podle oficiální zprávy se v listopadu 1982 spolu se Šumanem setkali s Babišem a získali ho pro tajnou spolupráci. V roce 1987 odešel po udělení finančního trestu na vlastní žádost z SNB jako kapitán.
Milan Greguš (1940–2005) V první polovině 70. let začínal na hlavní správě StB v Bratislavě, v době údajné schůzky Babiše s podřízenými vedl 3. odbor 12. správy SNB (tj. ekonomickou kontrarozvědku se sídlem v Bratislavě). Před nuceným odchodem ze SNB v roce 1987 působil v analytickém odboru 12. správy.
O autorovi| Tomáš Pergler, pergler@mf.cz
