Statečná novinářka vždycky říkala, co si myslí
Každý zóon politikon (člověk jako společenský tvor) ve svém životě dříve či později narazí na „vichistický syndrom“. Co jím myslím?
Představte si katolického monarchistu ve Francii třicátých let 20. století, který pohrdá levicí a parlamentem, nelibě nese útisk církve a zákaz jejího školství a domnívá se, že monarchie více odpovídá tradici a historii hrdé Francie než zkorumpovaná republika.
V létě 1940 však ke svému úžasu zjistí, že většina jeho konzervativních přátel nebojuje proti novému pohanskému barbarství, ale podporuje maršála Pétaina ve Vichy a kolaboruje s nacisty. Ví, že když se mu Francie poddá, ztratí svého ducha, svou hrdost a čest, a jako taková přestane existovat, a že mnoho socialistů, kterými dosud pohrdal, to na rozdíl od většiny jeho dosavadních přátel vidí. Jsou v odboji jeho spolubojovníky a považuje je za hrdiny. Nesouhlasí sice s jejich názory, ale jako lidí si jich váží.
Nebo si na druhé straně představte francouzského socialistu, který věří v ideály „volnost, rovnost, bratrství“, pravici považuje za reakční a církev za tmářskou. V létě 1940 však někteří z jeho dosavadních soudruhů kolaborují ve Vichy s nacisty a své socialistické židovské soudruhy a bývalé přátele vydávají gestapu. Vidí, že někteří katoličtí monarchisté nevstupují do mučíren gestapa jako katani, ale jako oběti. Obdivuje statečnost lidí, kteří se bojí jen Boha, a ne člověka, a už vůbec ne nějakého Hitlera. Politicky s nimi sice nesouhlasí, ale váží si jich, protože se aktivně účastní odboje a protože jsou odvážní: nejen de Gaulla v Londýně, ale i mnoha dalších v hnutí odporu (například katolických monarchistů, kteří v Alžírsku odzbrojili vichistické jednotky a předali město Američanům).
Příklad Oriany Fallaciové.
Pro mnoho pravičáků Oriana Fallaciová ztělesňuje jejich „vichistický syndrom“. Po 11. září 2001 bojovali raději po jejím boku, přestože od šedesátých do osmdesátých let 20. století byla levicovou (lépe řečeno, liberální) novinářkou, než po boku novodobých „vichistických konzervativců či libertariánů“. Narodila se v létě 1929 ve Florencii v rodině odpůrce Mussoliniho a svým naturelem patřila do rodu velkých žen-bojovnic: už ve čtrnácti letech se stala členkou demokratické protifašistické partyzánské skupiny. Proslavila se však až po válce jako novinářka a válečná zpravodajka (Vietnam a tak dále). Především však jako autorka strhujících rozhovorů s různými světovými státníky: Rézou Šáhem Pahlavím, Indírou Gándhíovou, Goldou Meirovou, Jásirem Arafatem, Henrym Kissingerem, ajatolláhem Chomejním, plukovníkem Kaddáfím, šéfem CIA Williamem Colbym, Teng Siao-pchingem a dalšími. Chladný a cynický realpolitik Henry Kissinger se jí svěřil se svou romantickou představou - respektive vymámila ji z něho -, že si občas připadá jako kovboj cválající na koni před karavanou vozů. Představte si malého, tlustého Kissingera jako kovboje! Všichni karikaturisté si jej pak kvůli této představě dobírali a Kissinger později označil tento rozhovor za nejkatastrofálnější, jaký kdy poskytl. Na rozhovor s ajatolláhem Chomejním přišla zahalena do čádoru (šátek muslimských žen), neboť musela. Přinutila jej prohlásit, že čádor je jen pro hodné a cudné muslimské ženy, na což zareagovala tím, že si ho sundala. Rozzlobený Chomejní se zvedl a odešel. Když se domlouvalo pokračování rozhovoru, Chomejního syn jí řekl, aby za žádných okolností před jeho otcem neřekla opět slovo čádor. Jak se zachovala? Na začátku obnoveného rozhovoru pustila magnetofonovou nahrávku, na níž byl konec její předchozí konverzace s Chomejním o čádoru! Chomejní nejprve ustrnul, ale pak se rozesmál! Jde o jediný známý případ, kdy se Chomejní během rozhovoru s novinářem zasmál. Oriana byla skvělá.
Zásadový postoj.
Nesnášela tyrany, jako byl Chomejní, Arafat nebo Kaddáfí ani pravicové diktátory. V sedmdesátých letech 20. století byl jejím milencem mladý řecký socialista Alexandros Panagoulis, který v roce 1968 spáchal neúspěšný atentát na řeckého pravicového diktátora plukovníka Papadopoulose. Byl uvězněn, poté amnestován, a pak přesídlil do Florencie, kde se stal milencem Oriany. Po obnovení demokracie v Řecku v roce 1974 se stal poslancem a o dva roky později zahynul za dosud nevyjasněných okolností při dopravní nehodě.
V rozhovoru se šéfem CIA Williamem Colbym mu Oriana Fallaciová vytýkala, že CIA podporuje různé pravicové diktátory: od Papadopoulose po Pinocheta. Považovala za nesprávné, že tyto režimy nechaly zastřelit pár desítek či stovek komunistů, kterým se však přihodilo jen to, co by udělali několikanásobně většímu počtu lidí, kdyby se dostali k moci.
V roce 1975 po třech měsících těhotenství potratila a v důsledku tohoto potratu napsala hojně překládaný esej Dopis nikdy nenarozenému dítěti, v němž se nastávající matka zamýšlí nad tím, má-li své dítě donosit, nebo potratit. Esej v té době vyvolal skandál, neboť v něm uvažovala o potratu jako o legitimní možnosti. Její názor na potrat byl tehdy spíše liberální, ke konci života však vystupovala proti potratům. S jedinou výjimkou: kdyby ženu znásilnil bin Ládin nebo Zarkáví.
Vyhrocení sporu.
To nás přivádí k jejímu největšímu sporu a hlavnímu dílu - a zápasu - na sklonku života: k její reakci na teroristické útoky radikálních muslimů proti západní civilizaci 11. 9. 2001. Reagovala na ně rozsáhlým esejem v novinách Corriere della Serra Vztek a hrdost, jenž v roce 2002 upravila do stejnojmenné knihy. Kritizuje v ní islám a tvrdí, že je zaostalý a barbarský, neschopný svobody i demokracie. Odmítá masivní přistěhovalectví muslimů - nazývá je nájezdníky - do Evropy, jež se v důsledku toho stává Eurábií. A kritizuje zbabělé evropské politiky, jež tomu přihlížejí a nemají dost odvahy, aby prosazovali západní hodnoty. Muslimům vzkazuje: „Chtěli jste a chcete válku? Dobrá. Co se mě týče, válka je a válka bude. Až do posledního dechu.“ A evropským politikům dává na srozuměnou: „Ve chvíli, kdy se vzdáte svých principů a hodnot…, kdy se začnete vysmívat těmto principům a hodnotám, jste mrtví, vaše kultura i civilizace je mrtvá.“
Jaká byla reakce evropského levicového politického establishmentu? Podal na ni trestní oznámení a hrozil jí vězením. Nebylo to od něj ani odvážné, ani statečné, a ani galantní, když chtěl postavit před soud a uvěznit starou ženu, která onemocněla rakovinou. Orianě, jež se v mládí nezalekla černokošiláčů, však ani ve stáří nenahnali strach muslimové, ani se nevzdala bez boje evropskému politickému establishmentu.
Poslední roky proto prožila v exilu v New Yorku a bojovala s rakovinou: nakonec neúspěšně. A co dělala, když už jí nemoc znemožnila polykat i tuhou stravu? Pila šampaňské. Stateční lidé občas odcházejí z tohoto světa buď se zbraní, nebo se sklenkou šampaňského v ruce…
Považovala se za „ateistku díky Bohu“ a na sklonku života za „křesťanskou ateistku“. Obdivovala papeže Benedikta XVI. a jeho esej z roku 2004 o tom, proč se Západ nenávidí. V srpnu 2005 ji papež přijal na soukromé audienci v letním sídle Castel Gandolfo.
Zemřela 15. září 2006 ve Florencii. V dnešní Evropě plné zbabělců byla evropskou a západní patriotkou.
Oriana Fallaciová, requiescat in pacem.
