Fotbal platí za typicky mužskou hru. A taky zábavu. Protože už mě (ale i spoustu mých kamarádek) několikrát napadlo, co na tom vlastně všichni ti chlapi mají, rozhodla jsem se to zjistit na vlastní kůži.
Foto: Profimedia.cz
Moje volba ohledně seznámení se s tím, jak vypadá fotbal naživo, padla na malé pražské derby Slavie a Viktorky Žižkov. Sešívaní se měli shodou okolností poprvé předvést pod taktovkou kouče Straky.
Při příchodu na žižkovský stadion mě poděsili výhružně vypadající policejní antony a těžkooděnci u vchodu hostů. Dobrý pocit jsem neměla ani z pořadatelů, kteří pečlivě prošacovali každého příchozího – pro fanynky tu ale naštěstí byly vyčleněny i dvě pořadatelky. Na fanoušky, kteří se před zápasem vydali na pochod z Edenu na Žižkov, navíc dohlížela helikoptéra. Vzhledem k nečekaně klidnému průběhu utkání se zdá, že policie tentokrát trochu přezbrojila.
Na protest v černém
Než se hráči rozběhali a rozehřáli, fanoušci Slavie, mezi nimiž jsem byla i já, se rozestavěli na ochozy. Čekal nás parádní výhled na celé hřiště před gólmanem Čontofalským. Na síť oddělující hřiště a kotel se zavěsil pověstný Strašák, který po celý zápas řídil aktivity všech fandů pomocí megafonu. Jeho povelům ohledně skandování ochotně vyhověli jak třináctiletí hoši, tak i třeba seriózně vypadající šedesátníci.
Většina z nich pojala tenhle zápas jako protest proti Strakovi, proto se oblékli do černého. Jejich rozpoložení dobře vystihovala hesla Strako, táhni na Spartu a další. Skandování nabíralo na obrátkách zejména ve chvílích, kdy se slávistům nedařilo, gradovalo pak v 28. minutě, kdy za domácí skóroval David Kalivoda. Bývalý slávista se ale přišel před naši tribunu omluvit, což fanoušky dojalo, takže ho za tohle ohleduplné gesto odměnili bouřlivým potleskem a vyvoláváním jeho jména.
Scény jako z Národního
Když se ve druhém poločase obrátily strany a tempo skandování trochu polevilo, bylo dost šancí soustředit se na hru. Ve stylu hry Slavie se od předchozích duelů nic nezměnilo. Většina z nás přitom čekala, že se Straka pochlapí a sešívané jaksepatří probere. To se bohužel nestalo. Před brankou si míč přehazovali jak horký brambor, vypálit se nikdo neodvážil, snad aby něco nezkazil.
Strategie slávistů byla prostě jednoznačná: Rychle s míčem ke spoluhráči, pálit radši nebudu, co kdyby se to nepovedlo… Šancí přitom bylo dost. Zvláště ke konci utkání se objevilo pár dobře mířených střel, které se však za Vaclíkova záda ani nedostaly. I oko laika navíc poznalo, že rozhodčí nadržuje domácím, kteří toho zdatně využívali a párkrát si vystřihli scénu, jež by se dobře vyjímala i v Národním divadle.
Nepovedený debut
Umdlená nálada se ze hřiště přenesla i do kotle, fanouškové už věděli, že tenhle Strakův debut se nepovedl podle jejich a docela určitě ani podle jeho představ. Náladu klesající na bod mrazu umocnilo nejen konečné skóre 1:0 pro domácí, ale i to, že hráči po závěrečném hvizdu odešli rovnou do šaten. Vzhledem k tomu, že je fanoušci během celého utkání neúnavně povzbuzovali, to bylo hodně nefér.
Na děkovačku nakonec dorazil exslávistický borec Kalivoda. Hlavní atrakce – kouč Straka – se v průběhu zápasu ani po něm raději moc neukazovala. Chápu proč. Zatímco mně se můj první slávistický duel naživo líbil, Straka podle mínění většiny z nás neobstál.
