Kapitola XCVIII
Nejvyšší forma senátu * Sporožiro deset na tři * Značné rezervy * Kojzar z Amsterdamu
Nejvyšší forma senátu
Senátor Oberfalzer navrhl v senátní rozpravě o návrhu zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů, aby si Senát odhlasoval, že se normou zabývat nebude, což je prý „nejvyšší forma schválení, jakou má Senát k dispozici“! Tedy nediskutovat, neproblematizovat, nezkoumat z různých hledisek, nehledat možná přehlédnutí nebo nedohlédnutí dolní komory Parlamentu, neposlouchat názor menšiny - ale věřit, spolehnout se, nejlépe s jasným čelem a planoucím zrakem veřejně vyjádřit souhlas před rozvinutou standardou. Takto si senátor představuje roli Senátu, do omrzení představovaného coby naprosto nezbytnou pojistku demokracie?
Tristní? Hůře! Velmi to totiž připomíná dobu, v níž mnozí (i z takzvaných nekomunistických) senátorů ještě aktivně vyznávali tezi, že „diktatura proletariátu je nejvyšší formou demokracie“. Senát se zatím ještě nevrátil ke „staré dobré“ metodě, totiž schvalování aklamací, aby bylo vidět, kdo je s námi a kdo proti nám, s předepsanou délkou neutuchajícího potlesku - ale kdoví, čeho se ještě dočkáme. Z velice nesourodých stran však již zaznívá mnoho různých varovných hlasů, kterým se Paroubkův „ulítlý“ povolební výrok o únoru 1948 již nezdá tak ulítlý. Zdá se totiž, že mnoha novým hlodavcům zachutnala moc, a to strašně.
Například i na některých městských zastupitelstvech lze slýchat „mohli bychom to odhlasovat rovnou, buďte rádi, že se s vámi vůbec bavíme“! Asi je to však nezbytná fáze, kterou musejí občané této země projít na cestě ke svobodě. Náznaky totalitní arogance musí vybudit jisté obranné reakce, aby si společnost vybudovala protilátky na takovéto bolševické manýry. Bude třeba usilovně a trpělivě pracovat na debolševizaci. Pohříchu bude nutno začít u těch, kteří o tom nejvíce křičí, slibujíce rychlé pokroky, protože již prý dávno vědí, kdo za to všechno může. Možná je to vždycky mimoděk napadne, když se sami podívají ráno do zrcadla.
Sporožiro deset na tři
Všeobecný rozpad hodnot pokračuje. Vojáci v Liberci stejně jako policista v Aši porušili elementární zásady kázně v ozbrojených sborech, neboť vztáhli ruku na své velitele. Budou-li orgány trestního řízení ze sebe shazovat odpovědnost tím, že podobné věci budou hodnotit nikoliv jako trestný čin, ale jako přestupek - pak sbohem obrano a bezpečnosti. Daňový poplatník bude zbůhdarma vyhazovat peníze na existenci sborů, které nebudou umět udržet základní pravidla ani mezi svými příslušníky. O výsledné efektivitě jejich činnosti nemá pak cenu ztrácet slov.
Proto se týdeník EURO opakovaně zabývá problematikou, jak nastavit legislativu, aby ozbrojené sbory byly funkční a přitom bylo všem příslušníkům umožněno korektně řešit situace, kdy by mohli mít problémy se svým svědomím (takto je ve Velké Británii formulováno pravidlo, umožňující příslušníkům ozbrojených sborů svévolně a beztrestně předstoupit před kontrolní orgán). Nepsaným pravidlem na druhé straně je, že předstupuje-li takto jedinec před kontrolní orgán často, skončí nakonec v lepším případě u psychologa.
V minulém Palubním deníku (EURO 41/2007) jsme psali o tom, že ministr vnitra Ivan Langer dostal desetitisícovou pokutičku za to, že jednou v místnosti, kde byla přítomna veřejnost, nechal ležet na stole utajovaný dokument - a někdo ho ruče začal fotit. Co mají společného se oba případy?
Odehrály se v podobném čase - a jejich prolnutí by mohlo vyústit ve velmi netradiční výchovnou lekci všem, kteří nedbale zacházejí s utajovanými informacemi. Kromě časové koincidence tu můžeme najít podobnost sankcí, neboť trestem podobným Langerovým deseti tisícům mohou být v kázeňském řízení postiženi oni zdivočelí podřízení z Liberce (takzvané sporožiro deset na tři neboli srážky deset procent z platu po dobu tří měsíců). Pro všeobecné zkvalitnění zacházení s utajovanými informacemi by bylo možno využít libereckého komanda, které by provinilce po starém dobrém způsobu trestalo pupendem přibližně v hodnotě oněch deseti tisíc.
První by naklusal ministr Langer - a ostatní by si to už řekli, aby se to dozvěděli všichni. Zejména pak ti, kterým se dostane do ruky druhý díl Kubicova nekonečného příběhu. Pak by konečně mohla být veřejnost ušetřena policejních fantasy-výplodů. A bylo by záhodno, aby si uvnitř policie konečně vysvětlili, co je a co není jejich úkolem.
Kojzar z Amsterdamu
Na jiném místě v tomto čísle týdeníku EURO píšeme o inkontinenci zpravodajské. Inkontinenci logickou, oblíbenou a strašlivou to zbraň mnohých právníků, nám předvedl Robert Amsterdam, obhájce Chodorkovského, hrdiny ruské „razchvatizace“ (výstižný termín pro „demokratické“ procesy, odehrávající se za Jelcina). A předvedl ji v míře a letoře připomínající smutně proslulého ruděprávního komentátora Kojzara v jeho špičkové formě ze sedmdesátých let.
Amsterdam pochválil švýcarský federální soud za rozhodnutí, že Švýcarsko již nebude spolupracovat s Ruskem ve věci bankovních účtů Jukosu, a dodává, že jde o historicky první případ, kdy Švýcarsko podobnou žádost odmítlo (EURO 39/2007). Rozum zůstává stát nad tímto tvrzením! Půl století Švýcarsko odmítalo spolupracovat ve věci takzvaných spících kont obětí holocaustu, ať si žádaly třeba USA. A když se situace v devadesátých letech odblokovala, zase prý nebyla dokumentace. A pak jeden bankovní úředník zjistil, že švýcarské banky ty doklady urychleně likvidují. Mnoho jich pomohl zachránit ,a alespoň nepatrně zmírnit zločiny holocaustu završené švýcarskými bankami - až se mu stala půda ve Švýcarsku tak žhavou, že musel odjet do USA, kde dostal politický azyl.
Švýcarsko vůbec není dobrý příklad pro polemiku. Ale co ví právník Amsterdam o historii? Třeba o švýcarském pohraničníkovi, který v rozporu s rozkazem vpustil na švýcarské území uprchlíky před nacismem a byl za to švýcarskými soudy odsouzen a celý život on i jeho rodina poznamenáni - až do nedávné doby, kdy byl konečně rehabilitován.
Není holt nad šikovnost, když právník umí ve své obhajobě dostat klientovu kauzu do správných souvislostí. Amsterdamovi se to povedlo. Nechtěně, ale výstižně!
Značné rezervy
Ředitel Dopravního podniku Martin Dvořák se po svém jarním nástupu do funkce rozhodně činí. Zatím tedy alespoň mediálně. Slibuje hory doly. Skutečnost je ovšem taková, že uzavírky na důležitých dopravních tepnách dopravu v centru města zcela ochromují. Obtěžují cestující MHD i řidiče. Proto veřejnost jistě přivítala přiznání, že plánování oprav dosud nebylo příliš efektivní. Tváří v tvář otřesným zácpám roztomilý eufemismus. Lze jen doufat, že slibovaná zásadní změna přístupu k rekonstrukcím tramvajových tratí skutečně nastane.
V nedávném rozhovoru pro deník MF Dnes Martin Dvořák rovněž slibuje zlepšení přístupu k cestujícím ze strany řidičů vozů hromadné dopravy. To je jistě žádoucí, neboť v tomto ohledu existují - když použijeme jiný roztomilý eufemismus - značné rezervy.
Nicméně možná by se mohl k cestujícím začít chovat přátelštěji i Dopravní podnik. Stačilo by vzít si příklad z maďarské metropole. Zatímco v Praze musí na konečné pasažéři čekat, až řidič, zavřený v teple svého autobusu, najede podle jízdního řádu do stanice, v Budapešti šofér jednoduše vypne motor, otevře dveře – v zimě z ohledu na cestující pouze jedny - a cestující postupně, jak přicházejí, nastupují. Když nastane minuta odjezdu, řidič nastartuje a jede se.
