Češi jako by se dlouhodobě v Evropské unii k penězům nechovali jako ke společnému zdroji, nýbrž jako k ryze vlastním penězům uloženým v bance, na které mají morální nárok a mohou si s nimi dělat, co chtějí, bez ohledu na to, co si myslí ostatní.
Rozpočet Evropské unie je ale společný, má jiné cíle než dotování jednotlivých státních rozpočtů nebo zalepování děr, na které národní státy nemají své prostředky, jak to chápe současný vládní kabinet Andreje Babiše. Unijní rozpočet sleduje celkový rozvoj společenství, a má proto také své priority, které členské státy vždy znovu vyjednávají.
Má je i nový sedmiletý rozpočet. Těmi hlavními jsou digitalizace, ochrana klimatu, migrace, věda. Jsou to oblasti, které odsouhlasila i česká politická reprezentace, jen se teď občas tváří, jako by tyto priority neexistovaly. A tak i český premiér po volbách do Evropského parlamentu vyjádřil přání, aby Unie dala Česku jeho podíl, který si pak rozdělíme podle svého: na školy, školky, jesle, silnice, nemocnice. Zatímco unie jako celek chce dávat peníze hlavně na moderní technologie, klimatickou agendu a vědecký rozvoj, Češi myslí opět na beton a asfalt, tak jako po vstupu do unie před patnácti lety.
Spor o priority, jednou vyjednané, ale mnohými zapomenuté, bude hlavním místem politického střetu o nový rozpočet unie. Největší bitva se vede o peníze kohezních fondů, tedy o finanční prostředky na politiku soudržnosti, jejímž hlavním smyslem je vyrovnávat rozvojové rozdíly mezi jednotlivými regiony EU. Češi si tyto peníze rozdělovali podle regionů, v rámci operačních programů v jednotlivých krajích republiky tak spousta peněz nejenom zmizela, ale stavěly se i regionální projekty (rozhledny, sportovní centra, mosty), které nebyly primárně napojené na celostátní infrastrukturu, která dnes osudově chybí.
Celý text čtěte v aktuálním vydání týdeníku Euro, které vychází 27. ledna. V elektronické verzi ke stažení na www.alza.cz/euro.
