Habemus fiscum! Máme rozpočet! Nad ministerstvo financí sice nevylétl bílý
kouř jako nad Sixtinskou kapli při úspěšné volbě papeže, sestavování státního
rozpočtu na příští rok ale nabídlo podobné drama, skoro jako ze seriálu Mladý
papež. Jen místo charismatického Judea Lawa byla v hlavní roli mírně
přehrávající Alena Schillerová.
Ministryně financí si dlouho s rozpočtem nevěděla rady. Měsíc obcházela
ministry, aby znala jejich požadavky, poté prostřednictvím médií vystřelovala
přibližné částky rozpočtového deficitu, na něž všichni čekali: 119 miliard
korun, nebo o trochu více? Nebo dokonce dvakrát tolik? Nevíme, jsme v
nejistotě.
Schodek státního rozpočtu 2021 se v návrhu, který ministerstvo předložilo vládě, nakonec zastavil na 320 miliardách korun. V součtu s letošním půlmiliardovým schodkem, který vláda pod vlivem covidových výpadků ekonomiky a rozsáhlých vládních podpor dvakrát v parlamentu navyšovala, je to tedy 820 miliard během dvou let! To je obrovské číslo, ale především – obrovské tempo nárůstu.
Může něco takového česká ekonomika ustát? Máme, jak říká premiér Andrej
Babiš, vůbec na to? „Hlavním cílem státního rozpočtu je využít nízkou úroveň
veřejného zadlužení České republiky k realizaci opatření, která pomohou udržet
a zlepšit životní úroveň obyvatel, zmírnit negativní dopady pandemie na
nejpostiženější skupiny a prostřednictvím rekordních investic co nejrychleji
obnovit silný ekonomický růst,“ vysvětluje ministerstvo financí.
Nízké zadlužení, které ještě před rokem a půl bylo na necelých 30 procentech hrubého domácího produktu, vyskočí nad 40 procent HDP. Když se podíváme po okolních zemích v Evropě, je to stále jedno z nejnižších čísel. Relativně malý dluh považuje ANO za svoji zásluhu, ministerstvu financí vládne od roku 2014 (nejprve Babiš, pak Ivan Pilný a Schillerová), kdy začal dluh ze 40 procent klesat. Jenže největší díl práce tu odvedla sama ekonomika, jejíž růst po krizi v letech 2008 až 2010 nabral neuvěřitelné tempo, hlavně díky rostoucímu odbytu komponentů a zboží v Německu.
„To je pravda, ekonomika rostla mohutně víceméně bez rozpočtové pomoci
vlády,“ říká Luděk Niedermayer, evropský poslanec za TOP 09 a bývalý viceguvernér
České národní banky. „Na druhé straně je třeba přiznat, že první dva roky tato
vláda hospodařila překvapivě poměrně uměřeně,“ dodává. To se podle Niedermayera
teď změnilo. Podobně jako někteří další ekonomové, především pak šéfka Národní
rozpočtové rady a také bývalá členka bankovní rady centrální banky Eva
Zamrazilová, Niedermayer kritizuje především strukturu rozpočtu na rok 2021.
Schodkový automat
„Hlavní problém je struktura rostoucího deficitu. Když se podíváte na
základní tabulky, které dalo ministerstvo financí k dispozici, zjistíte, že na
zvýšení deficitu se podílí naprosté minimum položek spojených s krizí,“
kritizuje Niedermayer prohlášení ministerstva financí, podle něhož „většina
faktorů způsobujících vyšší schodek má dočasný charakter a plně odezní po
návratu zdravotní a ekonomické situace do normálu“.
S tím bývalý viceguvernér ČNB nesouhlasí. „Výdaje na zdravotnictví (52,8
miliardy korun), tedy hlavně zvýšení plateb za státní pojištěnce, to je trvalý
výdaj. Platy učitelů (19 miliard), valorizace důchodů (29,5 miliardy), změny
DPH, to jsou trvalé výdaje, ty nezmizí s oživením ekonomiky. Výdaje se dostaly
mimo kontrolu. Ministerstvo prostě lže, většina schválených výdajů jde dále do
rozpočtu,“ vysvětluje Niedermayer.
„Skoro to vypadá, že vláda dává najevo, že už nechce vládnout, protože si do
budoucna připravuje obrovský problém, jehož řešení bude ekonomiku a občany
velmi bolet,“ dodává.
Niedermayer naráží na to, že prudce roste strukturální deficit schodku. Tedy deficit, který je produkován každoročně, aniž by vláda cokoli dělala. Jde o jakýsi „schodkový automat“, který lze snížit či omezit buď radikálním snížením výdajů, nebo zvýšením daní. Vláda ale žádné škrty v dohlednu neplánuje, naopak uvažovala o snížení daní formou zrušení superhrubé mzdy, což by rozpočet připravilo o dalších 75 miliard korun.
Návrh na zrušení superhrubé mzdy nakonec v rozpočtu není, a to nejen proto,
že se nelíbil prezidentu Zemanovi a že by se tím schodek zvýšil na 400 miliard,
ale především proto, že by to zvedlo onen strukturální schodek. Ten se v
současném návrhu a klesajícím výkonu ekonomiky pohybuje kolem pěti procent HDP.
„Kdyby prošlo i zrušení superhrubé mzdy, bylo by to procent šest. Současný
strukturální schodek je kolem pěti procent HDP, to je nějakých 250 miliard
korun. Když to očistíte od ekonomického propadu a fiskálních stabilizátorů,
jsme někde na 150 miliardách,“ říká Niedermayer. Jinak řečeno, i kdyby vláda
dnes nedělala s rozpočtem nic, při jeho současném nastavení bude každoročně
produkovat schodek mezi 150 až 250 miliardami korun, podle toho, jak si povede
ekonomika.
Podobnou argumentaci má i Zamrazilová. Šéfka Národní rozpočtové rady, která
mimochodem nad návrhem minulého a současného rozpočtu „velmi významně zvedá
obočí“, až se pomyslné nadočnicové oblouky nadouvají, spatřuje hlavní problém v
tom, že strukturální schodek znemožní efektivní snižování negativního salda po
předpokládaném oživení ekonomiky a celkově státní dluh rychle poroste.
V prognózách vlády se počítá i v letech 2022 a 2023 se schodky kolem čtvrt bilionu korun a to by už dlouhodobě byl problém, protože celkové zadlužení by se vyšplhalo k hraniční sumě 55 procent HDP, která je zákonem danou dluhovou brzdou. „Obávám se, že dalším logickým krokem bude pouze to, že se vláda asi bude snažit dluhovou brzdu ve výši 55 procent HDP nějakým způsobem postupně zrušit,“ odhaduje další politický vývoj Zamrazilová. To už mluví o příští vládě, která rozpočtové problémy zdědí po Babišově kabinetu, jakkoli je dnes stále velmi pravděpodobné, že ANO bude dál hlavní politickou silou.
Bude to bolet
Nejde ale jen o růst celkového zadlužení republiky, které opticky nevypadá
tak hrozně, byť tempo zadlužování působí děsivě podobně jako křivky nárůstu
nakažených nemocí covid-19, které na začátku druhé vlny vláda také
bagatelizovala.
V Evropské unii se považuje za hraniční deficit tři procenta HDP. Je to také
jedno z kritérií pro vstup do eurozóny a bezpečný pobyt v ní. Česko by na
základě dohod mělo konvergovat k této hranici. Každá příští vláda tedy bude
muset schodek snižovat. Po desítkách miliard ročně, aby to zase tolik nebolelo,
jí to půjde velmi pomalu.
„Na tři procenta by jí to trvalo šest let,“ odhaduje Niedermayer. V roce 2026 by ale celkové zadlužení země v této projekci bylo oněch kritických 55 procent HDP a to by také znamenalo velké zdražení obsluhy dluhu. Dnes Česko stojí obsluha dluhu kolem čtyřiceti miliard ročně (letos to mělo být 43,8 miliardy korun), při nárůstu dluhu na 55 procent HDP by se tato částka mohla vyšplhat až na 55 až 60 miliard korun ročně.
Všechny tyto propočty ekonomů ale vycházejí z předpokladu, že ekonomika se
během příštího roku či napřesrok odrazí ode dna, vyrovná pokles o desetinu a
vrátí se k růstu. Přesněji: že poroste kolem tří až čtyř procent ročně (vláda
při konstrukci rozpočtu 2021 počítá se čtyřprocentním růstem), což není vůbec
jisté nejen vzhledem k vývoji epidemické situace, ale i vzhledem k vývoji
světové a evropské ekonomiky, na niž je ta česká velmi úzce navázaná.
Kde jsou evropské peníze?
Ministryně financí má nicméně v jednom pravdu: současný český státní dluh je
v celosvětových poměrech tak nízký, že Česko nebude mít několik let problémy
své dluhy splácet. Dluhová krize teď nehrozí, půjčky na trhu nebudou zatím
problém, jakkoli je Česko vůči jiným zemím znevýhodněno tím, že za ním nestojí
žádná velká a ekonomicky silná instituce, jakou je například Evropská centrální
banka. Výhody a nevýhody eura vypadají v současné ekonomické krizi opět trochu
jinak.
Mimochodem i Evropská centrální banka doporučuje členům eurozóny, aby dál
pokračovali ve fiskální pomoci svým ekonomikám a aby nepřestávali v pumpování
peněz do ekonomiky příliš brzy, jako se to stalo ve finanční krizi po roce
2008, kdy vlády ze dne na den začaly zprudka šetřit, což řada zemí (včetně ČR)
zaplatila hospodářským propadem na několik let. Česká vláda jde tedy se svým
rozpočtem na rok 2021 na první pohled v souladu s doporučovanou strategií ECB.
Češi jsou dokonce v tomto směru aktivnější než Němci, kteří už rozpočtově
začínají brzdit a chtěli by se k vyrovnaným rozpočtům vrátit už v roce 2022,
nechal se slyšet ministr financí Olaf Scholz. Šéfka ECB, Christine Lagardeová,
nicméně vládám doporučuje, aby maximálně využívaly „procyklická krátkodobá
opatření“ a aby jako fiskální stimuly čerpaly peníze z fondu obnovy, kde leží
ku pomoci 750 miliard eur. Ani jedno z těchto doporučení Česko zatím
nezohledňuje.
V rozpočtu na rok 2021 evidentně převládají impulzy trvalého, nikoli
přechodného charakteru, které zvyšují strukturální schodek; investice z fondu
obnovy zatím nejsou započítány vůbec. Ministryně financí i tentokrát při
prezentaci rozpočtu ukázala svůj oblíbený graf investic. Příští rok vyskočí
investice na bezmála 187 miliard korun, z toho více než sto miliard z českých,
zbytek z evropských zdrojů. Celkové zvýšení investic v době koronakrize však
čítá pouhých 40 miliard korun. Co se týče evropských peněz, půjde o finanční
prostředky dobíhající z běžného víceletého finančního rámce, tedy nic covidově
cíleného a mimořádného.
Podle informací týdeníku Euro Česko pod vedením superministra Karla Havlíčka nyní narychlo sestavilo plán investic z fondu obnovy, kde je pro Česko vyhrazeno více než 180 miliard korun, tedy asi sedm miliard eur. Mají však přesné určení, jinak řečeno: Evropská komise se za souhlasu členských států dohodla na investičním cílení, peníze by měly jít na modernizaci zdravotnictví, na digitalizaci, ale i na klimapolitiku.
Podle čerstvého Národního plánu obnovy, který má týdeník Euro k dispozici a
který nyní prochází zrychleným připomínkovým řízením, už peníze v představách
ministra Havlíčka rozděleny jsou. Nejvíce – 118 miliard korun – míří na
„fyzickou infrastrukturu“, která je součástí jednoho balíčku se zelenou
politikou. Patří sem obnovy železnic, ale i zateplení nebo modernizace
veřejného osvětlení.
To vše je rétoricky zabaleno pod pojem dekarbonizace průmyslu. Na
bezpečnější dopravu zahrnující například signalizaci na přejezdech, snížení
prašnosti a hluku na silnicích nebo dobíjecí elektrostanice chce Česko 36
miliard, na podporu podnikání a investice v průmyslu 20 miliard.
Neschopnost utrácet
Podle informací z Bruselu se český návrh na čerpání peněz z fondu obnovy na
stoly Evropské komise ještě nedostal ani v nárysu, který představuje
čtyřicetistránkový strategický dokument Východiska Národního plánu obnovy v
kontextu hospodářské strategie. Neproběhlo dokonce ani jednání o rámci
budoucích transakcí, tedy o oborovém rozdělení peněz, které je prvním krokem k
čerpání prostředků z fondu.
„Pokud vím, komise musí schválit nejprve strukturu těch investic a potom bude schvalovat jednotlivé projekty. Česko v těchto jednáních nemá za sebou ani to první rozdělovací kolo,“ tvrdí europoslanec Niedermayer. A má zjevně pravdu. Národní plán obnovy ale počítá s rychlým jednáním, takže v dubnu roku 2021 by už mohly být toky peněz domluveny.
Ovlivnily by tak možná už výsledky státního rozpočtu na příští rok, zahrnuty
do rozpočtu by pak mohly být v roce 2022. Není divu, že vše nejde rychleji.
Vláda se na přijetí fondu obnovy nijak nepřipravovala. Premiér Andrej Babiš
dokonce tvrdil, že Česko žádné speciální peníze nepotřebuje, později zase
vysvětloval, že je to pro Českou republiku velmi nevýhodné, protože peníze z
fondu se musejí vyčerpat rychle, už do roku 2024, a Česko nemá dostatek
projektů, které by bylo schopno okamžitě efektivně zpracovat.
„Musíme se z krize proinvestovat,“ řekli několikrát ministři české vlády,
citujíce přitom radu prezidenta Miloše Zemana. Jenže místo skutečných investic
přichází zase jen zvyšování mandatorních výdajů.
Rozpočet má však ještě jeden vážný problém. Peníze, které v něm jsou vyhrazeny
na pomoc společnostem zasaženým vládními opatřeními proti koronaviru, neumí
státní aparát dodat tam, kam patří. Všechny covidové pomoci jsou čerpány na
několik desítek procent, mohutné pumpování peněz do ekonomiky se zatím nekoná.
Celkový schodek rozpočtu na letošní rok tedy nemusí být půl miliardy, ale třeba
jen 400 miliard nebo ještě méně. Podobně nejisté je i čerpání investic na pomoc
ekonomice příští rok.
Ostatně ani to není nic nového. Vláda Andreje Babiše zatím prakticky nikdy
netrefila svůj finanční plán, dokonce ani v době relativně klidného a
předvídatelného růstu hospodářství. Proč by tomu nyní, v době krize, která nemá
ekonomický původ, mělo být jinak? Otázkou je, co by teď bylo pro ekonomiku
lepší: jako obvykle přestřelit a nakonec ušetřit, nebo utratit všechno do
posledního halíře?
