Podle ministra financí Andreje Babiše se i příští rok bude pokračovat v jakési zvláštní tradici, kdy plánovaný rozpočet a skutečné plnění se od sebe hodně odchylují. Avizuje tím, že by za rok mohl opět nastat moment „pozitivního překvapení“ a schodek nakonec nemusel dosáhnout ani 60 miliard korun.
Pokud se nestane něco mimořádného, Česko bude letos patřit k několika málo členům Unie, kteří dosáhnou rozpočtového přebytku. Kde hledat příčiny tohoto nečekaného rozpočtového přebytku? Bylo by snadné nasazovat ministerstvu financí psí hlavu, jak to dělá opozice, jenže problém je složitější a v podstatě nespadá do kompetence ministerstva financí.
Vyčerpání z vyčerpání
České úřady sice stihly vyčerpat všechny „evropské peníze“ z minulého programového období 2007 až 2013, ale opravdu na poslední chvíli do konce loňského roku, kdy na některých ministerstvech dělali o víkendech a dlouho do noci. Za tohle úsilí se pak vyplácely pěkné prémie. Důsledky jsou makroekonomicky významné a mají značný vliv na rozpočtové příjmy i výdaje, na investiční aktivitu i samotný růst. Rok 2015 s sebou přinesl z tohoto důvodu ohromné navýšení kapitálových výdajů. Ty se v letech 2012 až 2014 pohybovaly v rozmezí 102 a 113 miliard korun, aby pak loni vyskočily na 175,8 miliardy korun, z toho 138,7 miliardy činily výdaje kryté EU.
Kde se bere odchylka plánovaného rozpočtu od skutečného? Čtěte:
Miroslav Zámečník: Rozpočtový bolehlav
Ve čtyřapůlbilionové české ekonomice jsou tyhle výkyvy v kapitálových výdajích státu hodně znát a letos je dopad negativní v objemu 52 miliard korun, opět hlavně kvůli poklesu kapitálových výdajů ze společných programů s Unií o 72,4 miliardy korun. To je přes jeden a půl procenta HDP. Rozpočet sice objem „národních“ peněz na investice meziročně zvyšuje, což platí i pro příští rok, ale s nerovnoměrností čerpání z Unie se vypořádat nedovede, protože nemá zásobník připravených projektů v infrastruktuře, takže ani nemůže využít supernízkých až negativních úrokových sazeb, aby skrze deficity zrychlil výstavbu.
Deformovaný cyklus
„Svéráz národního čerpání“ se projevuje nejen na státním rozpočtu a ve veřejném sektoru, ale přes programy zaměřené na financování projektů ze soukromého sektoru poznamenává i chování a investování firem. Například platí, že zdejší manažeři významných podniků ovládaných zahraničními subjekty jsou mimo jiné hodnoceni i podle úspěšnosti v čerpání fondů. Zahraniční centrály si to velmi pečlivě hlídají.
Takže nejenže se Česko stává z hlediska veřejných investic závislé na transferech z Bruselu, ale dotace ovlivňují i rozhodování firem, pokud jde o jejich vlastní investiční cyklus, který deformují. „Ukažte mi dotací a já si o ni řeknu“ ale zároveň znamená taktické odkládání investic a čekání na otevření výzev. To skutečně není zdravé. Klidně se může stát, že promeškáte správný moment a pravidla udržitelnosti včetně závazku tvorby pracovních příležitostí na úspěšného žadatele dopadnou v nejhorší fázi ekonomického cyklu.
Tohle je mnohem větší téma než se trumfovat v tom, kdo kdy měl menší deficit a jak vláda promeškává příležitosti. Rozpočet na rok 2017 samozřejmě promeškanou příležitostí je, ale zrovna v tomhle oboru už excelujeme tak třetí pětiletku.
Přečtěte si další komentáře Miroslava Zámečníka:
Týden, kdy zemřel Cohen a vyhrál Trump
