Ministerstvo financí ohlásilo, že stát bude v příštím roce hospodařit s deficitem 39,8 miliardy korun. I tak budou muset mnohé resorty - pokud plán po vládním jednání nezůstane jen cárem papíru - drasticky omezit potřeby a šetřit mnohem víc než letos. Aby ne, když sociální platby plus mzdy státní správy, armády a policie spolknou přes sedmdesát procent všech výdajů. A naopak, rozpočtové příjmy bude negativně ovlivňovat nízká inflace. Mertlíkův úřad nelze za návrh státních financí na rok 2000 ani hanět, ani chválit. Přesto se dá čekat hřmot válečných bubnů. S prosincovým schvalováním plánu státních financí naberou dech ti politici, kteří by rádi viděli čenž na vládních postech, pokud možno bez voleb a s kandidátkou, na níž by figurovali. „Já si myslím, že nejdůležitější ze všeho je, aby vláda přestala klamat veřejnost i Parlament svými rozpočtovými návrhy a aby poctivě řekla, jaké peníze musíme všichni dohromady zaplatit, abychom pokryli nesmyslné plány sociální demokracie, prohlásil například předseda poslanců Unie svobody Karel Kühnl.
Ale jaké plány měl vlastně na mysli? Jedna věc je megalomanský volební program sociální demokracie. Druhá ekonomická realita. Je přece zcela zjevné, že vláda ani příští rok dané sliby, a tudíž ani mnohé skutečně nesmyslné, zase nesplní. Na priority ČSSD - vědu, výzkum, vzdělání - zbude sotva deset procent státních financí. Na rozvoj bydlení a dopravy, které sociální demokraté slibovali, ve státní kase nebude vůbec. Zbývají tedy jen sociální jistoty. Ty, které připravily a zakonzervovaly předchozí vlády. Především všeobecnou nechutí k radikálnímu řezu v důchodovém systému a kupčením s lidovci.
Každoroční hlomoz kolem schvalování rozpočtu je ale přímo povinný. Bohužel, ve zdejších krajích má ale jiný účel než nápravu věcí pomýlených. Výši deficitu mnozí kritizují v naději, že deficit konečně zadusí opoziční smlouvu.
To je ale málo pravděpodobné. Pravděpodobnější je, že ODS udělá vše pro to, aby rozpočet byl stravitelným soustem. Ostatně profesor Klaus ví, že v době pádu ekonomiky není schodek státních financí nic tak šíleného. Deficit sám o sobě neznamená inflační rizika a nakonec ani nic nevypovídá o hospodaření vlády s majetkem. Jak připomínají experti, výsledek veřejného rozpočtu je velmi jednoduše zmanipulovatelný. Pokud by tedy o něčem měla být vážná diskuse, pak o struktuře rozpočtu, o tom, jak omezit mandatorní výdaje. Jedině taková debata by měla smysl. To by ovšem opozice musela přijít s konkrétními návrhy namísto politických proklamací. A také mluvit na rovinu.
A ještě jedna rozprava má smysl. Zároveň s návrhem státního rozpočtu na příští rok předloží vláda střednědobý fiskální výhled. V něm by se měly skutečné záměry vlády pořádně promítnout, ten by měl být posuzován s nejvyšší vážností, přestože ho Parlament jako závazný schvalovat nebude. Z něj by měli poslanci číst, jak bude pokračovat privatizace, jak deregulace energií, jak to kabinet myslí se vstupem do Evropské unie. A nebude-li to čtení uspokojivé, ptát se. A nedostanou-li uspokojivou odpověď, opřít se proti vládě vší silou.
O tom ale, zdá se, opoziční politici nepřemýšlejí. Raději spekulují, jak opoziční smlouvu ovlivní navrhovaný schodek státních financí a výsledek doplňkových voleb do Senátu. Politika, ta v zájmu státu, ale není jen o vládních postech či ústavní většině. Taková politika, a předvádí ji kdekdo, je jenom cestou do pekel. Jak jinak, dlážděnou samými dobrými úmysly.
