Na budoucnost při rozhazování jako obvykle nikdo nemyslí Minulý týden zazněl startovní výstřel k jednáním o státním rozpočtu na nový rok. A od začátku je jasné, že to bude rok volební a voliči se tak jako pokaždé budou korumpovat penězi daňových poplatníků. Premiér Sobotka už veřejně vyhlásil, komu všemu chce mohutně přidat. Ministr � nancí zase vrátil výkop konstatováním, že je to čtyřicet miliard nad možnosti rozpočtu, ale neopomněl dodat, že se určitě nakonec dohodnou.
A pak společně odhlasovali navýšení penzí na příští rok o dvě stovky měsíčně, což je podle všeho tak dvojnásobek toho, co jako valorizaci určuje zákon. Vládní koalice tedy hned při první příležitosti využila novelu, která jí dovoluje zákon nedodržet.
Ne že by české penze zaručovaly blahobyt a důchodci si nezasloužili přidat. I ta stovka navíc představuje nějakých dva a půl miliardy korun, což rozpočet opravdu nepoloží. Nicméně penzijní systém je největší položkou rozpočtu a demogra� e se nemění. O co se tak vláda rozhodne urychlit valorizace u současných penzistů, o to zase okrádá penzisty budoucí. Tato koalice destruovala zcela i pouhý nákrok k rovnovážnému a dlouhodobě udržitelnému systému penzí minulých vlád a sama nic rozumného nejen nerealizovala, ale ani nenavrhla. Rozvolnění pravidel valorizací je jen jedním z problémů, které způsobila zdravému hospodaření státu.
Dalším a už nyní hodně drahým špásem je prudké bobtnání státního sektoru. Sobotka se dožaduje navýšení tarifních platů státních zaměstnanců o pět procent a u učitelů o deset. Pomiňme, že by měl nejprve odpovědět na stěžejní otázku za co. Že by se zlepšoval výkon správy státu či kvalita výuky na školách, si asi nedovolí veřejně prohlásit, protože by se mu vysmála země od Aše po Lanžhot. Zatímco ty penze lze alespoň emocionálně pochopit, protože důchodci si fakt moc vyskakovat nemohou, dramatický růst personálních nákladů na chod státu je neodůvodnitelný.
Ještě v roce 2014, kdy po úsporných opatřeních poprvé citelně vzrostly mzdové tarify ve státním sektoru, činily náklady na platy v rozpočtových a příspěvkových organizacích 132,5 miliardy korun. Jde fakticky o druhou nejvyšší výdajovou položku státu. Letos, tedy po dvou letech, je na ni v rozpočtu již 149 miliard. O kolik asi vzrostly personální náklady Agrofertu za stejné období, když už náš ministr � nancí chce řídit stát jako � rmu S vysokou jistotou lze říci, že při podobném tempu růstu nákladů by tam dnes neseděl na svém místě jediný manažer.
Za růstem mzdových nákladů státu totiž nejsou jen mzdové tarify, ale také masivní růst počtu státních zaměstnanců a rozšiřování jejich prebend po schválení služebního zákona, o nichž se zaměstnancům v podnikatelském sektoru ani nezdá. Loni se tak zvyšovaly tarify o tři procenta, ale růst celkového objemu mezd dosáhl sedmi procent.
A aby měli důchodci srovnání, když už jsme u toho rozpočtového populismu, tak objem vyplacených důchodů ve stejném období narostl o 2,2 procenta. V absolutních částkách ten rozdíl není tak velký. Důchodů se letos meziročně vyplatí o 8,6 miliardy více.
Státním zaměstnancům, kterých je ve srovnání s důchodci zhruba třetina, o 9,8 miliardy více. Výdaje ale rostou ve všech běžných položkách a jistě budeme ještě překvapení, o kolik našich peněz si řekne ministryně sociálních věcí Marksová nebo ministr Němeček.
Není divu, že při této politice není možné sestavit vyrovnaný stání rozpočet ani za předpokladu růstu ekonomiky ke třem procentům, extrémně nízkých úrokových sazeb snižujících dluhovou službu na nikdy nevídanou úroveň a pořizování veřejných investic už takřka výhradně za peníze z EU.
Jenže růst může v současné nestabilní Evropě propadnout zcela nenadále. Takhle nízké úroky pak rozhodně nevydrží dlouhá léta a dotace z EU v příštím šestiletém rozpočtovém období nebudou stát za řeč. Co bude potom, to socialistická vláda s miliardářským ministrem � nancí neřeší. O její rozpočtové odpovědnosti to říká vše.
O kolik asi vzrostly personální náklady Agrofertu za stejné období, když už náš ministr financí chce řídit stát jako firmu
O autorovi| PAVEL PÁRAL, paralp@mf.cz
