Bolestivost terapie není ani v medicíně, ani v rozpočtové politice důvodem k vyčkávání
Nezdravé trendy veřejných rozpočtů České republiky opět budí pozornost širší veřejnosti. Přinejmenším pro politiky, kteří se chystají k volbám, by však tyto trendy neměly být žádným překvapením – rozpočtový výhled je jim znám více než pět let. Řešení je nutné hledat v řadě i bolestivějších kroků, nikoli v čekání na zázrak, či dokonce na zavedení eura, které by za nynějších okolností zázrakem skutečně bylo. Neplněná strategie Doklad o tom, že neradostný stav a výhled veřejných rozpočtů je všem významnějším aktérům ekonomické politiky velmi dobře znám, lze mimo jiné najít ve Strategii přistoupení České republiky k eurozóně ze září 2003. Tento dokument schválila s Českou národní bankou vláda Vladimíra Špidly, v níž byl ministrem financí Bohuslav Sobotka, a hlásily se k němu kabinety premiérů Stanislava Grosse, Jiřího Paroubka i Mirka Topolánka. Vládní koalice zahrnovaly postupně všechny současné parlamentní strany mimo KSČM. Pro úplnost připomenu pár citací z tohoto dokumentu: „…plnění podmínek … bude vedle posílení automatického stabilizačního působení fiskální politiky vyžadovat i její zpřísnění… Stav veřejných financí se může stát bariérou pro vstup do eurozóny nejen kvůli nadměrným schodkům, ale i kvůli nedostatečnému strukturálnímu přizpůsobení zejména výdajové strany.“ Dále: „Cílem fiskální konsolidace musí být … ve střednědobém časovém horizontu rovněž … vyrovnané strukturální saldo veřejných rozpočtů … je tudíž nezbytné pokračovat v započatém úsilí a směrovat fiskální soustavu k vyrovnaným pozicím.“ Rekordní růst české ekonomiky maskoval v posledních letech skutečný stav rozpočtů. Navzdory slibům o střednědobé fiskální konsolidaci se neuskutečnila žádná podstatná strukturální reforma veřejných financí, jež by vedla k dostatečnému snížení ze zákona daných výdajů. Od schválení strategie přistoupení uplynulo šest let – zhruba dvojnásobek avizovaného „střednědobého časového horizontu“ – ale podíl mandatorních výdajů na příjmech či výdajích státního rozpočtu nebo vládního sektoru je dnes vyšší než v roce 2004. I po předpokládaném doznění krize v roce 2011 bude podle prognózy ČNB rozpočtový schodek dosahovat 5,9 procenta hrubého domácího produktu (strukturální deficit bude 5,2 procenta HDP). Hořké pilulky Ignorování reality ani čekání na volby není řešení. Nepomůže nám ani vzývaná změna kritérií pro vstup do eurozóny. ČNB kritizuje kritéria pro vstup do eurozóny již řadu let a ví, jak málo chuti mají rozhodující země eurozóny k jejich změně. Navíc je naivní se domnívat, že množina rozumnějších kritérií umožní vstup země s tak nepříznivými dlouhodobými rozpočtovými trendy, jaké lze pozorovat u České republiky. Ani přijetí eura není řešením rozpočtových problémů. Pokud je za nějakou zemi bude řešit eurozóna, bude za pomoc vyžadovat stejně drastické omezení všech výdajů, jako je od nečlenů eurozóny vyžaduje Mezinárodní měnový fond. Nebývá v této zemi zvykem, aby se centrální bankéř vyjadřoval k tomu, jaká konkrétní řešení přijmout a jak mají vypadat rozpočty na další roky. Směřujeme ale k situaci, kdy měnová politika ztratí schopnost udržet cenovou stabilitu bez vysokých úrokových měr. To ale nutně povede k mnohem drastičtější nestabilitě kurzu, než jakou známe, i k hrozbám pro finanční stabilitu. To, že taková situace může v Čechách zpopularizovat euro, sice může příznivce brzkého vstupu těšit, bude to ale jedno – nikdo ČR v eurozóně chtít nebude. Ministr financí Eduard Janota chce rozpočtu naordinovat „léky“, mezi nimiž nejsou sladké a chutné „pilulky“. Jenže bolestivost terapie není ani v medicíně, ani v rozpočtové politice důvodem k vyčkávání. Stav pacienta i ekonomiky se totiž může za nynějších trendů jen zhoršit a hořkých pilulek pak bude třeba polykat podstatně víc. Autor je viceguvernérem České národní banky
