Když odchylka plánovaného rozpočtu (mínus 70 miliard) od skutečného plnění (možná třicet miliard) představuje dohromady ekvivalent dvou procent HDP, něco není v pořádku. Samozřejmě je lepší, když rozpočet skončí v přebytku, než kdyby tomu bylo naopak, ale při hospodářském růstu jen nevýznamně vyšším je to přece jenom na pováženou.
Kde hledat příčiny tohoto nečekaného rozpočtového přebytku, když makroekonomická prognóza ministerstva financí se od reality nijak výrazně neliší, a ostatní analytická a výzkumná pracoviště hodnotí jeho výhledy jako realistické?
Náš pan prezident Miloš Zeman ve svém projevu před schvalováním rozpočtu hýřil bonmoty, už už prý dohledává adresu, kam by mohl za rozpočtový přebytek navrhnout ministra financí Andreje Babiše na Nobelovu cenu za ekonomii. Poslancům i národu v přímém přenosu předvedl, jak dovede osvětlit složitá zákoutí národního hospodářství srozumitelným způsobem, který pochopí každý: když sníte dva hamburgery místo jednoho, zvyšujete kromě obvodu pasu také HDP, ale nikoli produktivitu, alespoň podle pana prezidenta ne. My v podhradí ale tušíme, že dva jsou o sto procent víc než jeden, jinak řečeno produktivita hamburgrárny se zdvojnásobila. Nyní již vážně.
Asi největším zdrojem šumu v české ekonomice, který se špatně predikuje, se v posledních dvou letech ukázalo být čerpání evropských dotací, a proto doporučuji sledovat zprávy na této stránce.
Závěr roku 2015 na ministerstvech spravujících velké operační programy připomínal vojenskou operaci, díky opravdu masívnímu nasazení se podařilo vyčerpat všechny „evropské peníze“ z minulého programovacího období 2007-2013, ale na druhou kolej se pochopitelně dostalo čerpání v rámci „nového“ programovacího období 2014-2020. Důsledky jsou makroekonomicky významné, česká ekonomika má rozměr 4,6 bilionu korun a evropské fondy v závislosti na stavu přípravy projektů a čerpání prostředků se promítají do příjmů i výdajů rozpočtu, poznamenávají investiční aktivitu i růst.
Kapitálové výdaje:
Tenhle graf je podstatný zejména ve sledování fialového sloupce, který zobrazuje skutečnost a pochází z podkladů ke schvalování rozpočtu. Povšimněte si roku 2015, kde činily kapitálové výdaje masivních 175,7 miliardy korun, z toho 138,7 miliardy byly výdaje kryté EU.
Kapitálové výdaje z hlediska plán-skutečnost a struktura jejich zdrojového krytí, neméně zajímavá:
Také tenhle graf ze stejné dílny je důležitý, neboť ukazuje, nakolik jsme závislí na krytí kapitálových výdajů z EU, což je ta žlutá část jednotlivých sloupců. Pozoruhodné jsou také obrovské rozdíly mezi plánem a skutečností. Které mají makro dopady, a ne že ne. Všimněte si, že objem „národních“peněz na investice se meziročně zvyšuje, což platí i pro příští rok, ale nedovede vyhladit výkyvy v čerpání prostředků z Unie. Jak v investicích, tak ve vědě: národní zdroje sice rostou, ale v podstatě sotva kompenzují výpadek v přílivu zahraniční zdrojů, což ukazuje tahle tabulka ze stejného zdroje.
Poslední a nejdůležitější věc: tahle velice nežádoucí volatilita je v podstatě čistě „home-made“, neboť jiné nové členské země zdaleka takové problémy s vyhlazením křivky schvalování, čerpání a proplácení peněz z evropských fondů nemají. Navíc historie se opakuje i v současném programovacím období (2014-2020), které je z hlediska náběhu ještě slabší než to minulé. Nejde jen o makro, ale i o změny v chování firem a negativní ovlivňování jejich investičního cyklu přes vyčkávání na vypisované dotační výzvy a hlavně celkovou deformaci podnikatelského prostředí. Dobrá zpráva na závěr: řekl bych, že tak od roku 2023 budeme od tohohle bolehlavu osvobozeni, protože žádné dotace pro firmy z EU už nebudou.
Čtěte další komentáře autora:
Týden, kdy zemřel Cohen a vyhrál Trump
Nemocenská aneb Malá úvaha o svobodě
