Zároveň Babiš trochu paradoxně kritizoval někdejší částečnou privatizaci největší a nejlikvidnější české firmy obchodované na pražské burze. „Je to strategická firma pro občany i pro firmy.
To, že je na burze a že se možná neměla privatizovat a měla zůstat stoprocentně v rukou státu, už dnes není podstatné. ČEZ má jednoduše plnit strategickou roli, musí postavit výrobní kapacity,“ řekl ministr financí. Jaksi neprozradil, v čem je Mero nebo Čepro méně strategické.
Cvičení, které čas od času dělá každá firma, tedy rozdělení majetku podle potřebnosti – rozvíjet jako strategický, držet, prodat jako zbytný – už český stát neprovedl skoro dvacet let
I kdybychom souhlasili s tím, že český stát nyní vlastní majetek, o nějž by bylo lépe pečováno v soukromých rukou, musíme si odpovědět na základní otázku: proč stát ty peníze chce?
Zapojit privatizační výnosy do běžných provozních výdajů státu včetně sociálních je jedním z dědičných hříchů českého státu. Bylo by politováníhodné, kdyby v tom chtěl pokračovat. Kapitálové výnosy ze současného státního majetku se mají používat na kapitálové výdaje, takže když vyberete peníze z ČEZ, Lesů ČR nebo z Budvaru, měly by být tyto peníze investovány jinde a lépe, tedy s lepším ekonomickým hodnocením a návratností než ve firmách, ze kterých se berou.
Šlo by je samozřejmě použít i na snížení státního dluhu, ale korektní přístup ke státním financím by nikdy neměl dopustit, že budou bohapustě „prožrány“, byť na politicky líbivé účely.
Hanba závislosti
Kdybychom v souladu s běžnými firemními účetními postupy sledovali vývoj majetku, odpisy a vyhodnocovali si, který veřejný majetek si zaslouží řádnou údržbu a reprodukci, a do kterého jako do morálně zastaralého již investovat nemá smysl, nikdy bychom nemohli s péčí řádného hospodáře sestavit rozpočet, který dopustí postupnou degradaci majetku jenom proto, aby bylo na růst mezd, dávek a penzí.
Národ i celá politická scéna by velmi pečlivě sledovaly zprávu o stavu a pohybech veřejného majetku, nejen o tom, jak nám dopadlo pokladní plnění a o kolik se změnil státní dluh z pohledu deficitu.
Chátrá nám kulturní dědictví – proč? Klesá nám vlastní kapitál v infrastruktuře – proč? Jsou zdravotnictví, školství či věda podinvestované – proč? Jasně bychom viděli tu prohlubující se závislost na transferech z Bruselu a třeba si uvědomovali tu hanbu, že bez „bruselských dotací“ už ani nedovedeme pořádně vyasfaltovat silnice a omítnout školy, které tady někdo – bez zahraničních dotací – kdysi postavil.
Chceme-li hovořit o (ne)porozumění kapitálu, měli bychom mít především ambici sestavit řádné účetní výkazy tohoto státu, které přesně popíší stav „veřejného kapitálu“ a postaví nás před možnost a nutnost volby.
Videodebata týdeníku Euro: Má smysl privatizovat státní firmy?
Těžko pak půjde přivírat oko nad tím, že stát nedokáže udržovat v řádném stavu ani ten majetek, který má. Nevyhnutelně dojde na otázku, zda jej pro zajištění svých funkcí skutečně potřebuje. Cvičení, které čas od času dělá každá firma, tedy rozdělení majetku podle potřebnosti – který rozvíjet jako strategický, který držet, který prodat jako zbytný – už český stát neuprovedl skoro dvacet let.
Takže je načase se tím zabývat a sestavení standardních výkazů je začátkem odpolitizování diskuse o veřejném majetku, jeho potřebnosti a úrovni jeho správy. Žádný politik nemůže zpochybnit, že to tady máme jenom půjčené a neměli bychom veřejný sektor včetně jeho majetku odevzdávat v horším stavu, než v jakém jsme jej převzali.
Strategické cvičení
Nejspíš se ukáže, že pro udržení a rozvinutí strategických aktiv potřebuje Česko některé majetky zpeněžit, aby mohlo do těch klíčových investovat. V rámci tohoto cvičení pak samozřejmě má smysl se zabývat i státními majetkovými účastmi a opět rozdělit podniky do výše zmíněných tří kategorií.
Řekněme si rovnou, že částečná privatizace podniků, při níž si stát má ponechat majoritu, aniž by si zdůvodnil, proč na ní má trvat, je klasický kočkopes. Některé firmy má smyl prodat celé a rychle, některé vůbec, jiné musíte nejdřív restrukturalizovat a pak teprve uvažovat, co je k prodeji a co nikoli.
Při prodeji menšinového balíku přes burzu nedostanete tolik peněz, jako kdybyste prodávali kontrolní balík, protože máte skoro z definice zaděláno na pnutí s minoritními investory. Ti logicky nemusejí mít stejné zájmy jako stát a vědí to předem. Takže podle toho bude vypadat jejich nabídka a za menšinový podíl nabídnou mnohem méně, než kdyby měli převzít firmu celou.
Podezřelý motiv
Důvodem privatizace nemůže být ani lepší informační standard u veřejně obchodovaných firem – ten lze nařídit z moci úřední jedna dvě. Padá i argument zkvalitnění managementu, protože do něj minoritní akcionáři těžko prosadí svoje lidi.
Prodávat firmy přes burzu má smysl tehdy, když máte zároveň druhý, fondový penzijní pilíř, který vytváří poptávku po zajímavých domácích titulech. Jenže druhý pilíř tahle vláda zrušila. Ehm.
Vše tak zatím nasvědčuje pouze snaze o získání balíku peněz předem, což je vždy motiv, který je podezřelý. Dokud nevíme proč a k čemu, neuvažujme jak. Věnujme se řádnému účtování o majetku a míře jeho potřebnosti. Bude to záslužná a potřebná práce.
Čtěte také:
Babiš chce miliardy z malé privatizace použít na důchody
ČD Cargo podalo trestní oznámení kvůli pronájmu skladu v Lovosicích
