Kapitola XCV
Indián Šošovička
Tak se vychýlené kyvadlo trochu srovnalo ve prospěch demokracie: není trestným činem vyšetřovat místopředsedu vlády. Ono totiž není trestné ani nepřípustné vyšetřovat třeba ani prezidenta, neboť je myslitelné se přít se samotným Hospodinem (což však od našeho prezidenta, jak zní bonmot, už není daleko). Abraham se toho odvážil a dodnes se o tom mluví a jsou o tom stohy knih. Ani Job nevzdal svou skoro ztracenou věc a lidi jsou tím příběhem fascinováni dodnes. Naopak o těch „přizdisráčích“ dějiny mlčí, tedy v lepším případě, pokud si z nich nedělají legraci.
Étos je na straně statečných. Zajímavý je způsob tradování této prosté lidské zkušenosti s arogancí mocných! Lidová moudrost volí účinné formy, byť na první pohled nevypadají, že by mohly čelit barnumské reklamě bohatých při jejich oslavě moci a všech slouhů, kteří se dobrovolně přichýlí pod jejich ochranná křídla a zobají drobty z jejich žranice. A tak se může stát, že se jméno policejního vyšetřovatele Milana Šošovičky časem stane synonymem prosté neústupnosti manýrům křupanů, jež shoda nešťastných okolností vynesla do mocenských pozic, aniž by jim opadala sláma z bot. Indiáni by ho mohli právem zvát „Roztřásač vládních řití“.
Naopak obhájcovské manýry některých státních zástupců by je mohly přivést do těžko odpáratelné souvislosti s prostředky proti průjmu, neboť strašně rádi tyto jevy zastavují. O protagonistovi tohoto příběhu, Arifu Salichovovi, jde dokonce řeč, že tak činí proto, že z principu nerad chodí žalovat k soudu. Pak se ovšem minul povoláním, duše poetická. Žalobce, který nerad žaluje - jako abstinent ochutnávačem vín. Pak by bylo vysvětlitelné, že jako nepřípustný prohřešek vyčítal vyšetřovateli, že vyšetřuje! Poněkud sebestředný milovník zákusků, jejichž chuť mu nemůže zkazit například ani přítomnost svědkyně, které nevěří, sám sobě dovoluje (zřejmě laskavě) posílat lidi na vyšetření dušezpytcům. Když tak učiní někdo jiný, tato jemná duše se chvěje hrůzou. Jeho i podobně zaměřené kolegy by tudíž mohli indiáni zvát rodovým jménem „Zacpávač vládních řití“. Je to možná tvrdé, ale adekvátní pojmenování jedné z nejtrapnějších kapitol českých dějin.
Všichni schopní alespoň letmo zhodnotit chronologii celé této travestie na nezávislost a spravedlnost se musejí otřásat hnusem. A také vědí, že ten indiány tak vtipně popsaný orgán se dá roztřást zdálky, ale zacpat lze jedině úkonem na místě, v některých případech vlastním tělem.
Soft law
Jak může pokračovat kauza nedotknutelného Jiřího Čunka? Trestní řízení by proti němu mohlo být za určitých okolností vedeno, ale vyžadovalo by to velkou vynalézavost a odvahu - a nikdo by nemohl garantovat, že zase ve finální fázi nebude vtipně (a v „souladu se zákonem“) převedeno na jihlavské státní zastupitelství, kde trestní řízení trpí zřejmě zácpou.
Naštěstí však nic není úplně vyloučeno a můžeme se nadít ještě nečekaných zvratů. Nejvyšší státní zastupitelství by třeba mohlo zachránit alespoň zdání cti stavu a shledat, že zastavení trestního stíhání nebylo důvodné. Možná je ale jen přání otcem myšlenky. V každém případě však novinářům nic nebrání, aby podrželi v paměti a donekonečna připomínali kladné i záporné protagonisty této tragikomedie, a to i se všemi přívlastky, které si vysloužili.
To je výhoda, respektive nevýhoda, takzvaného nepsaného zákona (jinde zvaného soft law). Neřeší-li se věci v rámci zákona psaného, kde kromě spravedlivého zproštění může být i spravedlivé odsouzení, po němž však po určité době nastává možnost vymazání trestu, přecházejí samovolně do oblasti zákona nepsaného, kde již žádné výmazy a amnestie nejsou - a věci se s jedinci táhnou třeba celý život. Bájivý Čunek, který si jako seřizovač prý vydělal miliony - nikdo mu nemůže věřit už ani pozdravení. Rozmlsaný Salichov, zastavující (za zákusek?) trestní řízení, řešící problémy vrchnosti nasazením vlastního těla, na vlastní trapnost nedbaje. Nad ním Petr Coufal pokrývač, zastřešovač, zametač; ve skutečnosti něco jako dobrovolný hasič-pyroman. A úplně nahoře - na titul nejkrásnější státní zástupkyně aspirující bývalá příležitostná manekýnka značky PLEAS, jíž to však kdysi slušelo lépe, neboť si zbytečně nepřidělávala vrásky.
A proti nim několik zaťatých protagonistů a prosazovatelů práva (a dokonce i spravedlnosti, ale to už je u nás nad plán!), zákusky neoblomitelných. A se všemi nimi ať se to tedy nese a traduje jako v tom starém vtipu, kdy si stěžuje paní Pollacková: „Ta Picková, osoba jedna, o mně říká, že jsem 'stará coura'!“ Na to konejšivě pan Fuchs: „Vážená paní, lidi toho napovídaj! Příkladmo já už 30 let nebyl ve svém kšeftu, a přesto mně říkají 'ten starej lékárník'!“
