Dosavadní diskuse o postavení České národní banky postrádá dva zásadní atributy: za prvé nejde o diskusi věcnou, nýbrž silně emotivně vedenou a za druhé v ní není slyšet ani slovo od těch, kteří by měli diskutovat nejzasvěceněji – tedy od bankéřské obce. Ti se od jakékoli kritické diskuse distancují, protože se obávají perzekucí jinak benevolentního bankovního dohledu ČNB.
Příčina je bezpochyby v tom, že činnost bankovního dohledu ČNB v minulosti silně postrádala na transparenci. Přátelské kontakty bankéřů k ČNB hrály často důležitější roli než přísná kontrola nad činností jednotlivých bank. Jak jinak by bylo možné, že během posledních let zkrachovaly téměř všechny české banky až na několik výjimek, jako je ČSOB, Živnobanka nebo velké finančních ústavy, které podržel stát. U malých bank se většinou jednalo o podvodné transakce, u velkých polostátních ústavů šlo o koncentrovanou inkompetenci managementu. Bezpochyby krachy českých bank nejsou jen důsledkem až příliš velkorysého udělování bankovních licencí a až příliš nedůsledného bankovního dohledu, podepsala se na tom řada dalších faktorů, nicméně podíl na situaci v bankovnictví nese i centrální banka.
V první polovině 90. let neměla ani ČNB dostatek zkušeností, ale jestliže dnes připomíná vinu jiným, možná že by ji mohla připomenout i sobě. I s tím, že tehdy přecenila svoje síly a že místo nedostatečně kvalifikovaného českého personálu mohla do bankovního dohledu přizvat zahraniční experty. Ti by pravděpodobně mnohem dříve zjistili, že v čele bank nejsou snad jen samí tuneláři, ale bohužel především lidé bez zkušeností s úvěrováním, což nakonec vedlo k tomu, že se celý úvěrový proces komerčním bankám vymkl z ruky.
Podle mého názoru by se měl bankovní dohled vyčlenit do zvláštního úřadu, který by měl mít dohled nad všemi institucemi spravujícími finanční prostředky občanů a firem, jako jsou banky, pojišťovny, penzijní fondy a kampeličky. Tento úřad by měl mít charakter finanční policie. Vyčlenění bankovního dohledu by vedle zvýšené efektivi–ty ještě dovolilo bankovním ekonomům, aby beze strachu mohli kriticky diskutovat měnovou politiku centrální banky tak, jak to činí po celém světě.
Pokud by bankéřská obec cítila, že i ona si může dovolit „svobodu slova , pak by asi i ona kritizovala extrémně restrikční politiku České národní banky z let 1996 a 1997, kterou se centrální banka zřejmě pokoušela vynutit do té doby chybějící restrukturalizaci české ekonomiky. Restriktivní měnová politika je nástroj, který sice za určitých předpokladů má reálné dopady, ale působí plošně na zdravé i nezdravé podniky. Bezpochyby také udusila řadu podniků malých a středních, které ve všech ekonomikách bývají rozvojovou líhní a za jiných podmínek by přežily.
Ani dnešní inflační cílování nepokládám za koncepčně bezchybný nástroj, zaručující stabilitu měny či spíše cen. Dopad jednotlivých kroků měnové politiky se v cenové hladině odrazí vždy se zpožděním a vždy v jiné míře. Doba tohoto zpoždění je přitom v naší ekonomice neznámá. Takže za jistých okolností může být inflační cílování kontraproduktivní (zesilující inflační, respektive deflační vlivy). Na to, jak inflaci ovlivňuje růst cen importovaného zboží, jako například ropy, nemá navíc měnová politika žádný vliv.
Nevěcná je i diskuse o nezávislosti ČNB. Centrální banka se v žádném případě nesmí změnit v instrument ministerstva financí a fungovat v horizontu politiků, kteří velice často nevidí dál než k příštím volbám. Nicméně jakkoliv trendy míří k nezávislosti centrální banky, jmenování do jejích nejvyšších funkcí je v každé západoevropské zemi politikum. Například u Deutsche Bundesbank navrhuje spolková vláda všechny členy jejího direktoria včetně prezidenta. Spolkový prezident se pak ujímá už jenom formálního jmenování. I když je obsazování vedoucích postů u Bundesbanky politickým rozhodnutím, zachovala si silnou míru nezávislosti.
Pokládám za nešťastné, aby jmenování guvernéra a členů bankovní rady bylo v rukou jediného člověka. I když si každý prezident vyslechne různé názory různých lidí a nechá si všelicos vysvětlit, je chybou, že tento proces nepodléhá politické kontrole, a je proto možné, že při obsazování převyšují osobní sympatie nad věcnými kritérii.
Věcí diskuse je podle mého názoru rovněž rozpočet České národní banky, který by rovněž měl podléhat systému schvalování. Nejde o náklady spojené s realizací měnové politiky, ale o náklady spojené s fyzickým fungováním, o náklady na mzdy, budovy, techniku a tak dále. Je přímo na hlavu postavené, aby náklady instituce, která emituje peníze, nepodléhaly už žádnému kontrolnímu mechanismu. ČNB nemá totiž jako jiné instituce monetární restrikci – obrazně řečeno si v případě potřeby peníze natiskne.
Přitom jakkoliv jsem zastáncem nezávislosti centrální banky, nelze opominout základní: stabilita měny a stabilita cen nejsou cílem samy o sobě, ale cílem je prosperita ekonomiky. Zdá se, že ČNB dosud správnou míru nenašla.
