Rozum přichází pozdě a pomalu

V Německu vrcholí vládní krize. Ministr vnitra z CSU Horst Seehofer chce vracet migranty, kteří už jinde požádali o azyl, rovnou z německých hranic. Kancléřka Merkelová ze sesterské CDU s tím hluboce nesouhlasí. A to z důvodu, který je nutné zaznamenat.

Prý by to byl jednostranný krok činěný na úkor sousedních zemí v rozporu s evropským právem. Bingo! A co asi bylo její vlastní rozhodnutí otevřít hranice a zcela ignorovat platnou Dublinskou dohodu, která mimochodem postup navrhovaný bavorským ministrem předpokládá.

Její tehdejší pozvání statisíců problémových migrantů do Evropy bylo učiněno zcela bez jakýchkoli konzultací se sousedními státy, jichž se bezesporu významně týkalo a týká. A to nemluvíme o následném vytrvalém zkoušení odlifrovat část takto pozvaných lidí k sousedům pomocí povinných kvót na migranty, jejichž mohutným podporovatelem a prosazovatelem kancléřka donedávna byla.

Nyní Merkelová říká, že to nebyl dobrý nápad a vyvolal jen zbytečné spory v Unii. A projevuje starost o důsledky německé vnitřní politiky pro sousední země. Člověk by řekl pozdě, ale přece jen prozřela. Jenže to prozření je příliš zjevně vynucené. Názory Němců se posunuly za poslední tří roky velmi zřetelně. Kriminalita migrantů je sice zalešťována domácími statistikami, ale německá média si již nedovolí silné případy zamlčovat. Je viditelné, že v zemi se etabloval migrační průmysl žijící z přílivu běženců a vrcholkem pyramidy je skandální privatizace azylového řízení na úřadu v Bremách. Z Bundestagu je slyšet AfD a v Bavorsku už se CSU třese o svůj více než půl století trvající dosud neotřesitelný mocenský monopol.

A kousek na jih od Bavorska už mají vládu, která zavírá přístavy lodím s migranty a hodlá dokázat, že mořskou hranici je možné uzavřít. Vládu, z které zbytek Evropy pořádně bolí hlava, ale jejíž nástup byl nevyhnutelný, protože strany, které ji tvoří jsou schopny chápat co italské voliče opravdu trápí, i když moc netuší co by s tím měli racionálně dělat. A mohou toho hodně zpackat. I to je však oproti tradičnímu politickému mainstreamu obří náskok.

Nicméně pro staré partaje nemusí být vše ztraceno, jak ukazuje zmíněný Seehofer, ale především Sebastian Kurz v Rakousku. Mladý lidovec se velmi rychle stal hvězdou evropské politiky jen proto, že porozuměl tomu, co rakouské voliče pálí a co je skutečným národním zájmem jeho země.

Postkomunistické země z V4 nyní mohou cítit jisté uspokojení z toho, že se Evropa obrací směrem, který ony vždy považovaly za ten správný, nicméně k radosti to moc není. Ten posun je a bude velmi pozvolný a již vzniklé škody jsou těžko odstranitelné. Paralelní společnosti, jejichž vznik a fungování velmi usnadňuje systém evropského státu blahobytu a jimž stále nekončící imigrační vlna nalévá krev do žil zabrání integraci lidí cizích kultur do té většinové. A nevyhnutelné konflikty budou dál posilovat podporu skutečným autoritářským a rasistickým stranám, které by bez těchto následků hlásání všeobjímajícího dobra pro všechny na zeměkouli jinak neměly žádnou šanci.