Sbližování českých mezd s těmi západními musí být velmi pozvolné a bude zjevně trvat hodně dlouho.
Konec levné práce měl být tahákem socialistů v posledních volbách, které projeli na celé čáře. Nicméně utkvělá představa, že musíme naší výší mezd dohnat západní Evropu, případně ji ještě předehnat, přežívá stále. Navíc je česká ekonomika ve stavu, kdy je na opravdu masivní růst platů dlouhodobě zaděláno a mzdy rostou. Ti, kdo je dostávají, se logicky radují, ale makroekonom by už měl asi poněkud nadzvednout obočí.
Vyšší platy sice nijak zvlášť neroztáčejí kola inflace. Alespoň zatím. Ale podnikatelé jejich váhu nepochybně začínají cítit. Průměrná mzda roste tempem o osm procent ročně a stále se neobjevují náznaky zpomalování, přestože s ním prognóza České národní banky počítala a z hlediska klidného a vyrovnaného růstu je těch prognózovaných pět procent tak nějak akorát. Naposledy na to upozornil člen bankovní rady Tomáš Nidetzký minulý týden v Hospodářských novinách a připomněl, že to firmy donutí zdražovat své zboží.
Pozor na růst
V malé otevřené české ekonomice je ale podstatná ještě jedna věc. A tou je růst mezd přepočtený na eura, protože to má zásadní vliv na konkurenceschopnost české produkce. A za rok od uvolnění kurzu koruny naše měna zpevnila vůči euru o šest procent. Takže růst průměrné české mzdy v eurech nečiní osm, ale čtrnáct procent a v mladoboleslavské Škodě, kde dosáhla dvacetiprocentního růstu, je to už 26 procent v eurech, tedy více než čtvrtina z pohledu mzdových nákladů koncernu VW. A to už je pěkná darda.
Přečtěte si rozhovor s Miroslavem Singerem:
Miroslav Singer: Dobře je a dobře bude
Často bývá slyšet argument, že je to v pořádku, protože v Česku je podíl mezd na přidané hodnotě nižší než v západních zemích, a měl by vzrůst. Leč uživatelé tohoto argumentu nedodávají, že to není vyšší ziskovostí, a tedy hladovostí kapitalistů, ale vyšší mírou investic. To je dáno především strukturou české ekonomiky. Tuzemský automobilový průmysl je prostě kapitálově náročnější než rakouský lyžařský byznys v Alpách.
Sbližování našich mezd s těmi západními proto musí být velmi pozvolné a bude zjevně trvat opravdu hodně dlouhou dobu. Tak dlouhou, že na její konec není vidět. Excesy, jaké nyní ve mzdách zažíváme, jsou pochopitelné v době po dlouhém půstu během recese a současném prudkém poklesu nezaměstnanosti reálně téměř na nulu. A pokud nebudou trvat dlouho, nezpůsobí žádné velké škody. Je však třeba přitáhnout opratě a zdá se, že ČNB s tím pořád trochu váhá, protože se inflace trochu překvapivě stále moc nehýbe. Je pravda, že to, co se nyní děje, ještě není nějakým šlapáním na minu. Ale více obezřetnosti by to chtělo.
Ve stopách Řecka
Vyhlídka na další takto masivní růst mezd doprovázený zpevňováním koruny nepochybně podváže ochotu firem investovat, protože rizika, že se nepodaří růst nákladů promítnout do cen, porostou nad přijatelnou míru.
A měli bychom také vnímat, že stále nedoléčené starosti Řecka a dalších jihoevropských zemí nezpůsobila jenom fiskální nezodpovědnost a společná evropská měna, ale také to, že tamní firmy s vysokými platy, byť zdaleka nedosahujícími německé úrovně, nebyly schopny na trhu konkurovat po vstupu středoevropských zemí s jejich levnější a kvalifikovanější pracovní silou a podhodnoceným kurzem měny do EU. A my se nyní této výhody s nadšenou ochotou právě vzdáváme.
Přečtěte si další komentáře Pavla Párala:
