Chce-li vláda potírat korupci, nechť ustoupí od regulace bioetanolu
S nebývalou razancí vyhlásil premiér Paroubek válku úplatkářství. „Korupce dnes brzdí rozvoj země a rozvrací morálku. Tato vláda vypovídá korupci boj a připraví zcela konkrétní kroky k jejímu nemilosrdnému potírání. Jsme pevnou součástí západoevropské kultury, morálky, ekonomiky, a proto s korupcí musíme jednou provždy zúčtovat, i kdyby ji bránily jakékoli politické síly a lidé třeba na místech nejvyšších…“ Zatímco nový předseda vlády v Poslanecké sněmovně řeční o morálce, za okny vládních budov pilní úředníci ve spojení s některými podnikatelskými kruhy připravují podmínky pro vznik zcela nové branže, o níž lze bez rozpaků prohlásit, že bude založená na úplatcích, podvodech a klientelismu. Státní program na výrobu bioetanolu dává svými nesmyslnými regulatorními prvky byrokratům do rukou další obrovskou příležitost ze dne na den zbohatnout. Stačí, když budou razítkovat tak, jak někteří lobbisté pískají.
Mohlo by se zdát, že program přinese naší ekonomice jen samá pozitiva a prospěje zejména životnímu prostředí. Přidáváním kvasného lihu vypáleného z obilí do benzinu a postupné zvyšování jeho podílu v pohonných hmotách se sníží emise skleníkových plynů, poklesne závislost na dovozu ropy, rolníkům se rozšíří možnosti k uplatnění rostlinné produkce, stovky lidí naleznou novou práci. Jediným záporem se zdá být skutečnost, že stát přijde o část spotřební daně z minerálních olejů (ztráta bude odpovídat podílu lihu ve směsi s benzinem). Přestože cena ropných produktů stoupá a podstatně levnější už asi nikdy nebude, bez vratky daně je podle odborníků líh v soutěži s benzinem stále ještě nekonkurenceschopný a v očích petrolejářů neatraktivní. Přijmeme-li základní premisu, že v zákoně zakomponované daňové zvýhodnění biosložek má své opodstatnění a „vyšší smysl“, pak další opatření, která vláda připravuje, již tak přesvědčivě nevyznívají.
Lidovecký ministr životního prostředí Libor Ambrozek, který se přípravy bioetanolového programu loni na podzim ujal (když se ministr zemědělství Jaroslav Palas v předtuše problémů tehdy této role raději vzdal), by měl zodpovědět několik otázek. Proč je nezbytně nutné, aby líh do českého benzinu mohla vyrábět jen pětice státem vybraných lihovarů? Nebylo by jednodušší stanovit pouze zákonnou povinnost rafineriím, a ty ať líh odeberou od toho, kdo jim alkohol dodá v požadované kvalitě za nejlepší cenu? Proč musí být líh vyroben jen z „hustě setých obilovin“, když jej jsou některé firmy schopny vyrábět i z cukrovky či z kukuřice? Proč musí být pálen jen z českého zrna? Jak se to bude kontrolovat a co se stane, až Českou republiku postihne neúroda? Co na tuto podmínku asi řekne Evropská komise? Proč je nevyhnutelné, aby obilí pro bioetanol bylo pěstováno z certifikovaného osiva? Není to snad čistě věcí lihovarů a jejich smluv se zemědělci? Proč ministerstvo životního prostředí předurčuje uchazečům o licence, jakou výrobní technologii mají použít? Proč má cenu vykupovaného lihu určovat ministerstvo financí, když jeho tržní cenu lze zjistit na komoditní burze?
Jsou v zásadě jen dvě možnosti, buď výrobu bioetanolu svázat licencemi, povolenkami a certifikacemi od samého počátku do konce, takříkajíc z pole až k pumpě, či od regulace zcela ustoupit a ponechat plnění zákonné povinnosti na účastnících trhu. Vždyť přece existují obecná pravidla, jimiž se výroba alkoholu v ČR řídí, a jsou aplikovatelná i na tento zcela nový tržní segment (výroba v daňovém skladu, denaturace a podobně). Buďme si jisti, že bioetanolový program v podobě, jak je dnes připravován, by četnost nezákonného jednání podstatně zvýšil. Čím více odchylek od standardního režimu, tím více podvodů. Oč méně energie stát věnuje udělování licencí a stanovování kvót, o to více se může zabývat potíráním obecné lihové kriminality.
Kdyby se příslušní ministři nesnažili všechno dostat pod svou kontrolu, mohly by už některé lihovary stát a třeba i úspěšně vyvážet do zahraničí. Takto se příprava jenom protahuje a reálně hrozí, že na novém byznysu, který se rozvíjí v celé Evropské unii, bude nakonec profitovat někdo jiný než čeští zemědělci a čeští lihovarníci.
Každý vesničan ví, že špiritus lze vypálit téměř ze všeho, co obsahuje cukr, a není k tomu potřeba bůhvíjaká erudice. Ať si líh vyrábí, kdo chce, jestliže má dodavatele suroviny, našel si odběratele, získal si důvěru bank a vyhovuje všem zákonným požadavkům, které jsou na lihovarníky kladeny. A jestli si zvolí technologii třeba severokorejskou, je čistě jeho věc. Pokud to pan Paroubek myslí s protikorupčním bojem vážně, nemůže uvažovat jinak.
Jednou z největších politických afér Masarykovy první republiky byla aféra lihová. Na obvinění z korupce doplatil v polovině dvacátých let i třetí muž státu, předseda Senátu agrárník Karel Prášek, který přišel o vysokou ústavní funkci a nakonec byl i zbaven mandátu senátora. Manipulace s lihem může být pro politiky nebezpečná. Lídři současné vládní koalice by si neměli zahrávat s ohněm.
