ZAJIŠTĚNÍ ZÁVAZKŮ Když chcete zvýšit pravděpodobnost splnění závazku ze strany dlužníka, můžete použít takzvané ručení. Přestože je upraveno jak v občanském, tak i obchodním zákoníku, hlavní zásady jsou pro podnikatelské i nepodnikatelské subjekty stejné. Několik jich ale v praxi nebývá správně uplatňováno.
ZAJIŠTĚNÍ ZÁVAZKŮ Když chcete zvýšit pravděpodobnost splnění závazku ze strany dlužníka, můžete použít takzvané ručení. Přestože je upraveno jak v občanském, tak i obchodním zákoníku, hlavní zásady jsou pro podnikatelské i nepodnikatelské subjekty stejné. Několik jich ale v praxi nebývá správně uplatňováno.
Jedním ze základních a důležitých způsobů zajištění závazků je ručení. Může vzniknout nejen dobrovolným projevem vůle (tedy smlouvou), ale v některých případech vyplynout i přímo ze zákona. V praxi často dochází k nejasnostem zejména kvůli roztříštěnější právní úpravě - o ručení totiž hovoří jak občanský, tak i obchodní zákoník, navíc ho najdeme i v daňových předpisech nebo v zákoně směnečném a šekovém. Shrňme si tedy základní zásady platné pro ručení obecně, a následně i rozdíly mezi různými formami ručení.
ZARUČIT SE LZE I ZA BUDOUCÍ ZÁVAZEK
Smyslem ručení je zajistit splnění závazku vůči věřiteli. Tomu se tedy díky ručení dostane větší jistoty, že jeho pohledávka za dlužníkem bude splněna - a to buď dlužníkem samotným, nebo právě prostřednictvím ručitele. Ručit lze za jakoukoliv peněžitou pohledávku nebo za pohledávku se zastupitelným plněním. Ručení však není přípustné u závazků, které jsou vázány přímo na osobu dlužníka. Nelze se tedy zavázat, že za někoho darujeme krev, namalujeme obraz nebo vystoupíme na koncertě. Ručením není možné zajistit ani už promlčenou pohledávku.
Ručení se vždy vztahuje k takzvanému hlavnímu závazku mezi věřitelem a dlužníkem, přičemž tento závazek (jehož splnění je požadováno) musí být dostatečně konkrétní. Požadavek na určitost však nebrání zajištění závazku, který teprve vznikne v budoucnu, nebo jehož vznik je závislý ještě na splnění určité podmínky. Důležitým, byť v praxi občas porušovaným pravidlem, je možná výše ručení. Podle zákona lze totiž ručit maximálně do výše hlavního závazku. Není tedy možné smluvit, že pokud hlavní dlužník včas nezaplatí 50 tisíc korun, tak ručitel pak zaplatí 80 tisíc. Řešením však je dohoda, že ručení se bude týkat i takzvaného příslušenství hlavního závazku, tedy například úroků.
Naopak je přípustné ručit jen do určité části hlavního závazku, pokud na tuto pouze částečnou náhradu věřitel přistoupí.
CO JE PSÁNO, TO JE DÁNO
Pro vztahy mezi běžnými fyzickými osobami-nepodnikateli se použije úprava v občanském zákoníku. Ta je uplatňována také při vztazích mezi podnikateli a běžnými občany, pokud se výslovně nedohodnou na použití obchodního zákoníku.
Podle občanského zákoníku musí mít prohlášení ručitele, kterým se zavazuje uspokojit jednoznačně určenou konkrétní pohledávku věřitele (jestliže ji neuspokojí sám dlužník), písemnou podobu. Postačí tedy jednostranné prohlášení. Pro smlouvu mezi ručitelem a věřitelem (tedy pro projev vůle věřitele) přitom občanský zákoník nepředepisuje žádnou povinnou formu. Samozřejmě i v tomto případě lze ale zcela jednoznačně doporučit formu písemnou.
Je nezbytně nutné, aby s dohodou o ručení nebo s ručitelským prohlášením vyjádřil souhlas věřitel, a to nejlépe opět písemně. Naopak vyjádření dlužníka není třeba - on dokonce o ručení za svůj závazek nemusí ani vědět. Ručení je vztah pouze mezi ručitelem a věřitelem, takže je vhodné vše dostatečně přesně domluvit, protože ručitel se nemůže bránit například tím, že měl od dlužníka nepravdivé nebo zkreslené informace o závazku. Z toho plyne i další důležitá a často opomínaná zásada: Ručení trvá i v případě smrti dlužníka - bez ohledu na to, zda byly jeho dluhy přeneseny i na dědice, či nikoliv.
Ručitel má právo, aby mu věřitel kdykoliv a bez zbytečného odkladu sdělil výši své pohledávky vůči dlužníkovi. Nesplnění této povinnosti může vyvolat odpovědnost věřitele za škodu způsobenou ručiteli.
Zajistit závazek může i více osob. V takovém případě je nutné předem stanovit, zda každá z nich ručí za určitou konkrétní část závazku, nebo zda jsou odpovědné společně a nerozdílně.
Z RUČITELE VĚŘITELEM
Ručitel je povinen splnit dluh, nesplní-li jej sám dlužník, ačkoliv byl ke splnění věřitelem písemně vyzván. Věřitel tedy nejdříve musí doručit dlužníkovi písemnou výzvu k uspokojení jeho pohledávky - bez splnění tohoto předpokladu není ručitel povinen svůj závazek plnit.
Proti věřiteli může ručitel uplatnit všechny námitky, které by proti věřiteli mohl uplatnit dlužník, včetně promlčení. Ručitel dále může uplatnit i námitky týkající se jeho vlastního vztahu k věřiteli, tedy například uskutečnit započtení svých splatných pohledávek vůči němu. Může dokonce plnění odepřít, pokud prokáže, že to byl sám věřitel, kdo zavinil, že pohledávka nemůže být uspokojena dlužníkem.
Splní-li ručitel závazek za dlužníka, přecházejí na něj věřitelova práva. Je pak tedy oprávněn na dlužníkovi požadovat náhradu za poskytnuté plnění. Věřitel je povinen ručiteli vydat všechny doklady a pomůcky, které má k dispozici a jež jsou potřebné k uplatnění nároku vůči dlužníkovi.
Splněním závazku ručitelem nebo dlužníkem zaniká povinnost obou (dlužníka i ručitele) vůči věřiteli. Ten se tedy nemůže domáhat dvojího plnění - jednalo by se o takzvané bezdůvodné obohacení.
Vedle samotného splnění dluhu může ručení zaniknout i jinými způsoby:
- zánikem zajištěné pohledávky,
- uplynutím doby, na kterou bylo ručení omezeno,
- splynutím osoby dlužníka a věřitele,
- dohodou věřitele a ručitele.
MEZI PODNIKATELI TROCHU JINAK Smluvní vztahy mezi podnikatelskými subjekty se řídí obchodním zákoníkem. Podobně jako třeba u kupní smlouvy existuje v Česku duální právní úprava také v oblasti ručení. Obecně platí, že občanský zákoník se pro vztahy mezi podnikateli použije jen tehdy, pokud obchodní zákoník nestanoví něco jiného. Odlišná právní úprava ručení však (až na níže uvedené výjimky) spočívá především v odlišně členěných a jinak podrobných paragrafech. Zatímco podle občanského zákoníku ručení vzniká dohodou (byť nemusí být povinně písemná) mezi ručitelem a věřitelem, podle obchodního zákoníku postačí i jednostranné prohlášení ručitele o zajištění konkrétního závazku. Nejenže tedy nemusí mít souhlas dlužníka, ale ani věřitele. Podle občanského zákoníku může být plnění na ručiteli vyžadováno až tehdy, co je dlužníkovi doručena výzva oznamující jeho povinnost splnit závazek. Pro obchodní vztahy však postačí, když věřitel prokáže, že tuto výzvu nelze doručit - pak tedy může závazek vymáhat automaticky na ručiteli. PŘÍMO ZE ZÁKONA**
Málo známou skutečností je vznik ručitelského vztahu automaticky přímo na základě zákona. V praxi je tento způsob rozšířený hlavně u daňových zákonů.
U daně z nemovitostí (v případě jejího nezaplacení dlužníkem) je ručitelem nájemce nemovitosti, není-li sám poplatníkem. U daně darovací je ručitelem dárce a u daně z převodu nemovitostí je ručitelem nabyvatel převáděných nemovitostí. Postavení ručitele v daňovém řízení je poměrně nezáviděníhodné, neboť má oproti ostatním ručitelům omezenější práva. V podstatě může proti správci daně namítat, že ručitelem je někdo jiný, nebo že již byl dluh uhrazen, nebo že je na něm uplatňována pohledávka ve vyšším rozsahu než stanoví zákon, anebo že je daňová povinnost promlčená.
Pikantní je případné odvolání se ručitele na nutnost splnění výše zmíněného zákonného předpokladu, tedy že věřitel (finanční úřad) musí nejdříve písemně vyzvat dlužníka ke splnění povinnosti. Finanční úřady však podle svého častého tvrzení toto nemohou prokázat, přičemž se odkazují na § 24 zákona o správě daní a poplatku, který jim ukládá mlčenlivost. Takto lze ze strany ručitele splnění závazku oddalovat. Mlčenlivost však může překonat dlužník, pokud ručiteli udělí plnou moc pro zastoupení v daňovém řízení.
Poměrně často se automatický vznik ručení uplatňuje také podle zákona směnečného a šekového. Norma stanoví, že směnečný ručitel je zavázán s dlužníkem společně a nerozdílně. Věřitel pak může požadovat plnění na každém z nich nebo jen na některém z nich a není přitom vázán pořadím, ve kterém se zavázali.
Automaticky ze zákona vzniká ručení také v případě společníků obchodních společností - ti ručí do zákonem stanovené výše. Podobně se stává ručitelem také osoba prodávající podnik, a to za splnění závazků souvisejících s předmětem převodu.
