Vláda se třese před silou odborů
Když se francouzský premiér Lionel Jospin minulý týden rozhodl vyměnit čtyři ministry, zdůvodnil to tím, že chce posílit akční schopnost vlády. Ujistil všechny, kteří byli ochotni poslouchat, že bude pokračovat v reformách a že se nechá inspirovat levicovými hodnotami. Jak tisk, tak opozice mu už delší dobu vytýkají, že po téměř třech letech v premiérském křesle sklouzl k pasivitě a reformní tempo je to tam. Francie se potýká s vysokou nezaměstnaností, není schopna a zřejmě ani ochotna ekonomiku liberalizovat tak, jak si představuje Evropská unie, a každá její vláda až příliš podléhá tlaku odborových organizací. Kdo rozhoduje? Leninova bolševická revoluce konečně zvítězila, nikoliv však v Rusku, ale ve Francii, napsal minulý týden v komentáři k poslednímu vývoji ve Francii deník The Wall Street Journal. Pokud měl být sovětský režim definován jako moc v rukou organizované dělnické třídy, pak tak je tomu podle deníku právě ve Francii. Tam skutečnou moc drží odbory a vláda má jen dvě možnosti: buď s nimi zamete, nebo jim bude sloužit. O první se pokusil konzervativní premiér Alain Juppé – a prohrál. Současný předseda vlády prosazující obdobný program, jako měl jeho předchůdce, zvolil jinou cestu – a zatím se drží – ovšem za cenu velkých ústupků, smetených reforem a stávek. Na začátku minulého měsíce Jospin předložil velice ambiciózní program reforem. Terčem se stala nabobtnalá státní správa: premiér chtěl provětrat ministerstvo financí, které má dodnes prakticky stejnou organizační strukturu jako před dvěma sty lety, chtěl změnit školský systém a prosadit penzijní reformu, neboť státní penzijní fondy jsou před bankrotem. Všechny plány byly ale smeteny ze stolu před necelými dvěma týdny, když odboráři zorganizovali jednodenní stávku proti navrhovaným změnám, aniž by se předtím pokusili s vládou vyjednávat. Vláda jako tradičně jejich diktátu podlehla – aby si neznepřátelila veřejné mínění vlnou dalších stávek. Přitom v odborech je ve Francii organizováno pouhých šest procent pracujících lidí, v soukromém sektoru odbory prakticky nejsou. Vítězí však díky ideologickým „programům . Odboráři se vypracovali k tomu, že jsou schopni zablokovat daňovou reformu, nechat zavřít školy a donutit lidi chodit pěšky kvůli stávkám v dopravě, píše The Wall Street Journal. Odpor proti decentralizaci. Decentralizace se ve Francii stala v osmdesátých letech vládním šlágrem a při chystaných reformách na ni spoléhal i premiér Jospin, ale přepočítal se. Léty vybudované vazby mezi všemi úrovněmi státní správy se rozpouštějí jen velmi pozvolna. Na to Jospin narazil i při plánované reformě školství. Ve Francii je na milion učitelů. The Wall Street Journal je označil za nejvíce hierarchizovanou a autoritativní byrokracii na světě hned po ruské Rudé armádě. A právě v tomto systému se měla podle Jospinových představ zcela změnit organizace – většina pravomocí by přešla na místní úroveň – a tím by se zrušily veškeré dosavadní vazby. Navíc premiér po učitelích chtěl, aby zkoušeli nové systémy výuky a vnesli do škol svěží vzduch, především se také začali více zabývat novými informačními technologiemi – což je mimochodem i jedna z klíčových výzev vzešlých z březnového summitu Evropské unie v Lisabonu. To bylo pro školské odbory příliš, takže se stávkovalo. Jinde v Evropě věc téměř nepředstavitelná. Radikální řez plánoval konečně udělat Jospin i na ministerstvu financí. Důkladně uklidit tam chtěly už předchozí vlády. Hlavním problémem je totiž především to, že finanční úřady jsou usazené pomalu v každé vesnici podle systému vybudovaného v 18. století, kdy berní úředníci obcházeli plátce daní pěšky. S počítači už se snad tolik nenachodí, tak proč úřady nezrušit, ptá se The Wall Street Journal. Navíc se funkce úředníků často dublují a bylo by na místě je spojit v jednu. Počet úředníků ve státní správě se však podle všeho nakonec snížit podaří. Nebude to ale zásluhou reforem a nebude to zítra. Využije se „demografického šoku : v příštím desetiletí odejde do důchodu téměř polovina dnešních státních úředníků a na jejich místa by se neměl nabírat stejný počet nových lidí. Co s nezaměstnanými. Nakolik je to představa reálná, zůstává ovšem nezodpovězenou otázkou. Francie se stále potýká s vysokou nezaměstnaností na úrovni přes deset procent a na její snížení už vymysleli představitelé současné vlády různá řešení, o jejichž efektivnosti experti značně pochybují. Prvním projektem v boji s nezaměstnaností bylo vytvoření pracovních míst pro mladé nezaměstnané do 26 let, přičemž kolem tří set tisíc jich mělo být ve veřejném sektoru (pečovatelské služby, úklid metra a podobně), zhruba stejný počet měl vzniknout v soukromém sektoru s tím, že podnikatel bude státem finančně zvýhodněn. Druhým plánem, který vyvolal mnohem větší poprask, je zavádění 35hodinového pracovního týdne (EURO 7/2000). Od začátku února pracuje o čtyři hodiny týdně méně zhruba patnáct milionů Francouzů v soukromých podnicích s více než dvaceti zaměstnanci. Ostatní to čeká nejpozději v lednu 2002. Kdo začne dříve, dostane od státu příspěvek, který se postupem let bude snižovat. Jednoduchá idea, že zkrátí–li se pracovní doba, bude potřeba přibrat na „ušetřenou práci nové lidi, nemusí být v praxi tak jednoznačná. Francouzský tisk už dnes upozorňuje, že mnohým podnikatelům se vyplatí dát současným zaměstnancům vyšší mzdu, aby pracovali intenzivněji. Celý plán bere zbytek Evropy spíše s rezervou a vědomím, že Francouzi vždy přijdou s něčím, kde bude mít významnou roli stát a co bude mít k naprostému liberalismu hodně daleko. Ekonomika oživla. I přes kritiku ze strany liberálů nelze přehlédnout, že se současné francouzské vládě podařilo povzbudit a udržet ekonomický růst. Pro letošní rok se opět očekává překročení tříprocentní hranice, což se v posledním desetiletí povedlo pouze jednou, a to v roce 1998. Hnacím motorem bude především spotřeba, která by měla růst díky mírnému poklesu daně z přidané hodnoty (o jeden procentní bod od 1. dubna z 20,6 procenta). Klesnout by měla i daň z příjmů, ovšem právě nad ní stále visí otazník, neboť byla součástí reforem, které byly nedávno smeteny ze stolu. Největší dopad na ekonomiku bude však podle analytiků mít snížení daňové zátěže až v příštím roce. Nový duch. Snižování daní je hlavním cílem nového ministra financí Laurenta Fabiuse, bývalého předsedy vlády a dosavadního šéfa Národního shromáždění, který již mnohokrát dal najevo, že se na tomto postu nudí. Po technokratu Christianu Sautterovi je to změna, kterou Francouzi podle průzkumu veřejného mínění vítají. Sautter vystřídal ve funkci loni v listopadu velmi oblíbeného a reformního Dominiqua Strausse–Kahna, který odstoupil kvůli podezření z finančních machinací. Sautter při svém odchodu ještě stačil obvinit odbory na svém úřadu z konzervatismu, kvůli němuž neprošla navrhovaná daňová reforma. Mezi „padlé se zařadil dále ministr školství Claude Allegre, ministr reformy státní správy Emile Zuccarelli a ministryně kultury Catherine Trautmannová. Posledně jmenovaná byla jednou z prvních obětních oveček Jospinova důsledného prosazování zákazu kumulace ministerského a starostského mandátu – bývalé velmi úspěšné starostce Štrasburku nezbyl nyní ani jeden mandát. Nakolik se osvěženému kabinetu podaří prosadit reformy, o nichž se hovoří již několik let, urychleně pokročit s liberalizací v energetice či telekomunikacích, je otázkou nejen ve Francii. Všichni se shodují na tom, že odbory mají až příliš silnou moc a vláda poslouchá na hnutí malíčkem. A stejně by poslouchala i kterákoliv jiná, i takzvaně konzervativní. The Wall Street Journal doporučuje lék: odsunout zavádění reforem z centrálních rukou do pravomocí místních samospráv. Odborové centrály mohou zablokovat město nad Seinou, ale těžko by brzdily reformy, kdyby je uskutečňovaly desítky tisíc starostů.
