Ruiny

Mluvit o vítězství či porážce USA je předčasné

Bagdádská socha Saddáma Husajna padla 9. dubna. Ve stejný den list Financial Times přinesl komentář amerického ekonoma Jeffreyho Sachse, který tvrdí, že prezident George Bush šéfuje ruině zahraniční politiky Spojených států.
Vládní politici ve Washingtonu prohlašují, že o vítězství nad Saddámem bylo rozhodnuto ve chvíli, kdy se Amerika rozhodla jít do války. Někteří arabští intelektuálové zase říkají, že Spojené státy válku prohrály – v politickém smyslu. (O vojenské převaze USA nebylo pochyb.) Světové veřejné mínění se postavilo proti americkému útoku. Američané se odvolávají na radost Iráčanů, kteří spojenecké vojáky vítali. Nikdo však přesně neví, jakou část irácké populace tito lidé reprezentují. Není jasné ani to, jak silní jsou v arabském světě ti, kteří jásali nad každým zničeným americkým tankem či letounem.
Interpretací může být řada. Mluvit o politickém vítězství či porážce Američanů je předčasné. Rozhodující zkouškou bude rekonstrukce Iráku. Teprve čas ukáže, zda se po této válce napětí v celém regionu uklidní, nebo naopak zesílí. To bude měřítko úspěchu. Američané si ho takto stanovili sami.
Jeffrey Sachs se domnívá, že Washington není schopen dlouhodobě řešit krizové situace. Dokládá to na příkladu Bolívie. Spojené státy donutily Bolivijce, aby výrazně omezili pěstování koky – klíčové pro hospodářství země. Ačkoliv Američané slibovali pomoc při hledání alternativ pro bolivijskou ekonomiku, nakonec ji nechali na holičkách. Dospělo to tak daleko, že když americký velvyslanec vyzval v předvolební kampani Bolivijce, aby nevolili vůdce pěstitelů koky, popularita tohoto politika šla strmě nahoru. Sachs zmiňuje také příklad Afghánistánu, kde produkce a vývoz opia dosáhly v poslední době rekordní výše. I to je tedy jeden z důsledků americké vojenské akce v této zemi po 11. září.
Washington má představu, že v Iráku vznikne vzorová demokracie, která bude příkladem pro celý Blízký východ. Bushově vládě je nutné přiznat, že tuto výzvu bere vážněji než dřívější aktivity v jiných zemích. Není divu. Američané si jsou vědomi kritických hlasů a vědí, že další vývoj v Iráku může být rozhodující pro to, jak bude svět Spojené státy vnímat.
Už při příchodu amerických vojáků do iráckých měst bylo možné zaznamenat snahu Ameriky získat na svou stranu sympatie místních obyvatel a arabského světa. Američané zdůrazňovali, že přicházejí osvobodit zemi. Na onu Saddámovu sochu američtí vojáci nejdříve pověsili vlajku USA, ale posléze ji vyměnili za iráckou. Takových příkladů ohleduplnosti bylo určitě více. Nejdůležitější je ovšem skutečnost, že americké ozbrojené síly usilovaly o maximální omezení civilních ztrát.
Fakt, že Washington nehodlá poskytnout výraznější roli při obnově Iráku Organizaci spojených národů, je škodlivý pro vztahy Ameriky s okolním světem, ale do jisté míry ho lze hodnotit i pozitivně. Spojené státy projevují nebývalou ochotu vynaložit vlastní úsilí k tomu, aby se Irák skutečně ubíral onou cestou ke vzorové demokracii. Obviňování USA z neokolonialismu neodpovídá reálnému hodnocení situace. V pozadí amerických snah stojí ideály demokracie - Američané nehodlají potlačovat práva místních občanů tak, jak to v minulosti činily koloniální mocnosti.
Přesto šance, že se Spojeným státům podaří přetavit vojenské vítězství v politické, nejsou příliš vysoké. Paradoxně je totiž snižuje právě idealismus lidí kolem prezidenta Bushe. Washington dnes prosazuje své ideály ve světě bez ohledu na to, co si o takovém počínání myslí ostatní státy a mezinárodní veřejnost. Američané se rozhodli zaútočit v Iráku bez mandátu OSN, a proto v očích mnoha lidí zůstanou vetřelci, nikoliv osvoboditeli. Prosazování demokratických hodnot silou může bohužel kompromitovat samotnou demokracii. Problémem je také to, že se demokratické ideály v Americe prolínají s ekonomickými zájmy těch, kteří budou chtít na současné bídě Iráku vydělat. To sotva zůstane nepovšimnuto.
Spojené státy pod vedením George Bushe chápou válku v Iráku jako součást boje proti moderním bezpečnostním hrozbám, mezi něž patří vedle terorismu také zbraně hromadného ničení – zvláště pokud se ocitnou v rukou diktátorů Saddámova typu. Jenže světem se šíří představa, že tou největší bezpečnostní hrozbou jsou samotné Spojené státy. Je to pomluva. Za její šíření však nese odpovědnost i Bushova vláda.