Držitel medaile Za zásluhy Karel Gott se pokusil prezentovat jako příslušník elitních kruhů. Učinil tak v krátké reportáži TV Prima, v níž medaili políbil, příznivcům poděkoval a nepřející „vyfakoval“ (viz otisk televizní obrazovky). Je to jedna ze dvou možných reakcí na veřejné mínění; obě jsou legitimní. Mediální prostor je už celý týden přeplněn anketami a hlasováním na téma, zda si Gott medaili zaslouží, dokonce i promo stránky ČSSD zařadily takovou anketu mezi svá videa. Jsou-li osobnost, její kariéra a osud tímto způsobem předhozeny veřejnosti, může dotyčný reagovat jako demokrat, liberál a strpět i negativní názor, anebo reagovat jako Gott. Nic proti.
Vtírá se jen otázka, zda v tomto případě forma odpovídá obsahu, totiž zda vztyčený prostředník patří k výrazovému aparátu a kultuře elity či nobility. Ta část západní kultury, kterou lze nazvat noblesní, přece jen kapku pokročila od časů, kdy se za zásluhy přidělovali otroci, prostitutky či polnosti i s dobytkem, popřípadě zpozdile alespoň jméno na nástěnce, fotografie před rozvinutou zástavou, potažmo titul národního umělec. K ocenění se dnes užívá tak prostá hodnota, jako je čest – dříve reprezentovaná rytířským titulem, dnes alespoň kouskem kovu.
Se ctí se dobře páruje i jakés takés chování, přičemž není až tak podstatná případná vulgarita projevu, jako míra agresivity. Ona kultura, jíž se dovoláváme, poměrně brzy identifikovala nebezpečí, které je latentně přítomno ve rčení „co na srdci, to na jazyku“. Obhájci rozvolněné etikety chutě namítnou, že styl „co na srdci, to na prostředníku“ je výrazem upřímnosti a lidství. Jenže právě jistou část tohoto lidství se dobré vychování vždy snažilo pacifikovat – nepřiměřenou agresivitou vyvolávající animozity. Jinými slovy slušné chování v rukavičkách umožňuje, aby se lidé byli s to domluvit i přes rozdílnost názorů, a případně se též na potkání nepozabíjeli. Samozřejmě lze vzkázat lidem „Zklidni hormon“ a stejně tak lze zdvihnout obočí a utrousit: „Opravdu?“ Obsah vyjádření zůstává podobný, ovšem s podstatně odlišnými důsledky.
Všimněme si, jak například od jara vyrostl šéfkuchař Zdeněk Pohlreich v seriálu Ano, šéfe! Zatímco na jaře z jeho úst vycházely věty jako „vyndej si hlavu ze zadku“, v říjnu promlouvá jinak: „Přístě bych se na tvém místě podobného postupu vyvaroval.“ Mentorský postoj a sebedůvěra elity jsou v tom případě zcela v souladu s formou, jíž jsou vyjadřovány ve veřejné komunikaci. Uměla to stará i novější evropská šlechta a vzdělanci ve velkoměstech. Od synka ze Strakonic to asi čekat nemůžeme.
