Rukávy klotové, hebké a festovní

Státní úřednictvo stojí každého občana osm a půl tisíce ročně

Na českou celní správu dopadne železná pěst Evropské unie. Volný pohyb zboží učiní tuto profesi méně žádanou. Aby se nemuselo masově propouštět, udělila vláda celní správě nové pravomoci. Celníci budou například kontrolovat výběr spotřebních daní i dálničních poplatků. Přesto jich však bude muset z dnešních devíti a půl tisíce asi čtvrtina odejít. Už se jim hledají nová místa. Ukazuje se, jak univerzální profese vlastně celník je. Uplatní se na ministerstvu financí, ve vězeňské službě, v Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ale patrně i na vnitru, obraně a v dalších resortech. Ministerstvo financí má mít nový odbor pro kontrolu hospodaření obcí a krajů, kde prý najde práci asi tři sta revizorů. Jak to výstižně vyjádřil mluvčí generálního ředitelství cel Jiří Barták, „cílem je, aby žádný z propuštěných celníků nezůstal na dlažbě“.

Není cesty zpět.

Princip zachování hmoty je charakteristický pro státní správu obecně. Lehce se vykrmí a už nikdy to neshodí. V letech 1997 až 2002 klesl počet zaměstnanců v národním hospodářství o sto devět tisíc. Počet státních zaměstnanců ve stejném období o šest a půl tisíce stoupl - na více než 507 tisíc lidí pracujících v organizačních složkách státu a příspěvkových organizacích.
Je třeba korektně dodat, že v tomto půlmilionovém zástupu tvořili značnou část například učitelé nebo zdravotníci. Klasických úředníků je méně. Ovšem zjistit jejich počty dá fušku. Nikdo se k souhrnným údajům tohoto druhu nechce znát.

To máte těžké.

Matka české reformy veřejné správy, bývalá náměstkyně ministra vnitra Yvonne Strecková měla za to, že by na případnou další etapu reformy, tentokrát státní správy, měl dohlížet speciální tým, možná úřad. V některých zemích na to mají dokonce ministerstvo. To by mělo tu výhodu, že by se dalo snáze zjistit, jak to s údajným bobtnáním státního úřednického aparátu vlastně je. Úředníci by se nemohli vymlouvat, že je to těžká věc. Že se to takhle nedá brát, že by to chtělo komplexní analýzu, na kterou ovšem nejsou peníze… Idea profesorky Streckové ovšem zhasla společně s plány na reformu státní správy. Když člověk vidí, jak to vypadá se správou veřejnou, říká si, že je to tak možná dobře. Pro čtenáře s menším přehledem v této oblasti je na místě uvést, že státní správa a veřejná správa není totéž. Jednoduše řečeno, ve státní správě sedí úředníci placení státem. Veřejnou správu tvoří úředníci místní samosprávy placení obcemi. Nakonec to jde tak i tak z daní, samozřejmě. Přičemž úředníci veřejné správy plní i úkoly bývalé státní správy (okresních úřadů), protože to tak v reformě vyšlo.

Orientace.

Dokonce i tak exaktní dokumenty, jakými, doufejme, jsou státní závěrečné účty, léta opatřují definici státní správy poznámkou, že tento pojem „není obsahově jednoznačně definován“, a proto uvedené údaje mají pouze orientační charakter. Ale pánbůh zaplať alespoň za orientaci, která navíc umožňuje časové srovnání.
Podle pojetí státního rozpočtu představuje státní správa ministerstva a další státní orgány a instituce. V jejich působnosti jsou desítky organizací, jako například finanční úřady a ředitelství, celní správa, veterinární správa nebo zastupitelské úřady. Další státní úředníci pracují například v České správě sociálního zabezpečení, v Úřadu pro civilní letectví, České obchodní inspekci a podobně. Do státní správy je zahrnuta také armáda, policie, soudnictví, státní zastupitelství i bachaři. Toto jádro – „subjekty, které svou činností zabezpečují a podporují chod státní správy“ – tvoří asi třetinu množiny, pro kterou ministerstvo financí používá pojem veřejná sféra. Do ní patří organizační složky státu včetně státní správy a příspěvkové organizace.

Změna situace.

Ve státní správě pracovalo v roce 2002 161 tisíc lidí a stálo to osmdesát šest miliard ze státního rozpočtu. Státní závěrečný účet za rok 1995 ovšem udává pro státní správu 69 tisíc lidí. Z toho by se dal odvodit stošedesátiprocentní růst počtu úředníků za sedm let. To je ale tak gigantické číslo, že za tím určitě musela být nějaká revoluční reorganizace. Protikladný proces k tomu z letošního roku, kdy se počet státních zaměstnanců rázem snížil o podstatnou část z více než osmnácti tisíc funkčních míst ve zrušených okresních úřadech. V každém případě v roce 1998 – a to je zcela srovnatelné číslo – vykazovala státní správa 152 tisíc lidí. To znamená, že sociální demokracie dokázala za jedno volební období zvýšit počet státních úředníků o devět tisíc.
Skoro ještě zajímavější jsou ale údaje o mzdách. V přílohách k reformě veřejných financí stojí, že by si měli pracovníci ústředních orgánů, tedy především ministerstev (osmnáct tisíc lidí), přijít v roce 2003 měsíčně na více než dvacet tři a půl tisíce korun. Ve státní správě celkem to bylo dvacet a půl tisíce. To bourá představu o tom, že ministerský úředník má sice plavenky, sem tam lístky do divadla a jednou týdně zadarmo angličtinu, ale jinak je to bída s nouzí. Na řadové úrovni bere ministerský úředník už dnes téměř o polovinu víc, než je průměrný plat v zemi. K tomu má při dobrém chování takřka stoprocentní jistotu zaměstnání a velkou šanci, že jeho výdělek bude i v budoucnu nadstandardně stoupat. Pro odborový svaz státních orgánů a organizací je ale nepochybně podnětem k zamyšlení značná diferenciace uvnitř sektoru. Zaměstnanci příspěvkových organizací jsou na tom v průměru o osm a půl tisíce hůř než lidé z ministerstev.

Na množství nehleďte.

Autorizace byrokracie je dlouholetým průvodním znakem Evropské unie, a je tudíž logické, že členství v EU je argumentem, pro růst počtu státních úředníků i u nás. Další argument zní: dobře, počty lidí třeba stoupají, ale hlavně že úřednictvo pracuje efektivněji a ochotněji slouží občanům, svým chlebodárcům. O oprávněnosti tohoto tvrzení si každý může udělat úsudek sám. Fakt je, že jednotný státní informační systém, který by za občana vyřídil nechutné papírování, už totálně zmizel z vládního slovníku. Stejně jako elektronický podpis, s nímž vstoupil do vlády Vladimír Mlynář, aby pak záhy pochopil, že atraktivnější je privatizovat Český Telecom.
K argumentům, že nerozhoduje počet, ale kvalita, je ještě třeba poznamenat, že zatímco v roce 2000 bylo na státní správu vynaloženo ze státního rozpočtu zhruba sedmdesát šest a půl miliardy korun, v roce 2002 to bylo o téměř deset miliard víc. To je růst o dvanáct procent, přičemž hrubý domácí produkt se v tomto období zvýšil o procent pět.

Klam.

Činnost jednoho zaměstnance státní správy přišla státní rozpočet v roce 2000 na 490 tisíc korun, v roce 2002 na 534 tisíc. To jsou zajímavé cifry uvážíme-li, že stát dnes „refunduje“ takzvaným pověřeným obcím výkon státní správy 330 tisíci na pracovníka. I v rámci státní správy jsou ale značné rozdíly. Nejdražší je ministerstvo zahraničních věcí. Tam jeden kariérní diplomat vyjde na 2,3 milionu. Ve Státním úřadu pro jadernou bezpečnost je to zhruba o polovinu méně. Nejlevnější jsou lidé v Českém úřadu zeměměřičském (350 tisíc korun) a v Českém statistickém úřadu (416 tisíc).
Tato čísla samozřejmě nezahrnují jenom platy, ale veškeré běžné a kapitálové výdaje. Pokud jde o mzdy, zasluhuje pozornost fakt, jak velkoryse státní rozpočet na zaměstnance ve státní správě a veřejné sféře vůbec myslí a jak umně šéfové těchto institucí této velkorysosti využívají. Půvab je v tom, že mzdové prostředky nejsou vázány na skutečný, ale rozpočtovaný počet pracovníků. Přičemž rozdíly jsou podstatné. V roce 2000 například státní rozpočet přidělil státní správě 160 tisíc míst a asi čtyři tisíce zůstaly neobsazeny. V roce 2002 už byl příděl 184,5 tisíce míst a šest tisíc zůstalo neobsazených. V organizačních složkách státu a příspěvkových organizacích celkem činil v témže roce rozdíl sedmnáct tisíc lidí.
To uvádí na pravou míru zdánlivou ambicióznost záměru ministerstva financí snížit do roku 2006 počet pracovníků v ústředně řízených veřejných službách o devětadvacet tisíc. Nepůjde o lidi, ale o funkční místa a více než polovina úkolů už byla splněna. Nehledě na to, že sám pojem „ústředně řízené veřejné služby“ by potřeboval rozšifrovat.
Z hlediska občana jsou ale podstatnější jiné počty. V roce 1998 vydal každý obyvatel České republiky na činnost státní správy ze svých daní 6,3 tisíce korun. V roce 2002 už o dva tisíce víc. Kontrolní otázka zní: Dostalo se nám za ty peníze adekvátního zvýšení kvality této služby?