Nemocnice prožívají krizi důvěry, mohou si za to i samy
Hysterie kolem doktorů hrozících odchodem z českých nemocnic graduje. Nemine den, aby se v jakémkoli médiu neobjevila aspoň jedna zpráva o dalších lékařích, kteří se přidali k výzvě Lékařského odborového klubu. Snaží se vymoci si lepší platové podmínky, což by se asi dalo pochopit. Kdo by nechtěl více peněz na výplatní pásce? Otázkou ale je, zda jejich až militantní kampaň Děkujeme, odcházíme nebude nakonec trochu kontraproduktivní.
Hlavně pro mladé lékaře, kteří procházejí předatestační přípravou a již celou kampaň sice spustili, ale s trochu jiným cílem. V první řadě si stěžují na chaotický systém vzdělávání, vysoké přesčasy a až poté na nízké odměny. Zkušení odborářští hlavouni ale vytušili sílu těchto požadavků a na nich vystavěli svou kampaň.
Zástupci sdružení Mladí lékaři si však jako rukojmí Lékařského odborového klubu nepřipadají ani trochu. Vlak považují za tak rozjetý, že o svém úspěchu nepochybují. Podle nich politikům 1. března, až očekávané masy nemocničních lékařů po doběhnutí výpovědní lhůty nepřijdou do práce, nezbude než jim vyhovět. Jsou přitom přesvědčeni, že v Česku lékaři chybí ve všech oborech a jejich vyjednávací pozice je díky tomu více než silná.
Pikantní je, že za rozzuřené doktory se překvapivě staví i ředitelé nemocnic a krajští politikové. Přitom v jejich moci je doktorům přidat. Když ne na základních tarifech, tak na osobním ohodnocení určitě.
Tabulky jsou ale pohodlné, základní mzda, od níž se odvíjí i výše odměny za služby či osobní ohodnocení, sice pomalu, ale pravidelně stoupá. Bez ohledu na výši inflace a už vůbec ne efektivity daného zařízení. Nikdo přitom nesleduje, jak jsou kteří doktoři užiteční. Nemyslí se tím přitom snaha ještě prohloubit vzájemnou řevnivost vyvolanou nestejnoměrnými odměnami k platům či honorovat, jak je který lékař schopen vydolovat peníze z pojišťovny.
Stejně jako například v univerzitní nemocnici v Lovani by měla být každá pozice spojena s pevným a poměrně vysokým platem, jemuž odpovídají do puntíku předepsané povinnosti včetně pohotovosti. Výše mzdy se na rozdíl od českých zvyklostí vůbec neodvíjí od věku. A každý musí stále prokazovat, že na svou pozici má, jinak jde od válu.
Pravdou je, že nemocniční kariéra dnes pro čerstvé mediky nikterak lákavá není. A lékařské povolání pro maturanty také zřejmě ztrácí na prestiži, když si rektoři lékařských fakult stěžují na čím dál méně talentované mediky. V nemocnicích ubývá odborníků, kteří, otráveni ať už nedostatečným příjmem či všudypřítomným patolízalstvím, si raději zřizují privátní praxe. Mezi nemocnici a pacienta tak staví další článek, který je víceméně zbytečný a ze zdravotnictví odsává jen další peníze. Ale kdo by to řešil, když to jde?
Nemocnice prožívají krizi důvěry. Svůj díl viny nesou politici, kteří reformní představy střídají ode zdi ke zdi, jak se zrovna vyspali. Bez ztráty kytičky nejsou ani zdravotní pojišťovny a konec konců ani sám lékařský stav, jehož mnoha představitelům status quo jednoznačně vyhovuje.
Přitom všichni vědí, že takhle to dál pokračovat nemůže. Ovšem neexistuje síla, která by dokázala systém překopat. Bezpečnější pro většinu aktérů je nedělat nic.
Jistěže mají lékaři v mnohém pravdu – průměrných 50 tisíc za v podstatě nepřetržitou práci pro kvalifikovaného odborníka není žádnou výhrou v loterii. Ale nelze jen sebrat tři miliardy korun a přidat nemocničním doktorům. Pak se přihlásí o slovo sestry, další personál, vzpomenou si praktici a ambulantní specialisté, že se na ně také dlouho zapomínalo. A za dva tři roky se zase ozvou ti nemocniční. A se systémem jako takovým se nestane vůbec nic. Mladí lékaři mají pravdu, když říkají, že nemohou čekat, až se někde ušetří, aby jim zbylo na platy. Zdravotnictví je černá díra, která požere jakékoli množství peněz, takže na vyšší mzdy by určitě nezbylo. Ať se to někomu líbí či ne, změny v systému musejí jít ruku v ruce. V rovnici: lepší organizace péče = vyšší efektivita = vyšší platy.
Mimochodem, když šéf České lékařské komory Milan Kubek tvrdí, že do zdravotnictví by se mělo dávat více peněz, nepřiznává, že to znamená i vyšší pojistné nebo tučné doplatky z vlastní kapsy. Sto miliard navíc, které by dotáhly podíl na HDP z dnešních sedmi procent na desetinu, nevydolují z eráru ve formě vyšších odvodů za státní pojištěnce ani komunisté.
