Kde na to vzali? V hledáčku zájmu jsou momentálně Lužkov a Putin
Jurij Lužkov nemá doma v Rusku stání. V posledních dvou týdnech se proto spekuluje o tom, kam se asi ze své dnes vůči němu poněkud nevlídné vlasti odstěhuje. Persona non grata – řekli četní lotyšští liberálové, kteří se dověděli, že bývalý všemocný král ruské metropole by rád natrvalo zakotvil v jejich zemi. A taky se rychle dočkali: Lotyšská ministryně vnitra Linda Murnieceová prohlásila, že Jurij Michajlovič Lužkov „není hoden“ toho, aby se mohl v Lotyšsku usadit. Muž, který byl od roku 1992 dlouhých osmnáct let moskevským starostou a ještě loni v létě patřil v Rusku k vůbec nejvlivnějším lidem, se dostal na lotyšskou černou listinu. Lužkov přitom formálně splnil dva důležité předpoklady pro poskytnutí lotyšského útočiště: v zemi vlastní nemovitost v ceně nad 50 000 latů (zhruba 96 tisíc USD) a do jedné z místních bank už před časem deponoval 400 tisíc dolarů. Nebylo mu to ale nic platné.
Spočteno i s úroky
Již citovaná lotyšská ministryně vnitra to pro domácí zpravodajskou televizi TV-3 shrnula slovy: „Pan Lužkov se k Lotyšsku vždy choval nepřátelsky, a to veřejně. To musíme vnímat jako přímou hrozbu pro naši zemi. Myslím si, že by nebylo správné, abychom ho k nám natrvalo pustili a řekla bych, že definitivní rozhodnutí padne mnohem dřív než až na konci zákonem povolené čtyřměsíční lhůty.“ Což se taky stalo. Dosti škodolibě, ale zcela oprávněně Lužkovovi jeho hříchy vůči malé pobaltské zemi ve svém blogu na stránce moskevského rádia Echo Moskvy připomíná lotyšský novinář Vladimirs Zemnieks. Ten o exprimátorovi říká, že Lotyšsku mírně řečeno zrovna nelichotil. Jako první muž moskevské radnice Lotyšsko v uplynulých letech srovnával s Kambodžou z dob Pol Pota, doporučoval bojkotovat (a sám také bojkotoval) lotyšské zboží, neustále trval na tom, aby se ruština v Lotyšsku stala druhým státním jazykem a s oblibou upozorňoval na to, že v této malé pobaltské zemi znovu zvedá hlavu fašismus. „Lotyšsko je zkrátka pro pana Lužkova taková zmenšenina říše zla,“ ironizuje na závěr Vladimirs Zemnieks. Rižský list Diena ostatně před časem konstatoval, že Lužkov je „vzor velkoruského šovinisty“ a že to byl zřejmě právě on, kdo se zasloužil o to, aby se Lotyšsko v nedávném ruském průzkumu veřejného mínění jako nepřítel Ruské federace ocitlo na druhém místě – hned za USA. Hlavní důvod, proč ale Lužkov usiluje o vystěhování z Ruska, je třeba zřejmě hledat právě tam. A nejen v případné hospodářské kriminalitě, i když ta bude s ohledem na pohádkový majetek Lužkovovy ženy Jeleny Baturinové, odhadovaný asi na 2,5 miliardy dolarů, sama o sobě dost dobrým důvodem, proč z Ruska zmizet. Jak napsala moskevská Komsomolskaja pravda, exprimátor byl nedávno nucen, a to dost potupně, opustit svou rezidenci za městem, ležící na prestižní Rubljovské silnici. Komplex Moloděnovo, kde v té době Lužkov sídlil, je sice oficiálně označován jako Rekreační středisko moskevské radnice, ale v posledních letech sem jezdili či tu nastálo žili jen členové Lužkovovy rodiny. Obývali hlavní budovu s celkovou obytnou plochou přes 700 metrů čtverečních. Nový starosta Moskvy Sergej Sobjanin však svého předchůdce vykázal do domku pro hosty a k dispozici mu ponechal také jeho milovaný včelín. „Domek“ má sice na 220 m čtverečních podlahové plochy, čtyři ložnice, tři záchody, přijímací salon a velkou kuchyň, jenže to je pro velkopanský rozmach, na jaký byl Jurij Lužkov skoro dvacet let zvyklý, zřejmě málo…
Rakousko nebo třeba Vary
Lužkov je zkrátka klasický příklad neurvalého ruského politika, pro nějž jsou menší a malé evropské země takříkajíc pod jeho úroveň a jeho rozlišovací schopnost. Podobně jako urážel Lotyšsko, jehož pohostinnosti by dnes chtěl využívat, si však počínal i leckde jinde: stačí si vzpomenout na jeho provokativní výroky, týkající se ukrajinského Sevastopolu, jenž má podle něj navždy patřit Rusku. Ostatně bývalý ukrajinský prezident Juščenko na tyto výroky reagoval stejně jako současní představitelé suverénního Lotyšska. Jurij Michajlovič si prostě doposud nikdy neuvědomil a zřejmě stále ještě neuvědomuje, že manýry carského gubernátora jsou svému nositeli v civilizovaném světě přece jen dost na překážku. Lužkov a jeho žena ovšem vlastní nemovitosti i leckde jinde než v Lotyšsku – mluví se například o rakouském Kitzbühlu, kde Jelena Baturinová provozuje hotel, o Británii, kam dobrovolní i nedobrovolní vystěhovalci z Ruska také často míří, a konečně i o další oblíbené destinaci ruských novozbohatlíků – českých Karlových Varech. Inu – jakmile v Rusku ztratíte moc, kterou jste drželi dlouho a během ní přišli k nevšednímu majetku, je tam pro vás půda opravdu horká. Lužkov byl v době svého starostování v Moskvě některými domácími politickými analytiky považován v ruské mocenské hierarchii přinejmenším za muže číslo 3, ne-li dokonce č. 2. V posledních měsících se ovšem přesvědčil, že ani v Rusku nic netrvá věčně. Se všemi důsledky z toho vyplývajícími.
Miliardový palác
Alespoň hypoteticky to začíná platit dokonce i o ruském muži č. 1 Vladimiru Putinovi. Petrohradský podnikatel Sergej Kolesnikov, žijící v současné době v zahraničí, se nedávno obrátil na prezidenta Dmitrije Medveděva. Ve svém dopise oznamuje, že pro Putina se v současné době buduje palác, jehož součástí má být kasino, divadelní sál, letní amfiteátr, čajový domek, několik bazénů, heliport a dokonce i vinice pro pěstování a výrobu exkluzivních vín. Kolesnikov „na základě odhadů a předběžného rozpočtu“ odhaduje cenu této stavby na miliardu dolarů. Po internetu už pár týdnů kolují fotografie exteriéru i interiéru tohoto paláce u jihoruského Gelendžiku a existují i družicové snímky. Tiskový mluvčí premiéra Putina Dmitrij Peskov už všechna mediální podezření popřel a prohlásil, že „premiér nemá s touto stavbou naprosto nic společného“. Jistě bychom se měli ptát, co Sergeje Kolesnikova vede k tomuto dlužno říci dosti senzačnímu obvinění, jež podnikatel zopakoval i pro ruskou pobočku světového listu Financial Times – moskevské Vědomosti. Tvrdí, že dlouhou dobu pracoval v institucích, které na Putinovy soukromé účty převáděly peníze, a to i ze státních zdrojů. Pravdou je, že již v roce 2008 známý ruský politolog Stanislav Belkovskij odhadoval – ovšem neznámo z jakých zdrojů – Putinův majetek na 40 miliard amerických dolarů. Takováto suma by i pro Rusko, jehož oligarchové mají pro obrovité nemovitosti a luxusní jachty obzvláštní slabost, byla svého druhu rekordem. Jak tvrdí Sergej Kolesnikov, od Putinova příchodu k moci v roce 2000 jeho soukromé bohatství „postupně rostlo díky kombinaci korupce, podplácení a čisté zlodějny“. Podle slov tohoto muže nové vedení nejdřív dosáhlo velmi štědrých „darů“ od spřátelených oligarchů, a poté byly tyto peníze vynaloženy na nákup zdravotnického zařízení. Zhruba třetina prostředků prý ale byla převedena na privátní Putinova zahraniční konta. Klíčová úloha v těchto neprůhledných machinacích údajně náležela Putinovu blízkému příteli Nikolaji Šamalovovi, který by dnes měl řídit výstavbu zmiňovaného černomořského paláce, označovaného kódovým názvem Jih. Držme se při zdi a zatím tyto informace berme jako neprokázaná, či dokonce falešná obvinění. Že ale vrcholní ruští představitelé disponují majetky, jež si ze svých oficiálních příjmů v žádném případě pořídit nemohli, je nabíledni. A to je past, která při příhodné mocenské konstelaci může nakonec pohltit kohokoli – včetně toho, kdo stojí úplně na vrcholu.
