RUKU V RUCE?

Obě země zřejmě vkročí do bruselské brány společně

Na státní hranici se Slovenskem jsme si zvykli rychleji, než se původně zdálo. Dnes na ní stojí fronty kamionů a otázka propustnosti nabyla na takovém významu, že o tom jednali i premiéři Miloš Zeman a Mikuláš Dzurinda. Český předseda vlády se dokonce nechal slyšet, že po uzavření dohody o majetkovém vyrovnání se Slovenskem (loni v listopadu) je výrazné zvýšení propustnosti dvěstětšedesátikilometrové hranice stěžejní úkol letošního roku. Kdyby však Česko vstoupilo do Evropské unie dříve než Slovensko, nutila by nás schengenská dohoda o volném pohybu osob uvnitř unie k investování stamilionů korun nikoliv do toho, aby se vzájemný pohyb vozidel a osob zjednodušil, ale naopak – aby se hraniční režim utužil a pro Slováky nepříjemně zkomplikoval. Do toho se českým politikům zjevně nechce, a nejen kvůli penězům. Naštěstí se stále více zdá, že tento problém nebude aktuální. Bruselský komisař Günter Verheugen, odpovědný za rozšíření, během jednání s místopředsedou slovenské vlády pro integraci Pavolem Hamžíkem v polovině letošního dubna souhlasil s tím, že hranice schengenského prostoru by se měla budovat nikoliv na česko–slovenské, ale na slovensko–ukrajinské hranici, a to i v případě, že by Slovensko vstupovalo do unie o něco později než Česko. Až překvapivé oteplení vztahů mezi Bruselem a Bratislavou po volebním vítězství protimečiarovské opozice nastoluje spíše otázku společného vstupu, a to patrně v pozdějším termínu, než je rok 2003. Experti nesešněrovaní oficiálností svého postavení o tom hovoří naplno, ministr zahraničí Jan Kavan diplomaticky: „Stále považuji rok 2003 za rok sice optimistický, ale stále ještě nikoliv nereálný. Jeho slovenský protějšek Pavol Hamžík, který má sto a jeden důvod k úsměvu, stanovuje datum vstupu Slovenska do Evropské unie na 1. leden 2004: „Chceme Českou republiku dohonit, nechceme ji brzdit. Zadní vrátka. Zahájení vstupních rozhovorů mezi EU a Slovenskem letos v únoru změkčilo i otázku, co s česko–slovenskou celní unií, která byla ještě nedávno nejvážnější překážkou ukončení předvstupních jednání Prahy s Bruselem o kapitole vnější vztahy. Úsilí české strany o zachování nadstandardního obchodního režimu oceňovali i slovenští politici. V dubnu ale Praha oznámila, že nadále nebude požadovat po vstupu do EU přechodné období pro zachování celní unie a stejné stanovisko za–ujala i Bratislava. Hlavní český vyjednavač Pavel Telička to jednou vysvětloval právě zahájením bratislavsko–bruselských vstupních rozhovorů a tím, že samotná Slovenská republika o zachování celní unie nepožádala, podruhé zase neústupností Bruselu. Hlavní příčina je ale patrně v tom, že se podařilo najít cestu, jak by se vlk nažral a koza zůstala celá. Bylo dohodnuto, že v případě dřívějšího vstupu Česka do EU bude celní unie se Slovenskem nahrazena dílčími dohodami o nulových celních sazbách u citlivých agrárních komodit, které by měly být vytipovány do konce roku. Brusel měl oprávněné obavy z toho, že případné povolení česko–slovenské výjimky by mohlo mít precedenční důsledky (Slovinsko má blízko k Chorvatsku, baltské republiky mezi sebou a nadto k Ukrajině). Avšak ani kdyby se s Bruselem nepodařilo dospět ke kompromisu, zavedení cel by vzájemný obchod podstatněji neohrozilo. „Otevřenější slovenská ekonomika, v níž se prostřednictvím vývozu realizuje kolem poloviny hrubého domácího produktu, by to pocítila o něco výrazněji než česká, soudí Zdeněk Lukáš z Vídeňského ústavu pro mezinárodní hospodářská srovnání. Dodává, že ani pro Slovensko by následky nebyly fatální. Po sedmi letech samostatné státní existence Česka a Slovenska už celní unie nemá původní význam, jímž bylo zachování ko–operačních vazeb mezi firmami. Citlivých pět procent. Podle ministra průmyslu a obchodu Miroslava Grégra – v květnu zvoleného na příštích šest měsíců předsedou Rady celní unie – citlivé položky vzájemného obchodu, kam kromě piva, mléka, masa a obilí patří například i lihoviny, cigarety, sirupy, oleje, margaríny a kečupy, představují asi pět procent vzájemné obchodní výměny. Na průmyslové výrobky by i v případě dřívějšího vstupu České republiky do unie bylo clo nulové, protože obě země uzavřely s EU obdobné asociační dohody, v nichž se s odbouráním cel počítá. Mimoto kolem citlivých položek, jejichž obchodování se reguluje kvótami a dohodami výrobců, to jiskří už od počátků celní unie. Dnes jde hlavně o české pivo a slovenskou izoglukózu. Slovensko drží kvóty na české pivo čtyři roky. Oficiálně argumentuje jeho vysokým podílem na tamním trhu a nevyužíváním vlastních kapacit, ale pravou příčinou bude tlak pivovarnické lobby. Loni bylo z Česka na Slovensko vyvezeno 332 tisíc hektolitrů piva, letos je kvóta 532 tisíc hektolitrů, ale kvůli administrativním problémům se ji nedaří naplňovat. Slovenští pivovarníci se ostatně netají záměrem protlačit snížení dovozní kvóty na dvě stě tisíc hektolitrů. Česká republika naopak stanovila limit pěti tisíc tun na dovoz izoglukózy, která se používá jako náhrada cukru při výrobě nápojů a cukrovinek. Slovensko to špatně nese hlavně proto, že na izo–glukózu nedávno postavilo nový závod. Ministr zemědělství Pavol Koncoš začátkem května na pražském zasedání Rady celní unie kritizoval Českou republiku, že dováží sladidlo ve velkém množství z Maďarska, a odmítl argument českého kolegy Jana Fencla, že je tento import zatížen vysokým clem. Klesající význam. Od rozpadu federace si Česká republika obchodem se Slovenskem vylepšovala obchodní bilanci. V letech 1997 a 1998 přebytek překročil dvacet miliard korun. Loni se kvůli slovenské dovozní přirážce a úsporným opatřením Dzurindovy vlády snížil a letos tento trend pokračuje. Za první čtvrtletí činilo české aktivní saldo zhruba 3,3 miliardy korun, o téměř dvě miliardy méně než za srovnatelné období minulého roku. Snižuje se také podíl vzájemné obchodní výměny na zahraničním obchodu obou zemí. V Česku i na Slovensku se hlavním partnerem stalo Německo. Zatímco však v tuzemsku jeho podíl na vývozu i dovozu překračuje čtyřicet procent, na Slovensku, kde jsou obchodní styky diverzifikovanější, je to kolem čtvrtiny. Na druhém místě je vždy bývalý federální partner, přičemž pro Slovensko je význam obchodu s Českou republikou větší než naopak. Na slovenském vývozu se Česko podílí zhruba sedmnácti a na dovozu čtrnácti procenty, zatímco v opačné relaci to je sedm, respektive pět procent. Trend oslabování významu vzájemné obchodní a ekonomické spolupráce bude zřejmě pokračovat. Důkazem je situace v letošním prvním čtvrtletí, kdy vzájemný zahraniční obchod v obou zemích roste pomaleji než jejich celková obchodní výměna. Slovenské balíčky. Export je od loňského roku jediným tahounem růstu slovenského hrubého domácího produktu, což není jen zásluha slabší slovenské koruny a omezení domácí poptávky, ale i opravdového zvýšení exportní výkonnosti slovenské ekonomiky. „Podobně jako doma má zásluhu na zvyšujícím se exportu investice koncernu Volkswagen, uvádí analytik ČSOB Petr Dufek. Bratislavský VW Slovakia se už stal největším slovenským exportérem, za nímž následuje několik dalších velkých firem – Slovnaft, VSŽ, Matador, Calex. Na jejich exportních schopnostech v rozhodující míře závisí nejenom celkový vývoz, ale i stav veškerého slovenského průmyslu. Kdo chce, najde mezi vývojem v Čechách a na Slovensku paralel mnohem víc. Stejně jako u nás v roce 1997 vyvrcholila loni na Slovensku krize vnější nerovnováhy, přičemž dosáhla ještě větších rozměrů – od roku 1996 překročil deficit běžného účtu platební bilance třikrát po sobě deset procent hrubého domácího produktu. Při zanedbatelném přísunu zahraničního kapitálu byly Mečiarovy infrastrukturní investice financovány vnějším i vnitřním dluhem. Deficit slovenských veřejných rozpočtů se v letech 1997–1998 přiblížil pěti procentům HDP, celkový zahraniční dluh se koncem minulého roku vyšplhal na 11,5 miliardy dolarů, tedy přes 62 procent HDP, což je nejhorší ukazatel ve střední Evropě (v Česku je to kolem 43 procent). „Slovensko musí své problémy stejně jako my v roce 1997 a ještě předtím Maďaři řešit ostrou fiskální restrikcí, připomíná dále Dufek. Politicky přepestrá bratislavská vládní koalice se sice o míře úsporných opatření dohadovala půl roku, ale když loni na jaře slovenská koruna spadla až na 48 Sk za euro, byl první slovenský ekonomický balíček na stole během týdne a později následoval další. Léčba účinkuje. Makroekonomická stabilizační politika Dzurindovy vlády je podle Lukáše celkově úspěšná, což dokládá hlavně rychlým zlepšením na běžném účtu platební bilance. Jeho schodek vztažený k HDP se loni ve srovnání s rokem 1998, kdy dosahoval 10,3 procenta, srazil skoro na polovinu. Zmírnil se i schodek veřejných financí. „Dzurindova vláda našla po svém nástupu odvahu přepracovat už prakticky hotový rozpočet Mečiarova kabinetu na loňský rok, podotýká analytik Radomír Jáč ze společnosti Commerzbank Capital. Upozorňuje však, že nový rozpočet se nakonec ukázal jako nereálný a příjmy musely být doháněny odvodem zisku Národní banky Slovenska. Začalo se ale šetřit, což bylo v dané době podstatné. O tvrdý úsporný kurs se značnou měrou zasloužila ministryně financí Brigita Schmögnerová, která, ač z levicové strany (SDL), je patrně imunní vůči svodům populismu. Právě kolem ní, šéfa centrální banky Mariána Jusky a místopředsedy vlády – liberálního ekonoma Ivana Mikloše – se točí místy velmi konfliktní rozhodování o slovenské hospodářské strategii i taktice. Tvrdší dopady. Výsledky dosažené v makroekonomické stabilizaci na Slovensku byly ale vykoupeny poklesem reálných mezd a vysokou nezaměstnaností přesahující dvacet procent, což je nejvíce v celé Evropě. Slovensko také vykazuje nejvyšší míru inflace ve střední Evropě – v loňském prosinci v meziročním vyjádření představovala 14,2 procenta. „Ukazatel očištěný od vlivu deregulací je ale mnohem nižší, upozorňuje Lukáš. Podle poslední čtvrtletní zprávy Commerzbank Capital reálná mzda na Slovensku loni klesla o 3,1 procenta a ještě letos se počítá se zhruba dvouprocentním snížením. Naproti tomu v Česku nastal sestup jenom v roce 1998, a to o 1,3 procenta. Z nejhoršího venku. Stejně jako v Česku čekají na Slovensku na privatizaci velké podniky ve vlastnictví státu – Slovenské telekomunikace, Slovenský plynárenský průmysl, Transpetrol, zřejmě i velké banky, z nichž stát jenom v poslední době vyvedl prakticky nedobytné pohledávky za šedesát miliard slovenských korun. Od privatizačních projektů si slovenská vláda slibuje, že přiláká více zahraničních investorů. Ti do ekonomiky od roku 1993 do konce loňského roku vložili jenom dvě miliardy dolarů – méně než sedminu toho, co v Česku. Bratislavský kabinet na začátku května zjednodušil podmínky, které musí zahraniční investor splnit, aby mohl získat úlevy. Až dosud na ně dosáhl jenom tehdy, když zaváděl výrobu nového zboží, nebo alespoň šedesát procent výrobků vyvážel. Dzurindova vláda měla podle Jáče štěstí v tom, že léčbu nemocné ekonomiky zahájila v době, kdy začínala jít nahoru konjunktura v západní Evropě. Díky tomu také na Slovensku – na rozdíl od České republiky – nedošlo k ekonomické recesi a jeho hrubý domácí produkt loni stoupl o téměř dvě procenta. „Slovákům se podařilo pružně zareagovat na vyšší poptávku v zahraničí, míní Lukáš. Poslední prognóza Evropské banky pro obnovu a rozvoj, uveřejněná minulý týden, předpokládá, že slovenský a český HDP se letos ve srovnání s loňskem zvedne přibližně o dvě procenta. Ve srovnání s většinou postkomunistických zemí to není žádný zázrak, neboť stejný či horší ukazatel se čeká jenom na Ukrajině, v Bělorusku, Litvě a Rumunsku. Bratislavská vláda je optimističtější a hospodářský růst vidí kolem dvou a půl procenta. V tom se možná do značné míry projevuje její povinný optimismus, nicméně to nejhorší – včetně nepopulárních zásahů do životní úrovně – má Slovensko poměrně úspěšně za sebou. A tak vítěz příštích parlamentních voleb – ať už v předčasném, nebo řádném termínu – nejspíš bude sklízet ovoce. Toto vědomí je dnes evidentně hlavním pojivem jinak silně rozklížené vládní koalice.