Spekulanti mají v rukou budoucí penze.
Penzijní systém je ve Spojených státech postaven na důchodových a investičních fondech. Ty se ovšem stále častěji, a to jak veřejně, tak i skrytě, pouštějí do spekulativních vod pro vyšší výnosy. Takovéto investice je ale mohou připravit o vše. A spolu s nimi i americké důchodce o zajištěnou budoucnost. Stačila by jen korekce cen amerických akcií, která je podle některých analytiků blízko. Největší americký penzijní fond California Public Employees Retirement System (Calpers) na počátku září oznámil, že chce investovat až 11,25 miliardy dolarů do hedgeových (vysoce spekulativních) fondů a jiných investičních nástrojů. To je sedm procent ze spravovaných aktiv 160 miliard dolarů. Podle informací týdeníku EURO je přitom na finančním trhu kritickou hranicí pět procent. To není všechno. Tato částka je vlastně čtvrtinou z 45 miliard dolarů, které fond dosud bezpečně investoval v rámci důchodové politiky, tedy do trhů s fixními výnosy a do amerických cenných papírů. Dosud tyto peníze chránil před spekulanty. Rozhodnutí zavést riziko do portfolia tradičně velmi konzervativního fondu, který navíc patří mezi veřejné penzijní fondy čili penzijní fondy pro zaměstnance z veřejné sféry, přichází necelý rok poté, co finančními trhy zatřásly ztráty protežovaného spekulativního fondu Spojených států - Long-Term Capital Management (LTCM). Tento hedgeový fond zachránila před krachem patnáctka amerických komerčních a investičních bank tříletou půjčkou ve výši téměř čtyř miliard dolarů. V pádu by jej totiž jinak následovala spousta dalších investičních domů. Penzijní fond Calpers, jehož největší klientelu tvoří v nejlidnatějším státě USA učitelé, si pospíšil ještě s vysvětlením, že všech jedenáct miliard dolarů do fondů tohoto druhu jít nemusí. Další možností jsou vedle toho takzvané hybridní investice do arbitrážních fondů. V každém případě už prvních tři sta milionů dolarů svěřil Calpers hedgeovému fondu Pivotal Partners Fund, jejž založili vloni dva bývalí manažeři společnosti Amerindo Investment Advisors, která s Calpers v minulosti pracovala.
Sázka na počasí. „Jednoduše rozkládáme a diverzifikujeme svěřená aktiva, uvedl mluvčí společnosti Calpers. „Hedgeové fondy navíc nejsou natolik rizikové jako drobní obchodníci s cennými papíry. Míříme navíc spíše k fondům, které při sázkách na trh používají co nejvíce nástrojů, dodal. Rizikovost ale patrně měřil jen z hlediska možné zpronevěry, protože spekulativní fondy mohou sázet na cokoliv a investovat například do termínových kontraktů na to, jaké bude počasí. Neporazitelné roční výnosy rizikovým investičním stánkům jen nahrávají. Prezident společnosti Van Hedge Fund Advisors International Steven Lonsdorf si od plánované investice veřejného penzijního fondu Calpers slibuje, že hedgeové fondy začnou být váženější, než tomu bylo doposud. „Nejde o běžný jev. Investice Calpers do hedgeových fondů je velkým krokem kupředu, prohlásil pro britský ekonomický deník Financial Times. Soukromé finanční ústavy do spekulativních fondů silně investují už několik let. „Penzijní fondy tomu dosud odolávaly, dodává Lonsdorf s poukazem na neochotu jejich manažerů přijímat vysoká rizika.
Bezbřehý zisk. Zeptejte se jakéhokoliv finančního poradce, co je hlavním cílem jeho klienta. Všichni do jednoho přijdou se stejnou odpovědí: co nejvyšší zisk. Ve světě nízké inflace jsou však výnosy z většiny investic nejnižší, kam až paměť investorů sahá. Ať se podíváte zejména na severoamerickém, ale i evropském trhu kamkoliv, výnosy z úroků na vkladech nebo dividendy či akciové zisky jsou v blízkosti historických minim. Základní úrokové míry jsou dnes na nejnižší úrovni posledních dvaceti let (investoři reklamovali naposledy v padesátých letech, že akcie vynášejí méně než obligace). Není proto žádným překvapením, že se penzijní fondy rozhlížejí po lepších investičních příležitostech, míní ve svém článku britský list The Independent. Průkopníkem takového myšlení byly důchodové fondy čili investiční fondy zaměřené na maximalizaci současných výnosů, které vznikly před několika málo lety a dodnes jsou hodně populární. Ve Spojených státech měl totiž až do poloviny osmdesátých let každý podnik penzijní fond pro své zaměstnance. Na základě legislativní úpravy byl podnik povinen odvést za každého jednotlivého zaměstnance určitou procentní částku do penzijního fondu podniku (takzvaná defined contribution). Finanční ředitel firmy pak měl na starosti opatrné spravování těchto stále plynoucích příjmů. Investovat je mohl jen do naprosto bezpečných instrumentů, a tak většinou nakupoval akcie společností, jako AT&T, elektráren, vodáren, a státní dluhopisy, jak uvedl pro týdeník EURO Ivan Simmon, viceprezident pro strategické plánování a provoz americké společnosti Effective Management Systems.
Bohatí důchodci Bezrizikové investice přinášely každoročně jistý výnos, a tak se každý zaměstnanec mohl těšit na spokojený důchod. Došlo však k něčemu, co naprosto změnilo další vývoj. Zaměstnanec, který ve firmě pracoval i dvě až tři desítky let, po odchodu do penze dostával až dvakrát vyšší plat. Peníze, které firma ukládala stranou na jeho jméno, mu začala podle zákona vyplácet a manažeři firmy byli v očích všech důchodců hrdiny. Vzápětí ale došlo ke změně v legislativní úpravě a z „defined contribution se stal „defined benefits , který důchodcům zajišťoval penzi ve výši osmdesáti procent mzdy a zbylou částku z odvodů ponechal managementu firmy. Ten si „nadbytečné finance rozdělil v dividendách a zkrátka tehdy přišel jen řadový zaměstnanec. Pro zajímavost, část aktiv zůstala bezpečně uložena v zajištěných instrumentech, nejčastěji v nemovitostech. Tím se snížily americké hypoteční úroky z šestnácti až osmnácti procent v osmdesátých letech na čtyři procenta v tomto desetiletí.
Veřejné tajemství. Management firem však kromě investic do zajištěných instrumentů toužil po vyšších výnosech, a tím se rozjela zlatá éra podílových investičních, potažmo penzijních fondů. Z jednoho sta miliard dolarů, které tyto fondy spravovaly na počátku 80. let, je dnes kolem šesti bilionů dolarů. A jsme u toho. Zatímco Calpers je jedním z prvních fondů, který o svém příklonu k riziku informoval, v praxi to dělá hodně jiných fondů nebo jejich manažerů neveřejně. Čím vyšší výnos dokáže manažer pro svůj fond získat, tím vyšší jsou jeho odměny. Ale co tehdy, když jste manažerem penzijního fondu a do spekulativních nákupů se moc pouštět nemůžete? Jednoduše peníze investujete naoko do tradičních instrumentů, ale ve skutečnosti je převedete do něčeho rizikovějšího. Když se zadaří, po roce vrátíte investici do fondu s tradičně nízkým úrokem a to, co jste spekulací vydělali, převedete na vlastí účet. S rizikem na vlastním triku. Podle Simmona by o těchto praktikách mohl vykládat Ned Johnson, prezident amerického Fidelity Investment, největšího světového fondu, který spravuje aktiva v hodnotě více než 400 miliard dolarů. Johnson je vedle toho ředitelem mezinárodního investičního fondu Fidelity International, který je na Fidelity Investment nezávislý.
Fond děkuje demokratům. K rozvoji fondu Fidelity Investment, který založil Johnsonův otec, přispěla Hillary Clintonová, spolužačka Neda Johnsona. Podle Simmona získal Johnson výměnou za finanční injekci při volební agitaci demokratů pomoc pro další rozvoj investičních fondů, přesněji legislativní podporu na převod kapitálu z penzijních do investičních fondů. Aktiva, do kterých jsou tyto finance investovány, jsou však podle mnohých odborníků nadhodnocena a jednou mohou spadnout. Možná to nebude ani dlouho trvat. Podle manažerů některých hedgeových fondů se rizikové prémie vyhouply na nejvyšší úroveň, a proto je načase čekat výraznější korekci.
Klapky na očích.
„Na trhu nikdo nebere v potaz možné války, stávky, ceny komodit nebo problém roku 2000, varuje Fred Pye, výkonný ředitel kanadské společnosti @rgentum Management and Research a bývalý senior manažer ve Fidelity Investment Canada. „Zatím jsem nikdy neviděl, aby trh ignoroval tolik faktorů. A právě to, že investoři ignorují špatné zprávy, je signálem toho, že přišel čas větší korekce, podotkl Pye pro list National Post. Totéž připouští v rozhovoru pro agenturu Fox News Network šéf Fidelity Research Management Company Robert Pozen, který všem investorům radí, aby se vrátili k realitě.
„V posledních třech až čtyřech letech se naše výnosy pohybovaly kolem 25 procent. Když se však podíváte třicet, čtyřicet či padesát let nazpátek, připomenete si, že akciové trhy rostly jen mezi jedenácti až třinácti procenty ročně. Když budou investoři pořád tak optimističtí, v budoucnu se mohou jen připravit na zklamání. Nemohou vše hodnotit jen na základě tříleté zkušenosti, tvrdí Pozen.
Bez pojištění. Právě s očekávanou korekcí mohou nastat potíže. Soukromé investiční fondy, natož hedgeové, nemají pro své klienty pojištění. Ani v případě penzijních úložek. Na to ani americký zákon nepamatoval. Výkonní manažeři mají všeobecně málo informací o tom, jaký je rozdíl mezi hedgeovými a podílovými fondy, někteří analytici to přirovnávají až k informačnímu vakuu. Obava, že se ztrátou investičního fondu přijdete i o zajištění v důchodu, dostala materiální podobu před třemi lety v Británii, která musela ze státního rozpočtu doplnit čtyřicet miliard liber do jednoho velkého penzijního fondu. Stačí si všimnout, že když klesne newyorský akciový index Dow Jones Industrial o takových 500 bodů, první, kdo jej běží narovnat, jsou důchodové investiční fondy. Jejich počínání je možné přirovnat k proslulé nizozemské „tulipánové horečce . Svou poptávkou sunou ceny aktiv nahoru, ale ve skutečnosti nevytvářejí žádné hodnoty a žijí jen z investic do instrumentů, které samy o sobě nemají cenu. Takové riziko bez pojištění vedlo některé firmy k tomu, aby se raději začaly spoléhat samy na sebe.
Pod jednou střechou. Vlastními penzijními fondy se může pochlubit například společnost Shell. „Skupina Royal Dutch/Shell Group of Companies je složená z právně oddělených divizí, jako Deutsche Shell, Shell Gabon a podobně. Firmy v rámci skupiny pak mají různé penzijní fondy. Naše největší fondy jsou v Británii, Holandsku a Spojených státech. Každý z nich řídí vymezená skupina členů správní rady, kteří rozhodují za ostatní členy fondu. Jednotná skupinová politika v tomto případě neexistuje, sdělila týdeníku EURO mluvčí Shellu Kate Smithová. „Velké koncerny nemívají jediný penzijní fond. Většinou zakládají národní penzijní fondy kvůli různým úpravám daňových systémů a legislativy, dodala. V České republice má Shell zatím jen 43 zaměstnanců, což je málo na to, aby se zapojil do penzijního systému nadnárodní firmy, i když by chtěl. „Letos to určitě nebude, sdělil týdeníku EURO Pavel Šenych, šéf české pobočky Shell. Podobně samostatný penzijní fond má například chemický koncern DuPont. Nejistota amerických zaměstnanců, kteří nepracují u firem jako Shell a DuPont, s jakou vzhlíží ke svým penzijním fondům, pramení z děravého zákona. Hlavním impulsem ke změně amerického důchodového zákona z poloviny 80. let byl hlavně zmiňovaný propastný rozdíl mezi mzdou a několikanásobně vyšším důchodem. Proto prošel Kongresem rychle a takřka bez potíží a jeho mezery vyšly na povrch později. „Jakmile není zákon v kruhu a vy objevíte mezeru, na které vyděláváte, tak až do doby, kdy nepřekročíte určitou mez, je k vám americké prostředí tolerantní. Je to stále výhodnější než pracná legislativní úprava, dodává Simmon.
HEDGEOVÉ FONDY
Spekulativní fondy jsou velmi nejistými investičními nástroji. Své pozice staví na takzvaném pákovém efektu. S relativně malým množstvím vložených peněz jsou v sázce mnohonásobky těchto částek. K těm chtějí spekulanti dospět velmi nejistými prostředky, jako jsou uzavřené opce nebo termínové kontrakty. Rizika se obrátila v neprospěch spekulantů viditelně vloni na podzim, kdy fond Long-Term Capital Management (LTCM) utrpěl masivní ztráty kvůli otřesům na rozvojových trzích. V tu chvíli vyšlo najevo, kolik dosud konzervativních investorů mu svěřilo své peníze. S fondem se svezla dolů například cena akcií a výnosy švýcarského bankovního kolosu UBS. Ten však nebyl sám. Bylo ale těžké okamžitě rozlišit, který z věrohodných bankovních ústavů svěřil peníze tomuto vyhlášenému fondu s věhlasnými manažerskými jmény. Vždyť fond stál na jménu renomovaného experta na obligace Johna Meirwethera. Jeho společníky byli například bývalý viceguvernér americké centrální banky David Mullins a nositel Nobelovy ceny za ekonomii Myron Scholes. Jako nápověda toho, kdo se na fond spolehl, mohla sloužit bleskurychle sebraná finanční pomoc a její aktéři. Celkem čtrnáct velkých investičních společností a bank, jako Goldman Sachs, Merrill Lynch, Morgan Stanley Dean Witter, Travelers Group a zmíněná UBS, poskytlo fondu 3,75 miliardy dolarů. Drama kolem potenciálního krachu LTCM vyvolalo dokonce diskusi o reformě světového finančního systému. I když ji podpořil svými návrhy guvernér německé centrální banky Hans Tietmeyer, reforma usnula. Největší investiční banky a fondy, jako Fidelity, Vanguard, Barclays a M&G, sbírají v době nízké inflace od soukromých amerických investorů miliony dolarů. Analytická společnost Standard & Poor s Fund Research však ve své poslední zprávě z léta upozorňuje na to, že v tomto novém sektoru je velmi důležité sledovat s velkou pozorností, co který fond nakupuje. Po loňské srpnové finanční krizi v Rusku se hodně investorů vrátilo k „bezpečnému americkému trhu a investovalo i do jindy nezajímavých nástrojů. Hedgeové fondy nyní podle Stevena Lonsdorfa, prezidenta uskupení Van Hedge Fund Advisors International, spravují kolem 325 miliard dolarů. Za letošní druhé čtvrtletí vykázaly průměrně desetiprocentní výnos. Index Standard & Poor s se může za stejné období pochlubit sedmiprocentním růstem. Průměrný podílový fond pak vydělal 9,7 procenta a World Equity Index 4,5 procenta. Právě chabé zisky doprovázené neúspěchem některých manažerů, kteří se snažili překonat výkonnost akciových indexů, stojí v pozadí za pronikáním penzijních fondů do méně jistých, ale výnosnějších forem investic.
(kach)
