Po tequile má vlastního ambasadora i třtinový rum. Profese snů nabízí víc než dobré živobytí
Londýňan Ian Burrell se před pěti lety prohlásil za globálního ambasadora rumu. „Jezdím po světě, nalévám se rumem, hodně o něm mluvím a někteří mě - nevím proč - kvůli tomu nesnášejí,“ říká Ian Burrell pobaveně. Ve vážnějším tónu už dodává: „Samozřejmě, abych se tím uživil, musel jsem si získat podporu producentů s tím, že nepropaguji jeden konkrétní rum, ale všechny rumy.“
Posunul tak dál dnes běžnou věc - že jednotlivé alkoholové značky mají své „velvyslance“, kteří všemožně veřejnost přesvědčují, že právě jejich nápoj je ideální pití. Třeba i česká Becherovka má svého globálního ambasadora. Nyní 44letý Burrell, který má za sebou pestrou kariéru profesionálního basketbalisty i rapového zpěváka, tak začínal jako „diplomat“ jamajského výrobce rumu Appleton pro Velkou Británii. Ale ta mu brzy začala být malá.
„Když jsem jednou s Appletonem vyjel na propagační cestu na Nový Zéland, barmani se mě tam vyptávali i na jiné značky. Viděl jsem, jak jim i mně chybějí nezaujaté a zasvěcené znalosti o rumu, tak jsem si to sám začal studovat.
Nakonec jsem si vzal půlroční volno, objížděl jsem karibské ostrovy, navštěvoval jednotlivé destilerie a sbíral informace o rumu.
A časem mi došlo, že mluvit jen o Appletonu je pro mě málo,“ líčí své začátky. Oslovil méně známé firmy v branži a jejich vedení předvedl, jak by si takovou všeobecnou propagaci představoval.
Reklama na karibskou pohodu V akci ho sleduji v Barquisimetu na západě Venezuely, kde moderuje barmanskou soutěž, při níž 28 účastníků z celé planety má našejkovat co nejlepší koktejl z rumu značky Diplomático. Právě vítá za barem thajskou reprezentantku Milk, která je jedinou ženou mezi účastníky tohoto „mistrovství světa“.
„Milk nám dnes ráno po těžké opici zaspala, ale už je v plné formě. To je úděl nás barmanů. Můžeme se v noci opít, ale ráno musíme být fit, abychom zase mohli míchat koktejly,“ hlaholí do mikrofonu vysoký muž, který má v britské metropoli vlastní podnik.
Charismatický Burrell působí jako ztělesněná reklama na karibskou pohodu. Je oblečený v šortkách, volné košili s krátkým rukávem, na hlavě slamáček a v ruce sklenku s rumem. Utahuje si z jednotlivých soutěžících, jeho vtípky jsou prosté a nepřekypují originalitou, ale díky nakažlivému úsměvu a široké škále výrazů v obličeji, kterou by mu mohl závidět i komik Eddie Murphy, dokáže během pár minut dostat publikum na svou stranu.
To samé předvede, když druhý den venezuelským i zahraničním barmanům předvádí, jak dělat osvětu o rumu zábavnou formou. „Než začnu, udělám si svůj oblíbený koktejl.
Našejkuji si ho ve stylu Toma Cruise,“ říká k plnému sálu. Klesá na kolena a vkleče třese šejkrem, aby se dostal do stejné nadmořské výšky jako filmový hezounek béčkového filmu z 80. let. Svou přednášku prokládá podobnými, často košilatými žertíky, ale dokáže do posluchačů během oněch dvou hodin nacpat kvanta seriózních údajů o alkoholu z cukrové třtiny. Třeba nudné procesy fermentace a destilace vysvětlí trefnou nadsázkou, kterou snadno pochopí i propadlík z chemie.
Burrell si nemůže stěžovat na nedostatek zájmu o svoji práci. Podívejme se na jeho pracovní týden krátce před jeho odletem do Venezuely. V pondělí byl jako porotce v Paříži na barmanské soutěži uspořádané firmou Bacardi. Druhý den ráno vlakem přejel do Londýna, kde školil národní ambasadory od značky Havana Club, jak dělat prezentaci, aby zaujali. Další dva dny měl schůzky k zorganizování dalšího ročníku Rumfestu, který každoročně pořádá v Londýně a který považuje za svoji největší zásluhu při popularizaci nápoje. „Udělal jsem ho prvně v roce 2007, chytlo se to, lidé v mnoha jiných zemích se mnou inspirovali a nyní máte Rumfest i v Praze,“ říká k tomu. Ještě stihl napsat pár odstavců do své knihy, která bude samozřejmě o rumu. Ve čtvrtek letěl do amerického Kentucky, kde s ním jeden výrobce dopodrobna probíral situaci na trhu s koktejly. A v neděli zase nazpátek, protože v pondělí už musel být v Belgii, kde moderoval další soutěž barmanů. Během pár let se v rumové branži stal váženou institucí. Podobného ambasadora má už jen tequilový průmysl, ostatní destiláty jsou zatím volně k dispozici showmanům Burrellova ražení. Na otázku, co by doporučoval tomu, kdo by chtěl jeho úspěch zopakovat třeba jako globální velvyslanec vodky, odpovídá: „Když věříš tomu, co děláš, a děláš to dobře, zpráva se o tom začne šířit. Tvoje práce je to nejlepší PR. Začínal jsem hlavně s přednáškami podobné té tady ve Venezuele.
Snažím se je dělat takové, aby mě po jejím zhlédnutí diváci dál doporučovali.“ Propagoval rum i v Antarktidě Burrell ani nečekal, že se jeho nápad tak chytne: „Původně jsem ze sebe udělal nezávislého experta na rum pro Velkou Británii, ale nyní ho jezdím propagovat po celé planetě.“ A to doslova. Aby mohl tvrdit, že je ambasador na všech kontinentech, vyrazil se zásobou třtinového destilátu do Antarktidy. Při normálním výletu z Argentiny dělal koktejly na lodi. „Byly takové vlny, že jsem ani nemusel moc šejkovat. Pak jsem v tom pokračoval na pevnině, kde jsem provizorně rozložil svůj stánek a dával pozor, aby po našem odchodu po něm nezbyla ani stopa. Považuji to za svůj životní výlet, který si očividně užili i ostatní pasažéři a námořníci,“ říká nadšeně otec dvou synů, kvůli kterým se měsíc snaží rozdělit na dva akční týdny a dva týdny bez cest.
Burrell si je dobře vědom, že přišel s nápadem ve správné době, kdy je v módě gastronomie všeho druhu a kdy o ní lidé sdílejí své zážitky přes internet. „Svět mi otevřel nástup Facebooku, Twitteru, Instagramu. Fascinující je ta rychlost při výměně nápadů. Jednou mi přes Facebook psal barman z Peru o svém koktejlu s prosbou o radu. Vyzkoušel jsem si ho v Londýně, něco doplnil, lehce upravil poměr ingrediencí a ten Peruánec s pozměněným drinkem vyhrál soutěž a postoupil do mezinárodního finále, kde jsem byl rozhodčí,“ líčí pobaveně. Svoji práci bere jako poslání, které bude klidně dělat až do konce života. „Ovšem časem bych ubral na cestování. Přemýšlím, že bych si do týmu přibral další rumové diplomaty, kteří by mohli dělat moje vystoupení, ale třeba v jilight ném jazyce než v angličtině. A já se budu moci věnovat více svojí univerzitě,“ dodává.
Ano, marketingově šikovný Burrell založil i „rumovou univerzitu“. Méně fanfarónsky řečeno uspořádal v Andalusii pětidenní kurz v ceně tisíc eur. Teoretická výuka se koná v hotelu, poblíž kterého se nachází destilerka i plantáže. Takže studenti si mohou vyzkoušet mačetou useknout třtinu nebo olíznout prst namočený do melasy. „Diplom, který absolventům dáme, má v oboru cenu, protože tam neučím jen já, ale mnoho expertů, se kterými jsem se spřátelil při cestách jako ambasador,“ chlubí se Burrell, který svůj první rum ochutnal, když mu byly čtyři dny. „Matka mi ho trochu nakapala na dudlík, abych spal. Ale vědomě jsem ho pil v osmi letech, kdy jsem si dělal limonádu a tajně si do ní trochu rumu přidal. Vlastně jsem si vyrobil punč. Zachutnal mi a nalil jsem tam toho více a nadělal si doma problémy…,“ vzpomíná s nostalgickým výrazem ve tváři.
Za svatým grálem koktejlogů Tento nápoj je pro vlast jeho rodičů životním stylem, přesto tam měl dlouho pověst pití pro chudé. „Když Jamajčané chtěli uctít své hosty, koupili pro ně whisky nebo koňak. Ale nyní by to udělali i s drahými rumy z dovozu. Je to součást mentality, která se teprve pomalu mění. Lidé jsou přesvědčení, že to, co se dováží, je lepší než domácí produkce. Ale to neplatí jen pro Karibik. V 17. století byl rum po nějakou dobu určen pro horní vrstvy anglické společnosti, ale později místo aby si vychutnávaly destiláty ze svých pozemků na Barbadosu a Jamajce, radši popíjely francouzskou brandy a z rumu se stal chlast námořníků,“ zabrousí do historie svého milovaného alkoholu.
Tuto reputaci však už rum, který je v posledním desetiletí trendy, ztratil. Burrell v tom vidí vliv internetu - lidé si začali předávat informace, že rum není jen levné pití, že existují i zajímavé prémiové počiny, které chuťově srovnávali se slavnými koňaky nebo bourbony.
Jako další důležitý bod v nárůstu jeho popularity vidí zvýšení spotřeby koktejlů. „Ty si oblíbily především dámy, protože při pití nemusejí překonávat sílu alkoholu. Nejpopulárnější drinky jsou ty rumové: mojito, daiquiri či piňacoloda. Přitahují více lidí než ty s vodkou, protože je v nich schován úsměv, teplo a exotika Karibiku. Když připravíš mojito a dáš tam místo rumu vodku, vůbec to nefunguje,“ říká s tím, že by rád pro vlast předků objevil „svatý grál koktejlogů“. Tedy nový jednoduchý drink, který by šel třeba jako mojito snadno rozšířit po celém světě a který by si každý spojoval s Jamajkou, tak jak si třeba Mexiko spojí s margaritou nebo Brazílii s caipirinhou.
Vzestup rumu, kvůli kterému trpí především whisky, mohou podle něj ohrozit jen podvodníci, kteří na boomu chtějí vydělat a lžou spotřebitelům. Jako například deset let existující firma, která se chlubí 25letými destiláty. Nebo podniky, které smíchají různě zralé rumy a označují je podle staršího nápoje. „Ale to, že je v láhvi dvouletého rumu kapka desetiletého, neopravňuje producenty vydávat celou flašku za desetiletou. Samotné jejich míchání je normální postup, ale klient by to měl z etikety vědět,“ argumentuje Burrell.
Bohužel pro zákazníka je těžké se v rumové záplavě zorientovat. Žádná globální pravidla pro jeho výrobu neexistují a každá z padesátky producentských zemí v tropech a subtropech si je určuje podle svých tradic. Nepomáhá ani vítězství v rumové soutěži, protože s těmi se roztrhl pytel, takže to vypadá, že značka bez nějaké medaile neexistuje. „Bohužel už se mi stalo, že bez mého souhlasu mým jménem zaštiťovali organizátoři podezřelou soutěž, aby přilákali další značky a ty nevědomky dělaly sparingpartnera dopředu vybranému vítězi,“ říká Burrell s tím, že nejlepším doporučením pro dobrý rum zůstává „tichá pošta“ - ať už přes kamaráda, nebo třeba oblíbeného blogera.
Tuzemák podle experta V tu chvíli člověka napadne, jestli se ho společnosti nesnaží koupit, aby mluvil pochvalně o jejich produkci. „Takové nabídky okamžitě odmítám. Výrobcům říkám: pracuji s vámi, ale ne pro vás. Proto také na obvyklou otázku, který rum mi nejvíce chutná, odpovídám: Mám tři oblíbené rumy. Ten, co je právě v mé skleničce. Ten, co bude v té další. A ten, co mi někdo zaplatí,“ reaguje Burrell.
Na námitku, že je to chytrý, byť alibistický bonmot, odpovídá: „Kdo jsem já, abych radil, jaký rum má lidem chutnat. Například domácí destiláty z Jamajky jsou pro některé konzumenty odporné, ale pro mě jako člověka s jamajskými kořeny jsou běžnou součástí mé kultury. Takže říkám, že neexistuje žádný špatný rum, ale jen špatné zkušenosti s některými z nich.“
Platí to dokonce i pro tuzemák z cukrové řepy. „Sice si už podle správného nařízení EU nesmí říkat rum, ale Češi jsou díky němu na toto slovo přivyklí a bary v Praze jich mají nyní velmi širokou nabídku,“ srovnává s dalšími zeměmi střední a východní Evropy, kde se destilát ze třtiny kvůli silné konkurenci vodky a různých lokálních pálenek příliš neprosazuje. Burrell tuzemák ochutnal při svých opakovaných „ambasadorských“ cestách do Česka, čímž si zadělal na pořádnou kocovinu. „Je strašný, ale věřím, že při pečení cukroví může být skvělý,“ říká, aby neurazil. Pak líčí historku ze svého londýnského baru: „Mám vystaveno asi 300 různých rumů. Před časem jeden host ukázal mezi láhve: Jé, vy máte můj nejoblíbenější rum… No ten s tou lodí na etiketě. Snažil jsem se mu vysvětlit, že to není ze třtiny a že ho bude bolet hlava, ale on vypil celou flašku. Pochopitelně se ukázalo, že to byl Čech, pro kterého je tuzemák prostě část jeho kultury.“
Bohužel už se mi stalo, že bez mého souhlasu mým jménem zaštiťovali organizátoři podezřelou soutěž.
O autorovi| Tomáš Nídr * spolupracovník redakce
