Od té doby se Moskva snaží bankovní sektor vyčistit - cílový stav je někde kolem 300 bank (ačkoli třeba The Economist odhaduje, že obsloužit ruskou ekonomiku by jich stačilo padesát - pro srovnání, patnáctkrát větší americká ekonomika má zhruba 6800 bankovních subjektů).
Problém je, že co na papíře vypadá dobře, často dopadá jinak, než má. „Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky,“ zněl nesmrtelný výrok ruského premiéra Viktora Černomyrdina z 90. let. Mluvil tenkrát o privatizaci, ale klidně to mohl říci letos o ruských bankách. Ono totiž, když jde o velké peníze, není (ruský) stát nikdy daleko - a naopak, státní peníze dobře slouží soukromým účelům.
Fridmanův pobočník
Jeden rozměr složitosti věci dobře ilustruje příběh Gleba Fetisova, někdejšího majitele dnes již mrtvé My Bank. Vystudovaný ekonom Fetisov (není příbuzný ani s bankéřem Nikolajem stejného příjmení, žijícím v Londýně, ani s hokejistou-politikem Vjačeslavem) se chytil u Alfa Group Michaila Fridmana, kde postupně vystoupal až do pozice jednoho z významnějších minoritních akcionářů telekomunikačního holdingu Altimo (mimo jiné vlastní největšího ruského operátora Vimpelcom). K tomu v roce 2000 spoluzaložil finanční ústav My Bank, jenž nebyl součástí Fridmanovy skupiny.
Zhruba v téže době se stal i členem Rady federace, horní komory ruského parlamentu. V roce 2008 rezignoval, aby se mohl věnovat byznysu, protože „krize může představovat dobrou obchodní příležitost“. S My Bank se oněm příležitostem věnoval dalších pět let úspěšně (v roce 2014 čítal podle časopisu Forbes jeho majetek 1,9 miliardy dolarů). Až pak si usmyslel, že se vrátí do politiky a založí za tím účelem opoziční stranu Svaz zelených.
Chtěl kvůli tomu v roce 2013 prodat veškeré své podnikání. „Obchodní vztahy vždycky vyvolávají podezření,“ citoval jej časopis Business New Europe. Na prodeji 30procentního podílu v Altimu - převzal jej sám Fridman - údajně prodělal stovky milionů rublů; kromě toho se zbavoval i My Bank. Kupce našel v konsorciu jedenácti vysoce postavených mužů v čele s Vladimirem Malinem, bývalým předsedou Federálního nemovitostního fondu, a Rinatem Setdikovem, Malinovým místopředsedou tamtéž.
Pozor na politiku!
Jeho cílem bylo napumpovat do nové partaje 700 milionů rublů - tehdy 24 milionů dolarů - a následné zvolení do Státní dumy, která dosud slouží jako držitel úředního razítka, jímž si prezident Vladimir Putin nechává stvrzovat své de facto dekrety. Jak správně tušíte, věci se v té chvíli začaly jaksi zadrhávat. Malin a spol., kupci My Bank, podepsali ve smlouvě, že budou banku držet v provozu nejméně do roku 2020 a že do ní v případě potřeby za tím účelem nalijí peníze. Jenže ve skutečnosti hned po převzetí banka celkem nesmyslně nakoupila akcie nizozemské automobilové firmy Spyker. Stěží to vypadalo jako parádní investice: firma byla na pokraji bankrotu, banka přitom koupila akcie vysoko nad tržní hodnotou. Přesnou hodnotu transakce ani jedna ze stran nezveřejnila, ale mělo jít nejméně o desítky milionů dolarů.
Co mohlo přimět nové vedení k tak absurdnímu počinu? Jedno z vysvětlení je nasnadě: My Bank koupila akcie od Vladimira Antonova, ruského bankéře tehdy žijícího v Londýně. Později jej britský soud v nepřítomnosti vydal do Litvy kvůli tomu, že vytuneloval tamní banku Snoras; Antonov však už žije znovu v Rusku a žádné vydání do Pobaltí mu nehrozí. Jedním z osvědčených obchodních partnerů pana Antonova je, to byste neuhodli, pan Malin. Následuje druhá fáze téhož vysvětlení: během dvou měsíců po koupi My Bank skončila. Malin a spol. vzápětí podali žalobu na Fetisova, že to on ústav zruinoval. V únoru 2014 si pro Fetisova přišli lidé ze zvláštního prezidentského vyšetřovacího úřadu obávaného Alexandra Bastrykina. Ačkoli Fetisov obratem ze svého zaplatil 200 milionů dolarů dluhů My Bank, které sám nenadělal, zůstal ve vězení až do podzimu roku 2015. Poté byl propuštěn - ovšem jen do domácího vězení. Až letos v listopadu oznámil Boris Titov, ruský protikorupční šéf s titulem „podnikatelský ombudsman“, že vyšetřování Fetisova zastavuje. Předcházely tomu dvě věci: zaprvé soud v Londýně uznal Fetisovovu verzi událostí a řekl, že za dluhy a následný pád banky mohou Malin a jeho lidé. Zadruhé Fetisov slíbil, že nebude usilovat o vstup do politiky. Čtenář vytuší, která z těch dvou událostí byla pro zastavení vyšetřování klíčová.
Ambiciózní Otkrytije
V době, kdy Fetisov byl zavřený, stoupala hvězda banky s opačně směřujícím názvem - Otevření, Otkrytije. Během černého prosince (jak konec roku 2014 později nazval kdosi z vedení největší ruské banky Sberbank) se propadly ceny ropy, začaly bolet sankce kvůli Krymu a politická nejistota postrčila rubl do pádu střemhlav. Jednou z obětí byla ropná firma Rosněfť, která se přiblížila - jakkoli to zní neuvěřitelně - nebezpečně na dohled bankrotu.
Tehdy si vymysleli spoluzakladatelé Otkrytije Vadim Beljajev a banka VTB transakci, která vynesla jejich ambiciózní ústav prakticky přes noc do první ligy ruských financí. Zoufalá Rosněfť vydala dluhopisy za bilion rublů; Otkrytije je koupila. Vzala si na ně úvěr od centrální banky, za nějž ovšem ručila týmiž dluhopisy. Patnáct miliard dolarů, jež od centrální banky dostala, pak Otkrytije půjčila - komu jinému - Rosněfti, která tím pokryla své jiné závazky. Jinými slovy, státní firma si půjčila od státu spoustu peněz a soukromá banka Otkrytije na tom parádně vydělala.
Horké zboží: Equa bank a Sberbank by mohly být na prodej
Otkrytije přitom měla jednu velkou výhodu před ostatními bankami, například právě před VTB: Nebyla terčem sankcí ze strany Spojených států, případně Evropské unie, což pro list Financial Times potvrdil šéf VTB Andrej Kostin. I zmíněná transakce, kterou agentuře Bloomberg popsal jeden z aktérů, jenž chtěl pochopitelně zůstat v anonymitě, proběhla v utajení -právě proto, aby se Otkrytije vyhnula případným postihům ze strany Západu.
Šéfům Otkrytije, jak už to bývá, narostla s jídlem chuť a rozhodli se ze své banky vytvořit největší soukromý finanční dům v zemi. Žádná akvizice jim nebyla moc velká. Beljajev vysázel 40 milionů dolarů na dřevo za právo pojmenovat moskevský stadion, na němž se hraje fotbalová Liga mistrů a jenž bude napřesrok hostit finále mistrovství světa. Největší ruská zajišťovna je v potížích? Žádný problém (zejména když centrální banka pomohla 127 miliardami rublů). A tak to šlo, až se banka skutečně stala jednou z největších, měřeno hodnotou aktiv; zároveň dosáhla na status člena desítky „systémově důležitých ústavů“ - tedy de facto státní příslib pomoci pro případ trablů.
Jako vždycky
A trable přišly - paradoxně především kvůli zostřeným podmínkám centrální banky. Aby jim vyhověla, musela Otkrytije (majoritního vlastníka má v Otkrytije Holding, v němž kromě Beljajeva a VTB drží největší podíly Vagit Alekperov a Leonid Fedun z Lukoilu, metalurgický magnát Alexander Nesis a internetový podnikatel Alexander Mamut) buď navýšit kapitál, nebo se zbavit aktiv. Ani jedno se bossům dělat nechtělo; proč také, když je tu centrální banka. V srpnu tedy převzal 75 procent banky zvláštní fond, jejž za tím účelem nechala Nabiullinová vytvořit.
Kromě Otkrytije postihl tentýž osud ještě například B&N Bank; i ona předtím dostávala státní peníze, aby zachraňovala chátrající konkurenty.
Odborníci - jako ratingová agentura Fitch, jíž se nová strategie centrální banky líbí - si slibují, že přísnější pravidla ruský bankovní sektor ozdraví. I když je zatím jasné, že pokus o přenesení rizika na soukromé - či kvazi soukromé - subjekty skončil tak, že stát hraje v bankovnictví větší roli než předtím. Inu, jako vždycky, řekl by Černomyrdin.
Přečtěte si také:
Je to podvod? Jistě, pane řediteli. Banka JP Morgan nakupuje bitcoiny
