Propast mezi velmocenskými ambicemi Ruska a jeho skutečnou ekonomickou silou nebyla nikdy hlubší
Nebýt velké závislosti zájmově fragmentované Evropy na ruském plynu a ropě i tisících menších, ale nikoli nepodstatných vzájemných vazeb, skončila by faktická anexe Krymu pro Rusko fiaskem. Můžete mít porozumění pro sentimenty, ambice a nostalgie, ale měli byste být schopni číst data. Když se omezíme jen na období od roku 1900 do současnosti, pak asi neexistoval k fatálním důsledkům předem více odsouzený vojenský výboj než japonský útok na Pearl Harbor.
Agresor si měl předem rozmyslet své šance vůči soupeři, který fakticky žádnou velkou ekonomickou závislost na Asii neměl, a naopak v přepočtu na paritu kupní síly měl oproti Japonsku asi tak pětinásobnou ekonomickou sílu. Tehdy USA představovaly 20,6 procenta světové ekonomiky (letos 19,1 procenta).
Navíc péčí Edgara Sengiera, takto šéfa Union Miniere du Haut Katanga, měli tou dobou Američané 1200 tun uranové rudy ve skladech na Staten Islandu v New Yorku.
A pilně pracovali na obnovení těžby v dole Shinkolobwe v jihovýchodním Belgickém Kongu, odkud do roku 1944 dostali dalších 30 tisíc tun rudy. Ta drobnost stojí za zmínku, protože jak to skončilo, ví koneckonců každý. Na detailech záleží.
Podstatné je, že Rusko dnes riskuje něco jiného než vojenskou konfrontaci, kterou nikdo nechce. Rusko může dosáhnout záboru Krymu, ba dokonce může Ukrajinu i rozdělit a bez rizika válečného konfliktu anektovat její východní ruskojazyčnou část. A nebude výrazně postiženo ani tvrdými sankcemi, protože Evropa na ně nemá nejmenší chuť.
Stane se mu něco podstatně horšího – bude se potýkat s dlouhodobou nedůvěrou ze strany dominantní části světové ekonomiky.
Kombinovaná váha USA a EU je přibližně 13násobná oproti ekonomické síle samotného Ruska, jehož podíl na světovém HDP bude letos asi 2,94 procenta. (Tedy o dost menší než Japonska, když přepadlo Pearl Harbor.)
Že můžete s opičí lehkostí přesměrovat své obchodní toky a ekonomické vztahy ze Západu na Východ, jak naznačují některé komentáře dokonce i v českých médiích? Vážně?
S tou pověstí partnera, který se tak hrozně neosvědčil „zdegenerované Evropě“, jež zjevně není schopna mocenské akce?
Japonci už své geopolitické školné dávno zaplatili. S Rusy nemají srovnané účty dodnes, a i kdyby jim Putin odstoupil Kunašir, Iturup, Šikotan a pár dalších ostrůvků, lásky a důvěry se mu nedostane ani náhodou.
A svou energetickou závislost budou diverzifikovat o dost obezřetněji než třeba dosud Německo.
Číňané sice mají na ruských a středoasijských energiích eminentní zájem, ale Čína je dnes pětkrát větší ekonomikou než Rusko.
Peking dává na vojenské výdaje dvakrát více než Moskva a není daleko od technologické parity. Stokrát se můžete zaklínat přátelstvím, ovšem zalidnění na obou stranách hranice je výmluvné a budoucí pozice jasné.
Západ se zcela evidentně přizpůsobí, zejména když o celistvou Ukrajinu přijde. Utvrdí jej to v nedůvěře vůči Rusku a přizpůsobí tomu na jednu generaci investiční a finanční rozhodování. Vstřebat neruskou část Ukrajiny bude těžká práce, ale makroekonomicky jsou to drobné. Uděláte to ne proto, že chcete, ale protože budete muset, pod tlakem nadcházejících plebiscitů a hrozbou migrace. Prostě to území zavlažíme – a nakonec vyhlásíme úspěch.
Co když Amerika pustí svůj břidlicový plyn na trhy ve velkém? Co když se dohodne s Íránem? Co když na pár let začnou Saúdové a pár ropných přátel pumpovat ropu jak o život? Co když Čína uzavře mocenský kompakt s Amerikou a Japonskem? Co když masivně podpoří těžbu břidlicových plynů ve spřátelených zemích? Tohle všechno mají USA a Evropa teoreticky k dispozici. A najde se i pár těch dobrých přátel.
Rusko jeho díl Ukrajiny ekonomicky vyčerpá mnohem víc. Rozpor mezi ambicemi a skutečnou ekonomickou silou Ruska nebyl za posledních sto let propastnější než nyní.
O autorovi| zamecnik@mf.cz
