Rusko

Pět let po pádu rublu ekonomika vzkvétá. Jak se ale velmoc mění ve skutečnosti?

Zdá se, že Boris Berezovskij měl pravdu. Tento temperamentní a problémový ruský oligarcha, který na podzim roku 2000 uprchl z Moskvy do Londýna, aby se vyhnul hrozícímu vězení kvůli obvinění ze zpronevěry, mě loni v létě pozval, abych s ním poobědval v jeho známém úkrytu v londýnské ulici Savile Row. Příslušníci ochranky diskrétně pojídali jehněčí kotlety u vedlejšího stolu, když mi Berezovskij vysvětloval, proč jeho „bohyně Nemesis“, přísný režim ruského prezidenta Vladimíra V. Putina, je tak špatný. „V Rusku neexistuje zlatá střední cesta. Všechno je dovedeno do extrému. Neexistují žádné vnitřní hranice,“ vysvětloval. Žádné brzdy.
V té době jsem jeho varování nebral příliš vážně. Zdálo se mi, že je neobjektivní a… Zkrátka extrémní. Všechno nasvědčovalo tomu, že Rusko je na dobré cestě, když Putin od Nového roku 2000 vystřídal sklerotického Borise Jelcina. Ekonomika po překonání finanční krize a drastické devalvaci rublu v srpnu roku 1998 rychle expandovala, průzkumy veřejného mínění uváděly, že obyčejní Rusové skládají do budoucnosti větší naděje než kdykoli předtím. I můj oblíbený indikátor optimismu – míra porodnosti, který v temných devadesátých letech prudce poklesl, začal opět stoupat. Konečně se zdálo, že Matička Rus je znovu na nohou a tlačí dětské kočárky.
Můj čtyřletý pobyt v Rusku ve funkci šéfa moskevské kanceláře časopisu BusinessWeek se chýlí ke konci a já začínám mít dojem, že výpověď Berezovského byla znepokojivě prorocká. Když ve svých myšlenkách bilancuji situaci tohoto kusu světa, který tak miluji, má hlava odmítá přijmout, co jí srdce našeptává. Jelcinova éra začala slibně historickými reformami s cílem osvobodit Rusko ze sovětského ovládání majetku a médií, ale spadla do chaotické propasti korupce a nepochybně potřebuje nápravu. Putinův režim, orientovaný na řízení, však nedokáže najít tu správnou rovnováhu. Jelcinův nedokonalý, zato upřímný liberální impuls nahradila přehnaně autoritářská vláda, a bývalí agenti KGB a ostatní strážci zákona, s nimiž Putin většinu své kariéry spolupracoval - takzvaní siloviki neboli „muži síly“, jsou si stále více vědomi své moci nad Kremlem a klíčovými ministerstvy.
Siloviki podnikají v posledních měsících stále tvrdší kroky, aby si zajistili udržení moci. Rusko se připravuje na parlamentní volby, jež se mají konat v prosinci, a na ty březnové prezidentské. Když Putin prohraje, prohrají i siloviki. Proto jsou odhodlaní rozdrtit potenciální opozici a v případě nutnosti ohrozit majetek těch, kteří jsou považováni za nepřítele. Kremelské ministerstvo tisku v červnu odstřihlo poslední soukromou ruskou televizní síť a nahradilo ji sportovním kanálem.
Začátkem července otřásl ruskými podnikateli a zahraničními investory další manévr, při němž bylo obklíčeno podnikové impérium nejbohatšího člověka v Rusku, naftového barona Michaila Chodorkovského. Jeho hlavní partner byl zatčen a uvězněn kvůli majetkovým deliktům souvisejícím s privatizací společnosti na výrobu hnojiv v roce 1994 a začalo vyšetřování vražd podnikatelů a politiků, s nimiž se koncem devadesátých let dostala do sporu Chodorkovského ropná společnost Jukos. Tento příval spravedlnosti zřejmě nastartovalo prohlášení Chodorkovského, že má v úmyslu finančně podporovat prozápadní liberální strany, v nichž Putinův tábor vidí ohrožení svého plánu ovládnout příští parlament politickými frakcemi spřízněnými se současným Kremlem.
Putin a spol. odmítají politickou motivaci. Prezidentův poradce říká, že kauzy související s Jukosem vyšetřuje nezávisle federální prokuratura a Putin sám je o vývoji sice informován, ale není iniciátorem těchto procesů. Poradce odmítá, že jsou načasované na volební období. Připouští však, že spadají mezi Putinovy prioritní snahy ochránit ruskou společnost vybudováním silného státu. „Obecně lze říci, že prezident vyžaduje od siloviků aktivnější práci, aby se zajistilo v této zemi respektování zákonů,“ prohlašuje poradce, „v posledním desetiletí, během devadesátých let, byl v zemi chaos a siloviki moc dobře nepracovali.“ Poradce také naznačil, že Jukos v posledních pěti letech neplatil odpovídající daně. Mluvčí Jukosu obvinění striktně odmítl.
Chodorkovskij jistě není žádný anděl, ale investory znepokojuje evidentní politická manipulace soudních procesů. Od 2. července, kdy byl uvězněn Chodorkovského partner Platon Lebeděv, se propadl ruský akciový trh o patnáct procent. Pokud nebude existovat bezpečnost vlastnických práv a jejich ochrana nezávislými soudy, čeká ruskou tržní ekonomiku temná budoucnost. „Jestliže Putin prohlásil, že jeho cílem je dvojnásobný hrubý domácí produkt a významné místo ve světové ekonomice, musí si uvědomit, že tímto chováním svého cíle nedosáhne,“ říká Stephen O’Sullivan, jeden ze šéfů analytického oddělení moskevské investiční banky United Financial Group.
Lebeděv sedí ve vězení Lefortovo, kde dříve KGB držela politické vězně, jako například Natana Šaranského. Chodorkovskij, který se právě vrátil z Washingtonu, se usilovně snaží získat podporu Bushovy administrativy. Jeho společnost Jukos ocenili západní politici a investoři za progresivní úsilí o zlepšení firemního řízení a za Chodorkovského obhajobu úzkého strategického partnerství mezi Spojenými státy a Ruskem, postaveném na dodávkách ropy do USA. Bushova administrativa však zřejmě nechce případnou intervencí riskovat Putinův hněv.
Během hodinového interview v moskevském sídle společnosti Jukos jsem se 21. července setkal s uvolněným Chodorkovským. Oblečený v tmavošedé košili s krátkými rukávy pečlivě zkoumal malé stolní hodiny, které mu právě přišly darem od státem vlastněného deníku Rossijskaja Gazeta. „Hledám skryté mikrofony,“ zažertoval. Potom zvážněl. „V tomhle případě jde o přehnaný entuziasmus ze strany zastánců tvrdé linie prosazování zákona,“ podělil se o svůj názor. „Nelíbí se jim velký byznys, a hlavně ne nezávislý velký byznys – a myslí si, že je na nich, aby to napravili.“ Chodorkovskij doufá, že problémy ukončí setkáním se samotným Putinem. „Prezident je jediný, komu si můžu stěžovat,“ tvrdí. Z jeho pohledu je v sázce mnoho. „Pokud budeme dál pronásledovat bohaté a vyhánět je ze země, daleko se z pravěké jeskyně nedostaneme.“
Putinovi přívrženci vnímají proces proti Chodorkovského říši jako součást nutné a pokračující kampaně za očištění Ruska od kapitalismu loupeživých baronů a vytvoření příznivějších podmínek pro stabilní růst. „Putin se rozhodl podporovat čestný kapitalismus,“ sdělil mi Valerij N. Veličko, veterán KGB s pětadvaceti lety služby a poradce jejího nástupce FSB (Federální tajné služby), při rozhovoru ve svém moskevském bytě, z něhož řídí klub bývalých důstojníků KGB. Předpovídá další podobné kroky proti oligarchům ovládajícím strategické přírodní zdroje. „Samozřejmě že za touto kampaní stojí Putin,“ dodává Veličko. „Putin není podnapilý Jelcin a není tu nakrátko. Zajímají ho dlouhodobé projekty na obnovu Ruska.“ Na konci rozhovoru mi Veličko daroval kalendář s portréty svého hrdiny, Felixe Dzeržinského, zakladatele sovětské tajné policie.
Stále ještě není jasné, jak daleko tento autoritářský obrat zajde. Avšak ruské dějiny ukazují, že tato období reakce mohou být tvrdá a často trvají dlouho – mnohem déle než pravidelně propukající liberální reformy. V tomto případě Putinův tým ukončí poměrně dlouhé ruské jaro, které začalo už před Jelcinem reformami perestrojky a glasností, odstartovanou Michailem Gorbačovem v polovině osmdesátých let.
Je pravdou, že Putinův tým může být na mnohé pyšný. Pět let po pádu rublu 17. srpna 1998 se ekonomika svižně odrazila. Letos se očekává růst HDP o 5,8 procenta proti 2,3 procenta růstu v USA a 0,7 procenta v Evropě. Rubl je silný, rezervy cizích měn dosahují pěkných 68 miliard dolarů a přebytek obchodu narůstá. Divoké střety mezi ruským parlamentem a Kremlem z Jelcinovy éry jsou jen prchavou vzpomínkou. „Je dobré mít politickou a ekonomickou stabilitu,“ soudí Alexander M. Branis, ředitel moskevského investičního fondu Prosperity Capital Management. Za užitečné považuje takové Putinovy reformy, jako je zavedení plošné daně z příjmu.
Pokrok, jehož Putinův režim dosáhl, však ohrožují siloviki. Přímé zestátnění je nepravděpodobné, protože Putinův tým si uvědomuje, že oligarchové dokážou vést rozsáhlé obchodní společnosti výkonněji než stát. Přesto je možné, že „nepřátelští“ oligarchové budou přinuceni prodat svůj majetek politicky přizpůsobivým jedincům s pevnými vazbami na siloviki. „Jde o přerozdělení majetku jedním klanem za pomoci státních mocenských orgánů,“ domnívá se Irina Chakamadová, liberální členka parlamentu.
Zdá se, že se země vrací do předrevolučních časů, kdy Kreml soukromé podnikání jen trpěl a snahy o vybudování silného státu na ochranu proti anarchii se staly vše pohlcujícím a ničivým podnikem.
Jak se do takové situace postsovětské Rusko dostalo? Je to komplikovaný příběh a nejde jen o Putinův klan a jeho ambice, ale také o touhu traumatizované společnosti po otcovském ochránci. Většina prostých Rusů se po počáteční euforii z kolapsu sovětského režimu začala vnímat ne jako svobodní, ale jako opuštění. Mnoho z nich vidělo v posledním sovětském vůdci Gorbačovovi zrádce a další útočili na Jelcina jako na nezodpovědného slabocha, protože dovolil nové skupině bezohledných vlků – oligarchů – okrást Matičku Rus o její ropná pole, zlaté doly a další bohatství pomocí zmanipulovaných privatizačních aukcí. Rusové netoužili po demokracii tolik jako po pořádku.
Z toho pohledu se Putin – štíhlý, upravený, s černým pásem v judu, muž, který strávil celou svou kariéru prosazováním zákonů – jevil jako spasitel. „V Rusku existuje určitá psychologická potřeba ochranitelského státu a Putin ji naplňuje,“ tvrdí Alexander Vershbow, americký velvyslanec Rusku. Například loni v létě běžel hudební hit Někdo jako Putin, v němž mladá dívka srovnává svého líného přítele se vzorovým prezidentem. Refrén zněl asi takto: „Někdo jako Putin, kdo je plný síly, kdo nebere drogy. Někdo jako Putin, kdo neuráží. Někdo jako Putin, kdo neuteče.“ A tak zatímco investory znepokojuje případ Jukos kvůli vlastnickým právům, běžní Rusové se baví podívanou na hlavu oligarchy ve svěráku a nepochybně by podpořili i širší tvrdý zákrok: podle nedávného nezávislého průzkumu agentury ROMIR je 80 procent z nich pro přezkoumání privatizací z devadesátých let a téměř 90 procent věří, že obchodní magnáti získali své bohatství nezákonně.
Většina Rusů vnímá Putinův paternalistický přístup kladně. Ekonomické podmínky se v mnoha regionech zlepšily, a to nejen v Moskvě. Těsně předtím, než začal rozruch kolem Chodorkovského, jsem zajel do Kalugy, typického provinčního městečka ve středním Rusku, asi dvě stě kilometrů jižně od Moskvy na řece Oka. „Věci se zlepšují,“ řekl mi Vladimir Kondukov, osmačtyřicetiletý lékař, který od roku 1995 vede tamní městské zdravotní středisko. Kaluga v sovětské éře žila ze zbrojního průmyslu, který se na počátku devadesátých let zhroutil. Situace byla natolik kritická, že místní lidé dostávali potravinové lístky. Nyní se vynořilo soukromé podnikání, mimo jiné prosperující pivovar a výroba hospodářských strojů. Od roku 1998 se rozpočet města na zdravotnictví ztrojnásobil ze tří milionů dolarů na devět. „To nejhorší máme za sebou,“ prohlásil Kondukov.
Z jeho kanceláře v městské radnici jsem zamířil k místní porodnici, šedé budově ze sovětské éry schované v zelené části města. Kaluga se účastní ruského populačního mini-boomu a příběh Jeleny Kručilinové je typický. Osmadvacetiletá právnička je vdaná už šest let, ale necítila se na děti připravená, dokud ona a její manžel Andrej, který je šoférem, nenašetří dost peněz na uživení rodiny. Teď míří s malou Danilou do nového bytu, který s pomocí rodičů koupili za 10 500 dolarů. A dál? „Plánujeme další dítě, hned jak mi to lékař dovolí.“
Putinův model rozvoje shora-dolů pravděpodobně podpořil nejchudší oblasti Ruska. Pod slabou Jelcinovou vládou převzalo mnoho místodržitelů bývalé sovětské podniky a odmítli strpět konkurenci. Putinův tým přijal tvrdé opatření v podobě nového zákona, který Kremlu usnadňuje odvolat špatné gubernátory, a přinutil moskevské oligarchy, aby pomohli nejchudším guberniím.
Dobročinnou kampaň ropného a hliníkového barona Romana A. Abramoviče, excentrickou a velkolepou i na ruské poměry, nikdo nepřekonal. V prosinci roku 2000 vyhrál volby na post místodržitele gubernie Čukotka, ohromné země sobů a zmrzlé tundry, oddělené od Aljašky Beringovým průlivem, jejíchž z velké části nezaměstnaných 70 tisíc obyvatel trpělo tuberkulózou a podvýživou. Během své návštěvy jednoho ledového týdne v únoru jsem tam našel ohromující řadu probíhajících veřejně prospěšných projektů, včetně stavby nové elektrárny, škol, nemocnic, supermarketu západního stylu, kina s ozvučením Dolby, krytého hokejového stadionu a anglické hospody. Místní jsou vděční, ale zmatení. „Možná že gubernátor chce, abychom žili jako na Aljašce,“ poznamenal Genadij Bajborodov, ředitel místní letecké společnosti ČukotAvia.
V Moskvě mi Abramovič sdělil, že téměř všechny podniky platí v podstatě ze svého: přesně dvě stě milionů dolarů ročně. Nicméně se rozhodl, že jeho první období na postu místodržitele bude také poslední. Abramovič svůj zájem přesunul do Velké Británie a nedávno koupil fotbalový klub Chelsea za sto milionů dolarů. To popudilo některé členy Putinova klanu, kteří tento krok očividně považují za nepatriotický. Každopádně na Čukotce je stále nedostatek soukromého podnikání. Pokud tamní obyvatelé nenajdou dalšího dobrodince, čeká je dlouhá a chladná zima na arktickém severu.
Slabinou Putinova týmu je také jasná nechuť pokračovat v tržně orientovaných reformách, které by prospěly ruské ekonomice, ale snížily by jejich schopnost ovládat strategické podniky pro politické cíle. Přebujelý, státem řízený monopol na plyn Gazprom se nerozpouští, jak doufali liberální reformisté. Místo toho se s Putinovi věrným Alexejem Millerem u kormidla čím dál víc snaží dotlačit bývalé sovětské republiky, které jsou v dodávkách plynu stále závislé na Rusku, k udržování spojenectví s Moskvou.
Cílem je obnova ruského vlivu na Kavkazu a ve střední Asii, kde se Moskva snaží čelit rostoucímu vlivu Washingtonu. Za ministra obrany Sergeje Ivanova – dalšího muže, který s Putinem pracoval v KGB – Rusko buduje novou základnu v Kyrgyzstánu, jedné z republik závislých na ruském plynu, a posiluje další v Arménii.
Navzdory Putinově pragmatické touze po fungujících vztazích s Washingtonem siloviki Americe nevěří. Závidí USA technologickou a ekonomickou zdatnost, ale pohrdají americkou politickou filozofií, nebo jsou z ní možná jen zmateni. Nejsou schopni pochopit, že liberální hodnoty jsou nutné pro vytvoření otevřené společnosti, v níž se může dařit obchodu i vědě. „Putinův tábor věří v osvícenou autokracii,“ vysvětluje bývalý agent KGB Veličko. Mezi bratrstvem důstojníků ruské tajné služby je KGB ve skutečnosti „elitou“, patriotickým povoláním, které své kořeny vysledovalo až do roku 1825, kdy car Mikuláš I. vytvořil „vyšší policii“ ve snaze modernizovat Rusko ukázněným tempem. Lidé ze Západu možná KGB vnímají jen jako skupinu gangsterů, ale mnoho z nich včetně Putina vystudovalo vysokou školu (Putin je vzděláním právník) a jsou hrdí na své státnické znalosti. Přesto mají vrozenou nedůvěru k demokracii a tento postoj může těžko pomoci skutečné snášenlivosti, trvalému a hlubokému spojenectví mezi Ruskem Putinova režimu a Spojenými státy a dalšími západními zeměmi. „Rusko se zdá bližší naší kultuře, než skutečně je,“ poznamenává americký velvyslanec Vershbow, „v zákulisí moci tam vlastně existuje paralelní svět.“
Putinův tým tedy řídí zbrojní politiku. Většinu oligarchů postavil do latě a média má pod kontrolou. Ve vládě stále zbývají liberální reformisté, ale jejich vliv se očividně snižuje. Avšak je tu jedna síla, kterou Putinův tým nemůže zcela ovládnout: demografie.
Možná si myslíte, že ekonomický růst pomáhá zdraví Rusů. Kromě skromného nárůstu porodnosti a lehkého poklesu úmrtnosti kojenců tomu ale nic nenasvědčuje. Od roku 1998 se průměrná délka života u mužů ve skutečnosti snížila ze 61,3 roku na 58,5.
Velkým problémem je – ano, uhádli jste – vodka. Někdy se říká, že Rusové, a zejména muži, v lahvi vidí cestu k zapomenutí a úlevě před obvyklou bídou života. Údaje naznačují, že Rusové pijí, když jsou na dně – avšak ještě více, když se situace zlepší. Loňský rok, jenž bylo obdobím prosperity, vzrostla výroba ruské vodky o sedm procent proti roku 2001 na 1,4 miliardy litrů, což je nejvyšší údaj za osm let. Rozšířený alkoholismus vede k mnoha úmrtím z nejrůznějších příčin – srdeční onemocnění, autonehody, rvačky. Nadměrné pití a další příklady neúcty k vlastnímu zdraví jsou v Rusku kulturním dědictvím, jak poznamenává Jevgenij Andrejev, matematik na ruské Akademii věd – jde o výsledek postoje „užij si dnes“ vzniklého na základě mnoha katastrofálních zkušeností.
Proto je úmrtnost v Rusku téměř dvakrát větší než porodnost – na každých deset narozených zemře sedmnáct Rusů. Ještě horší je předpověď Světové banky, která uvádí, že v letech 2005 až 2010 na Rusko dopadne epidemie nemoci AIDS jako výsledek obrovského rozšíření viru HIV. Pokud se nepodaří dostat nemoc pod kontrolu, může se ukázat, že nepříjemná předpověď vlády – 30procentní pokles z dnešního počtu 145 milionů obyvatel na 101 milionů v roce 2050 – je vlastně optimistická. „Ta čísla jsou ohromující,“ varuje demograf Murray Feshbach z washingtonského Woodrow Wilson International Center for Scholars. Pokud se nepodniknou vhodná protiopatření, rozšíření AIDS by mohlo mít „zničující a dlouhodobý dopad na stabilitu zdravotnického a penzijního systému“ v Rusku, dala se slyšet Světová banka. Soukromé úspory by se musely věnovat na léčbu nemoci AIDS, což by vedlo k možnému snížení HDP o 4,15 procenta v roce 2010. Investice by poklesly ještě víc, uvádí Světová banka.
Ačkoli Putin mluví o potřebě bojovat proti AIDS, drogám a souvisejícím zdravotním problémům, nedává na jejich řešení příliš dotací. Dokonce i s rozpočtovými fondy naplněnými díky příjmům z vývozu ropy a dosahujícími přebytku 1,2 procenta HDP ruská federace zaostává za Západem s celkovými výdaji na zdravotnictví ve výši 3,8 procenta HDP ve srovnání s průměrem 8,4 procenta ve třiceti průmyslově vyspělých zemích účastnících se OECD. Co chybí, je možnost oddělit se od minulosti a vytvořit zdravější, modernější a méně surové Rusko. Pokud je země odhodlaná přijmout centralizovaný, paternalistický model rozvoje, měli by její čelní představitelé být paternalističtí i v tom lepším slova smyslu. Nejenom vnucovat přísnou disciplínu špatným hráčům, ale také pečovat o potřeby všech ostatních. K tomu však nedochází. Takže zatímco se fetišisté moci v Kremlu zaměřují na rozšiřování státního aparátu, společnost kolem nich se hrozivě scvrkává.
Matičko Rusi, dokážeš lámat srdce. I když je stát krutý a děsivý, lidé a mnohé jejich tradice jsou sladké a dojímavé. Minulou sobotu jsem nastoupil do rychlíku Tolstoj, vlaku, který odjíždí z Kurského nádraží v Moskvě do Jasné Poljany, Tolstého venkovského sídla v tulské oblasti jižně od Kalugy. Jasnaja Poljana je nejenom posvátným územím pro spisovatelovy uctívače, ale také místem, kam putují čerství novomanželé, aby se slavnostně prošli po pěšinkách lemovaných jabloněmi a bílými břízami.
Když jsem tam dorazil, bylo nezvykle chladno a větrno. Nevěsty se třásly v bílých šatech a halily se do tmavých sak, která jim jejich manželé – aspoň v tento den zosobněná rytířskost – nabídli. Přátelé je fotili a otevírali lahve šampaňského, aby si připili na štěstí novomanželů – za ščastie maladych. Tolstoj, který nikdy nepřestal věřit v Rus, stejně jako nikdy nepřestal ostře vystupovat proti jejím nespočetným špatnostem, by jistě byl rád. Bludný kruh Ruska: po reformě následuje reakce

Reforma 1812–1825
Napoleonův útok na Rusko podnítil vytvoření tajné proticarské společnosti liberálních aristokratů – děkabristů.

Reakce 1825–1855
Car Mikuláš I. potlačil pokus děkabristů o převrat a nastolil nový režim policejního státu.

Reforma 1855-1881
Car Alexandr II. v roce 1861 zrušil nevolnictví. Byla to nejvýznamnější událost reformní vlny, která charakterizuje celé období jeho vlády.

Reakce 1882–1904
Alexandr II. zabit revolucionáři, což vyvolalo tvrdou reakci jeho nástupce Alexandra III. Reakce pokračuje i během prvních let vlády Mikuláše II., která začala roku 1894.

Reforma 1905–1917
Po krvavém dělnickém povstání v Petrohradě a ponižující porážce Ruska od Japonska přijal car Mikuláš II. váhavé reformy včetně vůbec prvního ruského parlamentu.

Reakce 1917–1953
Po říjnové revoluci ustanovili bolševici Čeku, tajnou policii s cílem zničit soupeřící frakce. V roce 1935 Josef V. Stalin zahájil hrůzovládu krvavých čistek politických a vojenských špiček s cílem konsolidovat svou diktátorskou vládu. Reakce trvala do jeho smrti v roce 1953.

Reforma 1985– 999
Michail Gorbačov zahájil odvážné reformy, které vedly ke kolapsu SSSR v roce 1991. Boris Jelcin později privatizoval státní majetek a uvolnil média. Jeho vládu po roce 1996 pohltila korupce.

Reakce 2000–2003
1. ledna 2000 převzal bývalý plukovník KGB Vladimir Putin vládu za nemocného Jelcina a upevnil svou moc díky klanu kamarádů z tajné služby. Po svém zvolení v březnu jeho režim omezil pravomoci gubernátorů, zastrašil tisk uvězněním kritika Kremlu Vladimira Gusinského a vynutil prodej Gusinského televizní stanice NTV státem řízenému Gazpromu. Gusinskij odešel do exilu stejně jako další Putinův prominentní kritik Boris Berezovskij.

2003
Březen: Během Kremlem nařízených voleb, které jsou všeobecně považovány za zmanipulované, se 96 procent Čečenců oficiálně vyslovilo pro novou ústavu, která z odtržené republiky dělá součást Ruska.
Červen: Putinovo ministerstvo informací odpojilo TVS, poslední soukromou celostátní televizní síť.
Červenec: S blížícími se parlamentními volbami v prosinci se obchodní impérium Michaila Chodorkovského, předního finančního přívržence liberálních politických stran, stalo terčem zájmu státních prokurátorů. Jeho partner byl zatčen a zadržen a v kancelářích jeho ropné společnosti Jukos proběhla policejní razie.

Pramen: BusinessWeek

Putin a jeho parta Prezidentovo bratrstvo z KGB a Sankt Petěrburgu, které mu pomáhá posílit státní moc.

• Sergej Ivanov: Ministr obrany. Bývalý člen KGB, který spolu s Putinem prošel školením pro zahraniční výzvědnou službu.

• Boris Gryzlov: Ministr vnitra. Bývalý sanktpetěrburgský politik, jenž organizuje proputinovskou politickou stranu Sjednocené Rusko.

• Nikolaj Patrušev: Ředitel Federální bezpečnostní služby (FSB). Bývalý člen KGB, který pracoval jako zástupce Putina u FSB.

• Igor Sečin: Hlavní poradce Kremlu. Bývalý člen KGB, jenž má na starosti Putinův denní rozvrh a pracoval s ním v kanceláři starosty Sankt Petěrburgu.

• Viktor Ivanov: Hlavní poradce Kremlu. Bývalý člen KGB, který pomáhá obnovit ruský vojenskoprůmyslový komplex.

• Alexej Miller: Ředitel Gazpromu. Putinův přívrženec, jehož firma pomáhá udržet bývalé sovětské republiky v ruském táboře.

Pramen: BusinessWeek

BusinessWeek online:
Rozhovor s Chodorkovským najdete na http://businessweek.com/magazine/extra.htm

Copyrighted 2002 by The McGraw-Hill Companies, Inc BusinessWeek

Překlad: Zuzana Strejčková, Jana Fantová, www.LangPal.com