Prázdninové čtení o špionážních hrátkách aneb V nouzi čert i mouchy lapá
Někdy se zdá, že čím větší nehoráznost kdo plácne o špionech, za tím většího odborníka platí. Velmi k tomu sváděla například nedávná rusko-americká výměna špionů („spy-swap“), jejíž některé rysy jako by byly vypůjčeny z velmi lehkého žánru. Zkusme však celou věc posoudit z trochu jiného úhlu, totiž od konce. Ten, kdo na ní vydělal, má nejspíše klíče k pochopení, o co vlastně šlo. Ale ani to není jisté, protože od události nemáme dostatečný odstup (ten získáme časem) a mnoho toho o ní nevíme (což se třeba už nikdy výrazně nezmění). Nejprve si tedy zrekapitulujme ta nemnohá fakta a některé z mnohých dohadů.
AMERICKÁ DESÍTKA
V pátek 9. července 2010 na vídeňském letišti přestoupilo deset osob z amerického letadla do ruského a čtyři opačným směrem. Nedotkly se přitom rakouské půdy, což tamním úřadům umožnilo se tvářit, že se jich to vlastně netýká. To byl jen jeden z několika pozoruhodných rysů rusko-americké výměny špionů poznamenané skončenou, ale kýmsi možná stále evokovanou studenou válkou.
Z deseti osob zatčených 27. června 2010 v USA mělo devět ruské a jedna peruánské občanství. Někteří z nich si – údajně na radu svých amerických spolupracovníků – změnili jména, aby se „amerikanizovali“. Tomu odpovídal i jejich vcelku nenápadný způsob života. Jejich zaměstnání ani styky nebyly nijak zvláštní, stejně jako jejich snaha po získávání nových známostí a etablování se v branži, v níž pracovali. Přesto měli být údajně úkolováni získávat především informace o jaderných zbraních USA, o Íránu, citlivé informace z Bílého domu, o změnách ve vedení CIA nebo politických stran. Nebo byli úkolováni na tipování osob, které mají přístup k takovým informacím.
Z profilu těchto osob, z nichž některé žily jako manželské páry a vychovávaly děti, se vymyká rusovláska Anna Chapmanová. Byla svého času vdaná za britského boháče, získala britské občanství. Její život je opředen lechtivými dohady. Své fotografie vystavovala na webových stránkách a působila poněkud výstředně. V USA se zabývala nemovitostmi, její klientelu tvořili ruští zbohatlíci.
RUSKÁ ČTYŘKA
Oproti špionážním profilům „americké desítky“, které vypadají poněkud operetně, jsou čtyři žalářovaní Rusové jiného kalibru. Prvním je penzionovaný důstojník vojenské rozvědky odsouzený k třinácti letům vězení za špionáž pro britskou tajnou službu MI6. Obviněn byl zejména z prozrazení jmen ruských agentů působících v Evropě. Měl být naverbován během svého působení v cizině, placen za své služby a pro MI6 údajně pracoval i po návratu do Ruska.
Druhým je bývalý šéf americké sekce Ústavu strategických studií ruské Akademie věd. Byl obviněn, že shromažďoval a předával údaje spojené se státním tajemstvím představitelům britské firmy, jež byla podle ruské FSB spojena s americkou výzvědnou službou CIA. Jednalo se prý o údaje týkající se nejnovějších systémů výzbroje a o údaje o vývoji nových jaderných ponorek. Dostal patnáct let, ale americké ministerstvo zahraničí vyjádřilo pochybnosti o korektnosti jeho procesu.
Třetím je bývalý agent rozvědky, který po odchodu do důchodu odjel do USA, kde údajně předával americké straně utajované informace o ruských tajných službách a jejích agentech. Po návratu do Ruska byl zatčen a odsouzen k 18 letům vězení za špionáž. Podle médií se údajně zapletl do vyzrazení vysokého činitele CIA Aldricha Amese a agenta FBI Roberta Hanssena, kteří vyfasovali za špionáž pro SSSR a Rusko doživotí.
Čtvrtým je bývalý agent KGB, kterého podle ruských médií zatkli pro podezření ze špionáže pro USA, ale následně ho propustili. Po nějaké době byl odsouzen ke třem letům vězení za ilegální držení zbraní a útok na veřejného činitele.
Výhodnost výměny, špionážní kvality zúčastněných a podezření, že čtyři ruští vězni byli spíše političtí, svérázným způsobem komentoval americký viceprezident Joe Biden: „Dostali jsme čtyři velmi dobré vyzvědače. A těch deset – byli tu dlouhou dobu, ale moc toho neudělali.“
JAK PROPUKLA KAUZA
FBI „americkou desítku“ údajně sledovala deset let. O této akci informovaly FBI, CIA a ministerstvo spravedlnosti amerického prezidenta Baracka Obamu poprvé v únoru tohoto roku. Rozhodnutí o zatčení prý padlo v červnu, kdy se sledované osoby měly údajně chystat k opuštění USA. Tomu však celkem nic nenasvědčovalo. Jeden z obviněných manželských párů naopak plánoval zakoupit dům, v němž bydlel.
Tou klíčovou synergickou okolností se stalo setkání Obamy s ruským prezidentem Dmitrijem Medveděvem 24. června 2010. O propuknutí špionážní aféry prý však mezi nimi nepadlo ani slovo, přestože Obamu jeho lidé informovali o připravovaných krocích. Zatčení údajných špionů přišlo nikoliv náhodou těsně po setkání, aby tak mohlo ohrozit jeho výsledky.
FBI za celé ty roky nezjistil, že by tyto sledované osoby získaly nějaké citlivé, či dokonce utajované informace. Proto americké úřady „špiony“ po zatčení obvinily pouze z toho, že jako ruští vládní úředníci nedeklarovaně působili na americké půdě a že nezákonně manipulovali s penězi. Ředitel CIA Leon Panetta hned poté navázal kontakt se svým ruským protějškem Michailem Fradkovem, aby dohodl jejich výměnu. Zatčení i odsouzení se na radu svých právníků na obou stranách doznali, aby výměna mohla proběhnout hladce, aniž by vrhla stín na výsledek setkání prezidentů.
Pozoruhodnou součástí této dohody má být ujednání, že se obě strany zdrží jakýchkoliv odvetných akcí. Obsahuje prý i komerční ustanovení, že pokud se ruští špioni pokusí jakkoli své životní osudy zpeněžit – například v knize nebo filmovém scénáři – připadne veškerý výnos americké státní pokladně. Nadto se obě strany zřejmě dohodly, že nebudou nijak komentovat případ jedenáctého člena „americké desítky“, kterému se po zadržení na Kypru podařilo „po anglicku“ zmizet.
PODIVNOSTI
Zastavme se nejprve u ruských vyzvědačů v Americe. Média předpokládají její zpravodajský výcvik a činnost pro ruskou rozvědku. Pracovat pro vládu však může znamenat jak činnost ve prospěch ústřední zpravodajské služby, tak i ve prospěch nějakého ministerstva. Nezapomínejme, že v USA má mnoho vládních resortů svá zpravodajská oddělení. Podobně tomu může být i v Rusku. Útvary by to pak byly poměrně nové, pravděpodobně nepříliš kvalitní. Je zajímavé sledovat neheroický návrat Rusů domů, stejně jako štiplavé komentáře ve smyslu „předměstští“ či „provinční“ agenti, amatéři a šejdíři. Jimi údajně užívané zpravodajské techniky jsou prý na úrovni rozvědky v Zimbabwe.
Žádná velká sláva je tedy nečekala, přestože se ruská vláda zachovala velkoryse – protože Američané se, jak vidno, také starají o své agenty – a nabídla jim doživotní rentu a bydlení. Ona ta americká starost, tentokrát o „ruskou čtyřku“, nebyla ale nijak přehnaná. Prozápadní špioni, tak velebení viceprezidentem Bidenem, si totiž odseděli mnoho předlouhých let.
Proč Rusové nechtěli vyměnit Aldricha Amese či Roberta Hanssena? Možná proto, že Američané dávají špionům doživotí a odmítají o nich mluvit. O to absurdněji zní jakákoliv zmínka o špionáži v souvislosti s touto ochotnickou skupinkou, která ze špionáže ani nebyla obviněna. Kdyby byla, hrozilo by jim doživotí. Byla-li vyměněna, nemohla mít se skutečnou špionáží nic společného.
Proč Rusové přistoupili na tuto zjevně nevýhodnou směnu? Příčinou bude s největší pravděpodobností načasování celé aféry, které bylo podle ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova „elegantní“. Američané sledovali dlouhou dobu podezřelé, kteří si možná trochu hráli na špiony, avšak k ničemu důležitému se nedostali. Kdyby je však zatkli, obvinění ze špionáže by u soudu neobstálo. Zahráli proto drsně na strunu slibně se rozvíjejících americko–ruských vztahů. Udržet tento trend je pro Rusy důležitější než se mediálně přetahovat v nějaké špionážní aférce. Tomu by nasvědčovala i ona noblesní Lavrovova poznámka.
Na druhou stranu není od věci zvážit možnost, že celá ta maškaráda pomáhá krýt skutečně výkonnou špionážní síť. Rusové (naoko) přiznali, že FBI odhalila jejich špiony. FBI si z případu udělá jakýsi školicí mustr: takto nyní pracují ruští špioni, v takovéto kondici je ruská rozvědka. Agenti FBI budou šetřit a pátrat podle tohoto vzoru. Čas od času budou úspěšní, což je utvrdí ve správnosti nastoupené cesty. Nelze ani vyloučit, že jim občas bude zcela záměrně nabídnut úlovek ve formě podobného operetně-špionážního spolku, aby je přesně v takto zaměřené činnosti dále povzbudil. A skuteční profesionálové budou zatím v klidu pracovat. V historii zpravodajských služeb by taková habaďůra nebyla ničím novým. Podmínkou je pouze protistrana lačná úspěchu, pracující v politickém, nikoliv zpravodajském taktu, sebejistá a ignorující poučení z minulosti. A především protistrana náchylná učinit jednu z největších chyb ve zpravodajské branži, totiž podcenit protivníka.
BILANCE
Kdo na aféře získal a kdo ztratil? Za současného stavu poznání není možno nic jiného než učinit pouze předběžný odhad.
Zatčení špionů po desetileté usilovné činnosti (kolik to stálo peněz!) není pro FBI dobrý výsledek. Mohli být „obráceni“ a využíváni k dezinformování Rusů, ale to by museli být opravdoví špioni a nesměli by vzbuzovat posměšné poznámky jak od amerického viceprezidenta, tak od ruského tisku.
Obě strany ujistily své špiony, že je nenechají úplně na holičkách, čímž mohly zdárně zvýšit jejich motivaci a morálku. Analytik agentury Reuters William Maclean soudí, že „studená válka sice dávno skončila, ale aktivita špionů je věčná. Tak to mezi velmocemi je a zřejmě vždy bude“.
A kdo je mediální vítěz této virtuální přestřelky? Nesporně ruská kráska Anna Chapmanová. Promotion ve stylu špionážní aféry nemá chybu. Rusovláska Anna byla sice deportována do Ruska, má ale britské občanství. Nebudeme daleko od pravdy s dohadem, že již nyní ji stíhají slovutní agenti zábavního či módního průmyslu s velmi lukrativními nabídkami.
Ale je tu ještě jeden vítěz, řečeno velmi opatrně, abychom to nezakřikli. My všichni. Není nad to, když se kdysi ostré vztahy kultivují. Civilizace se vyznačuje uměním řešit spory a kolize. A tuto aféru můžeme – sine ira et studio – pokládat za kvalitně zvládnutou.
