Česká ekonomika doplácí na nízkou mobilitu pracovní síly. Opět na to upozornila mezinárodní organizace OECD, a to ve své poslední zprávě o hospodářském vývoji. Není to jediný zahraniční subjekt, který takto nepřímo kritizuje poměry na českém trhu s bydlením.
Právě s nimi totiž úzce souvisí skutečnost, že v jednom regionu nemají lidé do čeho píchnout, v druhém naopak zaměstnavatelé nejsou schopni sehnat pracovníky s potřebnou kvalifikací.
Lidé se u nás prý neradi stěhují za prací, říká se často. Jenže - bez ohledu, zda to je, či není pravda - také, a to hlavně, nemohou. Nabídka nájemních bytů je jednak nedostatečná, jednak drahá. Na trhu jsou totiž jenom byty s deregulovanými nájmy a na ty lidé s podprůměrnými příjmy (tedy ti, kteří mají s hledáním práce největší problémy) prostě nedosáhnou.
Přitom je zřejmé, že cenové relace bydlení jsou u nás pokřiveny přetrvávající státní regulací nájemného v nemalé části bytového fondu. To je jeden z největších dluhů, kterými je česká politika obtěžkána. Poslední vážně míněný pokus o jeho umoření, který navrhoval růst nájmů za dva roky o takřka třetinu, parlamentem neprošel. Trochu paradoxně se tehdy proti němu jakožto nedostatečnému postavila ODS, bůh suď, zda z klukovského naschválu či taktických důvodů.
Nyní je na světě nový návrh nového ministra - oproti tomu předchozímu spíše střídmější (co do růstu nájmů) a zase už leckdo křičí „Nikdy!“. Když pomineme naše příslovečně konstruktivní politiky, věci příliš nepomáhá ani silácká rétorika soukromých majitelů domů. Výroky o loupeži, žalobách či nutnosti zvýšit regulované nájmy na mnohanásobek jejich současné úrovně - to v zemi, která má za sebou čtyřicet let socialismu a levicovým stranám docela přeje, vyvolává spíše negativní reakci. Navíc je majitelů poměrně málo (podle odhadů 30 tisíc), rozhodně méně než těch, které by deregulace „postihla“. Takže leckterý politik má pocit, že přehlížet jejich zájmy není příliš riskantní.
Samozřejmě, že to není pravda. Uvést oblast bydlení do přirozeného stavu je v zájmu všech: občanů, podniků i státu, který by se staral jen o nutnou sociální intervenci. V normálních poměrech totiž normálně funguje zákon nabídky a poptávky. A ten je nikoli snad všemocný, ale vysoce efektivní -pokud má potřebný prostor. Ukazuje se to ostatně už nyní. Občané i podniky se bez ohledu na politiku „zařídili“ sami. Do bytových novostaveb se ročně investuje kolem sedmdesáti miliard korun, v oblasti úvěrů na byty vládne skutečná konkurence a lidé toho využívají - právě bydlení je hlavní příčinou rychlého růstu zadlužení českých domácností. Trh je tak snad jediný, kdo z nekonečných bytových peripetií vychází s čistým štítem. Chytrému napověz!
Věci příliš nepomáhá ani silácká rétorika majitelů domů.
