Profesor americké Naval War College Lyle Goldstein má zajímavý nápad stran řešení korejské krize. Navrhuje, aby Američané požádali Rusy a Číňany o vyslání vojáků do Severní Koreje, čímž by Kimův režim uklidnili.
Uvažování profesora Goldsteina se nese v logickém duchu: vlády různých států si opatřují jaderné zbraně ve chvíli, kdy jsou jejich země existenčně ohroženy a kdy považují veškeré ostatní typy možné obrany za nedostačující.
Pokud by tedy Rusové s Číňany skutečně vyslali do KLDR svoje vojáky, Kim Čong-un by se mohl cítit bezpečný. Tím pádem by mohl snadněji než dnes svůj program opustit.
Server theatlantic.com, jenž o Goldsteinově nápadu před časem informoval, už neříká, co by se mělo stát potom. Kim by nejspíš poslal své lidi, aby jaderné bomby zase rozmontovali, ingredience vrátili do Pákistánu, na Ukrajinu a kde všude ještě našla KLDR zásobovatele; Kim by se políbil s jihokorejským prezidentem, vypsal by svobodné volby, pustil by všude Facebook a šel by přednášet na univerzitu nebo tak něco.
Ta úvaha vychází z několika předpokladů, jejichž správnost není na první pohled zřejmá. Zaprvé jde o to, čeho přesně by Američané takovým tahem chtěli dosáhnout; zadruhé o to, co je Kimovým motivem pro jaderný program.
Goldsteinův návrh se zdá uvažovat, že Pchjongjangu i Washingtonu jde o totéž, tedy o deeskalaci vzniklého napětí, které hrozí - dost možná omylem spuštěným - potenciálně nejničivějším konfliktem lidské historie.
Věc však nejspíš bude složitější. Američané ani Korejci (a dokonce ani jejich vůdci, z nichž jeden je za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet) skutečně nechtějí vyletět do povětří na hřibovitém obláčku. Lidé, kteří v obou zemích drží moc, však k tomuto společnému cíli docházejí zcela jinými cestami, protože mají zásadně odlišné motivace.
Trumpa teď vynechejme, protože jeho úsudek stran Koreje je - jak už se u něho stalo zvykem - natolik nestálý a neinformovaný, že je pro strategické uvažování bezcenný. Americká zahraniční politika en bloc si pochopitelně přeje, aby k jaderné válce nedošlo, ale na sjednocení Koreje (ani pod demokratickou, natož pak severokorejskou vlajkou) zase tolik zájmu nemá.
Luxusní tabák, delikatesy a sexuální otrokyně: tak si žije neomezený vládce Severní Koreje
Jak to? Nebezpečí, jež Kimův režim představuje, drží na korejsko-korejské hranici americké vojáky a ze Soulu činí velmi spolehlivého spojence Washingtonu. Jihokorejcům dává pocit bezpečí, Američanům přidává na vlivu v oblasti. Ve chvíli, kdy Spojené státy vyklízejí v Asii jednu pozici za druhou, by se jim pominutí tak užitečného nebezpečí zrovna nehodilo.
Přítomnost ruských a čínských vojáků na severní straně hranice by samozřejmě americkou účast na jižní straně vyžadovala. Je to však reálné? A pokud ano, za jakou cenu?
Zaprvé, stěží si lze představit, že by Kimův režim skutečně na své území jen tak pustil cizí vojska. Nejen kvůli své setrvalé paranoii, nýbrž především proto, že jej drží u moci právě atmosféra vypjatého konfliktu. Kim nechce nic deeskalovat, protože nechce v klidu přednášet na univerzitě; chce vládnout. (Pokud možno sjednocené Koreji, ale když ne, nedá se nic dělat, samotná KLDR je taky dobrá.)
„Situace je tak vážná, že vyžaduje výjimečného muže, jehož rozhodnutí nemohou být jakkoli zpochybňována,“ zní ospravedlnění existence režimu (a implicitně i jeho počínání, ačkoli o tom se pochopitelně žádná diskuse nevede. Jakékoli zdání normality tuto linii narušuje, a tedy Kima oslabuje. A protože ta famílie vládne tak, jak vládne, dokáže si její současný boss jistě představit, jak by dopadl, kdyby se oslabit skutečně nechal.
Kim proto hraje svoji show pro domácí publikum, a to především pro generály, jejichž loajalita je pro něho klíčová. Musí v ní být hlavním hrdinským tenorem; cokoli jiného je pro něho de facto rozsudek smrti.
Představa, že pustí do země vojska dvou mocností a poté dobrovolně zruší jaderný program, který je alfou a omegou jakýchkoli mezinárodních ambic jeho režimu, je proto pro něho nejspíš ještě méně přijatelná než jaderný konflikt sám.
Pokud by tedy skutečně hrozilo, že se Rusové s Číňany dohodnou, nebezpečí, že se Kim utrhne ze řetězu, nemizí - naopak, zintenzivňuje se. Takže, když to shrneme, Američané by museli přesvědčit své dva největší geopolitické rivaly k vojenské spolupráci (což je samo o sobě strategicky sporný krok), aby dosáhli situace ještě pokud možno méně stabilní, než jak se jeví dnes. Takto viděno to jako moc dobrý nápad nevypadá.
Čtěte další komentáře autora:
