Kapitola CXII
Velký trapas * Izraelská minela * Veselý soud * Padla kosa na Kosinovou * Meloun za kilo
Velký trapas
Začátkem prosince 2007 přistál na Ruzyni soukromý tryskáč s vedením jedné z největších olejářských společností světa. To prezident Lukoilu Vagit Alekperov přiletěl navštívit českého prezidenta Václava Klause! Přátelsky, ale jen na skok, zřejmě co by „zdravstvujtě“ čerstvému držiteli Puškinovy medaile řekl. Pak se ještě „neoficiálně“ zastavil u premiéra Mirka Topolánka. U ministra dopravy Aleše Řebíčka jednal viceprezident Lukoilu Valerij Subotin - snad alespoň ten úředně. Oficiálních výstupů by se ovšem v našich představitelích - kromě prezidenta Klause - nedořezal, mlčí jako hroby.
Zatímco zástupci Lukoilu na otázky týdeníku slušně odpovídali, úřad Mirka Topolánka celý měsíc nebyl ochoten ke schůzce cokoli říct. Mluvčí Jana Bartošová jen stroze řekla, že informace podává pouze o oficiálních jednáních. Kde je ale psáno, že na slušný a přátelský novinářský dotaz není možné podávat nějaké informace i o neoficiálních jednáních? Nikde! A pak si premiér stěžuje, že novináři s vládou „nehrají“. Takto, pane premiére, novináři nemohou hrát (ani s vládou).
Jednoduše řečeno: Ruští zástupci Lukoilu se chovali jako Evropané, Češi zase jako - kdysi - Rusové. To je vývoj po osmnácti letech od listopadu 1989! Co tady bude za dvacet let?
Celá návštěva Lukoilu z hlediska českých politiků - kromě Václava Klause - vypadá na pěkně zpackanou konspiraci! Naši vládní politici se nejdříve úporně snaží vypadat proamericky, s Pentagonem vstávají i lehají, zdravotně nezávadný plyšový radar pod hlavou. A pak „neoficiálně“ Lukoil! Proč? Jsme přece členy EU i NATO, mohli bychom na rovinu jednat s Východem i Západem! Výtečné obchodní vztahy s Ruskem bez zastydlých reminiscencí, proč ne? Nikdo proti kapitálovému vstupu bohatých ruských společností nic nenamítá, když bude transparentní! Proč premiér Mirek Topolánek zarytě mlčí o tom, co dojednával s jedním z nejvlivnějších ruských oligarchů?
A právě proto nastává problém! Novináři spekulují, protože v této zemi je možné všechno. Že by politici potají rozprodávali republiku Rusům? To snad ne! Nenapsal někdo zase nějaký zvací dopis? Snad také ne, ale tím úporněji se vtírá podezření z bytelné korupce! Nepůjde část profitu ze sjednaného byznysu na stranické či osobní účty? Že by ten Kubice měl přece jen pravdu, jenom byl totálně barvoslepý?
Izraelská minela
Izrael dlouho trápí rakety, vystřelované z území Gazy. Rozhodl se potrápit Gazu mnohostrannou blokádou. Netrpělivá, direktní a do jisté míry pochopitelná odpověď se však úplně minula účinkem. Hladoví Palestinci zbořili hranice do Egypta, aby se zásobili potravinami. Již dříve je Izrael podezíral, že podzemními tunely pašují z Egypta do Gazy zbraně. Teď si je odnesou volně přes hranice spolu s potravinami. A zlobit se mohou Izraelci sami na sebe, protože záminku pro krytí humanitárními důvody jim poskytli sami.
Veselý soud
Smysl pro humor osvědčili soudci, kteří osvobodili bývalého premiérského poradce Zdeňka Doležela. Asi měli veselou chvilku! Doležal tedy rozhodně, při odchodu od soudu mu ještě cukaly koutky. „Pět českých na stole“ je odteď „výjezdním zasedáním české vlády někde v pajzlu u Kunratického lesa“, nebo co. No, mít k tomu soudcovské platy, možná bychom se smáli taky.
Padla kosa na Kosinovou
Jen to zajiskřilo - a bývalá mluvčí Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Blanka Kosinová podala stížnost na dva příslušníky Bezpečnostní informační služby (BIS). Ti za ní prý přišli, když prováděli její bezpečnostní prověrku, jejíž hladký průběh chtěli zobchodovat za její „informační vstřícnost“ týkající se jiných osob. Tato kauza proto pomohla ozřejmit pravý důvod střetu bývalého ředitele Národního bezpečnostního úřadu Tomáše Kadlece s tehdejším ředitelem BIS Jiřím Růžkem, týkající se manýrů některých příslušníků BIS (například náznak, že by pro prověřovaného bylo výhodnější spolupracovat, neboť se nad ním vznáší stín pochybností a on by jej mohl svým „vstřícným přístupem“ pomoci rozptýlit). Takto BIS verbuje agenty na důležitých místech ve státní správě, což je sice pragmatické, leč nedůstojné. Pravdou je, že zákon jí nijak neulehčuje získávání informací od státních institucí, což vede k rozežírání státní správy (taktéž státní) agenturní sítí, protože zpravodajci se prostě k požadovaným informacím dostat musejí. A přitom by stačilo pozměnit či závazně vyložit příslušnou část zákona o poskytování informací v držení státní správy zpravodajským službám. A pak by nemuselo až takto jiskřit.
Kilo za meloun
Ředitel Národní galerie Milan Knížák zakoupil za neuvěřitelných patnáct milionů korun artefakt Auto německého umělce Josepha Beuyse. Poučený čtenář nádherné knihy Picassova sladká pomsta světoznámého satirika Ephraima Kishona však místo artefaktu vidí stále jen tři o zeď opřené zrezivělé obruče. Woody Allen by je možná popsal jako „metafyzicky zahloubané, vyjadřující naší nicotu vůči prázdnotě univerza“. Abychom rozhojnili možnost ukájení uměním, nabízíme Národní galerii větší množství železného šrotu. Sběrné suroviny totiž zdaleka neplatí meloun za kilo!
