Příběh Činoherního studia je zprávou o tom, jaké to je dělat kulturu politikům navzdory v místech, kde chybí vzdělaná střední třída
Pátek večer na konci září v Ústí nad Labem: Před budovou bývalého kina Hraničář nadšeně diskutují skupinky lidí, je tu televizní štáb, novináři z rádia i novin. Divadelní soubor Činoherák Ústí, který politici vyhnali z jeho divadla na druhém konci města, tady za chvíli odehraje první představení, jeden z nejdůležitějších divadelních souborů v Česku tedy zůstane zachován. Alespoň prozatím.
Tady se píší dějiny. Stačí ale popojít o ulici dál a nikdo nic netuší. „Hraničář, tam se něco děje, ale nevím co, nějaká diskotéka?“ zkouší to nagelovaný mladík v kožené bundě a skupina puberťaček kolem něj vyprskne smíchy.
Hlavním tématem hovorů před bývalým kinem je, zda představení přijde ukončit policie. Je to tak 50 : 50. Do Hraničáře totiž před pár dny přišel dopis ze stavebního úřadu, že se v budově divadlo hrát nesmí, protože pódium bylo postaveno načerno. Organizátoři to ale dnes večer risknou. Věří, že se jedná jen o další pokus politiků z radnice divadlo zastavit.
„Dřevěné pódium je montované, mobilní věc, která se stěhuje a přenáší. I náš právník nám řekl, že je to celé v tom dopise nesmysl. Tak jsme se rozhodli zákaz nerespektovat,“ říká Ondřej Klein, který je programovým ředitelem nového Hraničáře. V budoucnu to bude prostor, kde se kromě divadla budou konat také hudební akce, výstavy či různé performance. Dnes tu ale patří všechna sláva Činoheráku.
Zánik Činoherního studia Činoherní studio v Ústí nad Labem byl slavný soubor, který vznikl v roce 1972 a existoval až do letošního roku. Scéna, na které během její 42leté existence působila řada velkých herců, jako Leoš Suchařípa, Jiří Schmitzer, Ivana Chýlková nebo Karel Roden, přestala existovat letos na jaře kvůli sporu divadelního souboru a místních politiků. Radnice souboru vzala slíbené dotace, bez kterých divadlo nemůže existovat, a chtěla vyměnit umělecké vedení v čele s režisérem Filipem Nuckollsem. Soubor to odmítl, politici pak na podzim divadlo zavřeli.
Vrcholem potom bylo umístění spolku jménem Divadlo Amulet do prostorů divadla, které se uvolnily po zavření Činoherního studia. Divadelní Spolek Amulet, který slibuje, že bude hrát pro děti, existoval pouhých pár dnů, neměl žádnou dramaturgickou koncepci a nikdo o něm nikdy neslyšel, přesto mu ústečtí radní bez tendru přiklepli čtyřletou dotaci 24 milionů korun. Že sídlí v domě, který vlastní ústecký radní za ČSSD Pavel Dlouhý, je shoda náhod, kterou nyní vyšetřuje policie. Kromě Amuletu budou v bývalém Činoherním studiu hostovat regionální divadla a divadla z Prahy. Za renomovaný soubor, jenž vyhrál řadu cen, poměrně chabá náhražka. Filip Nuckolls a lidé z bývalého Činoherního studia se ale tak snadno nevzdali. Založili nový soubor, který nazvali Činoherák Ústí. Likvidace jedné z předních divadelních scén v republice vyvolala velký odpor veřejnosti i odborné kritiky, o kauze informovala i celostátní média. Za herce se postavila místní Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, město Praha jim dalo třímilionový grant, další podporu dostali od ministerstva kultury.
Nový soubor, který se stal pokračovatelem odkazu slavného Činoherního studia, v létě hrál na lodi Tajemství a ještě teď na podzim hraje v pražských divadlech v Celetné a Komedie.
Divadlu poslali peníze podnikatelé jako Karel Janeček, ústecký Martin Hausenblas nebo Libor Winkler a tisíce lidí ve veřejné sbírce tak trochu ve stylu „národ sobě“.
Jak dlouho ale vydrží soubor hrát, není vůbec jasné, divadlo na vysoké úrovni se totiž bez dotací dělat nedá.
Hraničář na scéně Paralelně s krizí kolem Činoherního studia v Ústí existují další pokusy město zkulturnit. Jejich silným zdrojem je univerzita a zejména pak Fakulta umění a designu. Několika studentům padlo do oka nepoužívané kino patřící společnosti Falcon a uspořádali v něm pár jednorázových akcí. Snili o tom, že by z kina udělali kulturní centrum s barem, kde se konají akce všeho druhu, kde se scházejí mladí, kde to žije. Takové místo v univerzitním městě chybí.
Na rozjezd marně sháněli peníze od místního podnikatele Martina Hausenblase. Když ale začala krize kolem divadla, objevila se myšlenka spojit v kině Hraničář prostor pro studenty z univerzity a divadlo. Většina peněz z veřejné sbírky šla na uvedení kina do použitelného stavu, v plánu je budovu časem koupit.
Účelovým rozbitím Činoherního studia v Ústí nad Labem tak politici nechtěně pomohli na svět kulturnímu centru, které do té doby ve městě neexistovalo. Hraničář bude nekulturnosti mnohem silnějším protivníkem, než bylo divadlo, protože svedl dohromady přirozené spojence: herce z Činoheráku, umělce z Fakulty umění a designu, organizátory hudebního festivalu Kult a další tvůrčí skupiny.
Ústí je tedy nakonec vlastně důkazem staré teze, že těžké podmínky umění svědčí. Mluvit o nějakém happy endu by ale bylo hodně předčasné. Problémem jsou dál peníze: kulturní centrum se bez dotací obejde jen těžko, divadlo v žádném případě. Se současnými penězi může podle odhadů ředitele Činoherák Ústí hrát do Vánoc. Když do té doby nesežene zdroj financování, stále ještě se může stát, že zanikne. A to by byla škoda, protože Činoherák je v českém prostředí unikát.
Umění kritizovat Jde o jednu z mála scén, jejíž hry kritizují politické poměry, a přitom to nepůsobí trapně. Kvůli sporům s radnicí a obecně špatné reputaci ústeckých politiků se stává, že i v nepolitických hrách publikum vidí jiné významy, což bylo pro divadlo typické před rokem 1989.
Když v roce 2011 soubor inscenoval hru Henrika Ibsena Nepřítel lidu o lékaři, který se snaží zachránit město před ekologickou katastrofou, ale všichni občané se postupně obrátí proti němu, nebylo těžké si na místo zlých kapitalistů dosadit některé místní politiky.
Obzvlášť když hlavní roli angažovaného lékaře hrál Jaroslav Achab Haidler, bývalý ředitel divadla, který byl z vedení odvolán kvůli kritice města.
Novou éru v kině Hraničář se soubor rozhodl otevřít inscenací Kráska z Leenane od irského dramatika Martina McDonagha. Je to černá komedie o jakémsi zapadákově, odkud se všichni snaží utéct. Autor tohoto článku nebyl jediný, kdo na jevišti spatřil obraz Ústí nad Labem, které se vylidňuje.
„V Ústí existuje taková spirála smrti. Nastěhovává se sem plebs, který je nejsnáz manipulovatelný, a volí špínu, ta pak vyhraje volby, další vzdělaní lidé odejdou a přijde další plebs. Myslím, že tyhle volby jsou pro Ústí poslední šancí. Taková vlna, jako je tohle, už se tady nevzedme,“ říká Jan Kvasnička, manažer divadla.
V podobném duchu mluví i další lidé z divadla. Pokud v letošních místních volbách vyhrají stejní lidé, kteří vládnou dnes, divadlo nepřežije. „Je to poslední šance,“ říká Filip Nuckolls, režisér divadla.
Nuckolls v Činoherním studiu režíroval mimo jiné asi nejslavnější představení, na které se do Ústí jezdilo až z Prahy. Byl jím Klub rváčů, dramatizace kultovního románu amerického prozaika Chucka Palahniuka. Činoherní studio bylo jediným divadlem na světě, které román inscenovalo a práva na to dostalo od Palahniuka osobně.
Některým lidem kolem Činoheráku však spojování divadla s politikou vadí. „Zpolitizovat se nás snaží právě politici z radnice. Říkají nám, že vedeme politickou kampaň, protože jedním z našich mecenášů je lídr kandidátky hnutí PRO! Ústí Martin Hausenblas,“ říká Ondřej Klein, programový ředitel Hraničáře. Jaroslav Achab Haidler je zase krajským zastupitelem za hnutí PRO! Kraj.
Jestli má divadlo dál fungovat, řešení nakonec bude muset být politické, protože bez městských dotací se spolek neobejde. Během krize Činoherního studia vznikla petice za jeho zachování a podepsalo ji na 20 tisíc lidí. Teprve výsledky letošních komunálních voleb ukážou, jak moc je pro tyto signatáře kultura důležitá. l •
Účelovým rozbitím Činoherního studia v Ústí nad Labem tak politici nechtěně pomohli na svět kulturnímu centru, které do té doby ve městě neexistovalo.
O autorovi| Petr Horký, horky@mf.cz
