Ukrajinu čekají zápasy, které se ovšem budou odehrávat jen na politické scéně
Drtivá většina ukrajinského obyvatelstva je apatická až letargická: takový je základní důsledek v zásadě prohrané oranžové revoluce, která řadovým Ukrajincům nakonec přinesla jen zklamání a v tuto chvíli absenci jakékoli slušnější perspektivy.
Oba hlavní hrdinové událostí z konce roku 2004 jsou zcela mimo hru – exprezident Viktor Juščenko nemá dnes téměř žádné příznivce a jeho někdejší kouzlo je to tam, kdežto expremiérka Julija Tymošenková sice o své charisma nepřišla (i když – kdoví…), ale už přes rok si odpykává sedmiletý trest odnětí svobody v charkovské věznici a není tu nejmenší signál, že by se odtud snad měla dostat.
Volby do ukrajinského parlamentu, Nejvyšší rady, z 28. října 2012, označované opozicí za v řadě míst zfalšované, přivedly 12. prosince do parlamentních lavic pět stran a ty uspořádaly něco, nač jsme z Nejvyšší rady Ukrajiny posledních let bohužel zvyklí – pokusy o blokování předsednictva, rvačky a regulérní pěstní souboje. Nejvíce se na těchto nepořádcích ve sněmovně podílela nová síla v ukrajinském parlamentu, nacionalistická strana Svoboda. Kromě té je v opozici ještě početná frakce Baťkivščiny Julije Tymošenkové a strana UDAR legendárního boxera Vitalije Klička. Jak ale říká v rozhovoru pro německou rozhlasovou stanici Deutsche Welle bývalý kyjevský podnikatel Denis Olejnikov, který je dnes v chorvatském exilu (v roce 2011 měl s kyjevskou milicí velké problémy proto, že prodával populární trička s nápisem Děkujeme Donbasu za to, že nám daroval prezidenta… – a následoval velmi vulgární výraz), „dnešní opoziční strany šlapou na stejné hrábě jako oranžoví po původně vítězném Majdanu – jsou nesvorné, nemají schopnost se navzájem dohodnout, a apatii společnosti tak jen prohlubují“.
Pohodlný boj vládní koalice V této atmosféře si prezident Viktor Janukovyč v parlamentu prosazuje doslova, co chce. Vládní většina, tvořená hlavně poslanci Strany regionů jak z poměrné části voleb, tak i z jednomandátových většinových obvodů (na Ukrajině funguje kombinovaný volební systém, dělící oba způsoby volby napolovic), ve 450členné sněmovně nakonec hlasovala 252 hlasy pro premiérskou kandidaturu staronového šéfa kabinetu a Janukovyčova nejvěrnějšího z nejvěrnějších – Mykoly Azarova. Tento politik, který pochází z ruské Kalugy a s ukrajinštinou má takové problémy, že jí raději nemluví, aby nebyl pro smích, je sice figura velmi nesamostatná, ale na druhé straně po něm prezident zřejmě znovu sáhl proto, že v přece jen různorodé sněmovně vyvolává nejmenší třenice a v podstatě je a zřejmě i bude nakonec trpěn také opozicí.
Zhruba totéž (tedy pokud jde o onu politickou trpěnost) se dá říct i o novém předsedovi ukrajinské poslanecké sněmovny Volodymyru Rybakovi. V tomto případě jde o zákonodárce, který sice s vedením tak obrovského tělesa nemá prakticky žádné zkušenosti, ale jehož si vyloženě váží i řada opozičních poslanců jakožto člověka, který i v komplikovaných záležitostech umí nalézat fungující kompromis. První zasedání ukrajinské Nejvyšší rady uprostřed prosince tedy proběhlo k plné prezidentově spokojenosti. Jak říkají ukrajinští i zahraniční znalci poměrů v zemi, Janukovyč byl při výběru obou vysokých politických představitelů veden snahou udržet dosavadní status quo jak v zemi samotné, tak i ve vládnoucí Straně regionů.
Boj o zahraničněpolitickou orientaci země Zatímco doma na Ukrajině je víceméně jasno a oligarchové z východu země, odkud Janukovyč do Kyjeva přišel a odkud je podle mnoha ukrajinských politologů také řízen, největším problémem země je, kam se politicky a hlavně hospodářsky orientovat. Janukovyč v sobě zřejmě živí poněkud naivní představu, že se bude moci orientovat jak na Evropskou unii (která mu ovšem těsně před koncem roku 2012 přinesla nepříjemné překvapení poté, co poprvé za 15 let zrušila pravidelný summit EUUkrajina – hlavně kvůli věznění expremiérky Tymošenkové), tak na celní unii Ruska, Běloruska a Kazachstánu, již mu už delší dobu vehementně doporučuje Moskva. Jak ale říká bývalý ukrajinský ministr hospodářství Viktor Suslov: „Dospět ke sňatku antilopy se žirafou není snadné.“ Zároveň ovšem připouští, že v zásadě ruská celní unie by Ukrajině přinesla jednu velmi hmatatelnou výhodu, a to je snížení cen ruského zemního plynu.
Tato výhoda je „velmi hmatatelná“ především proto, že Janukovyč evidentně není ochoten současné málo výkonné hospodářství nějak reformovat. To se týká především velmi neprůhledného státního rozpočtu, v němž jsou veškeré finanční toky takřka neviditelné.
To způsobilo, že podle analýzy německých poradců ukrajinské vlády v roce 2012 Ricarda Giucciho a Roberta Kirchnera pocítila ukrajinská ekonomika v uplynulém roce pokles ve všech základních ukazatelích. HDP poklesl o 1,3 procenta a průmyslová výroba v říjnu 2012 dokonce o 4,2 procenta. Ještě dramatičtější je pokles valutových a zlatých rezerv – o 15 procent! Situace je prý tak vážná, že na jaře 2013 se dá očekávat další ostré prohloubení hospodářské krize, které přiměje premiéra Azarova k drastickým krokům, které se dotknou prakticky každého Ukrajince.
Hospodářský vývoj Ukrajiny má na příští zahraničněpolitickou orientaci země zcela zásadní vliv: pokračování přístupového procesu k EU je a nadále bude z Evropy podmíněno již zmiňovanými reformami v rozpočtových pravidlech (a nejen v nich), kdežto ruská strana by se svou nabídkou zřejmě nic takového nepožadovala. Proč taky, když sama hospodaří v zásadě stejně – jen s podstatně většími přirozenými zdroji jakéhokoli národohospodářského financování… Boj o Jižní proud Právě v okamžiku, kdy se nově zvolení ukrajinští poslanci chystali ke své první parlamentní schůzi, stalo se něco, proti čemu Ukrajinci v poslední době vytrvale, jak se však ukazuje, také marně bojovali: 7. prosince 2012 byla zahájena výstavba plynovodu Jižní proud, který povede pod hladinou Černého moře do Bulharska a odtud dál na Balkán a do Itálie. První práce měly být zahájeny až na jaře 2013, ale urychlení výstavby nařídil osobně ruský prezident Vladimir Putin. Možná i proto měl 18. prosince navštívit Moskvu Viktor Janukovyč a jednat jak o cenách ruského plynu pro Ukrajinu, tak o případném vstupu své země do rusko-bělorusko-kazašské celní unie. Na poslední chvíli však schůzku v Moskvě odřekl a zdůvodnil to tím, že celý problém by se ještě měl probrat na expertní úrovni. Znalci poměrů v Kyjevě se domnívají, že Janukovyč doma čelí silnému odporu, zejména pokud jde o vstup právě do zmíněné celní unie.
Vraťme se ale ke stavbě Jižního proudu.
Důvody pro jeho vznik jsou v zásadě dva: zaprvé tlak na Ukrajinu, jehož výsledkem by měl být buď víceméně vynucený prodej ukrajinské potrubní sítě Rusku, nebo jeho vstup do celní unie, a za druhé eliminace evropského projektu Nabucco, který má být v podstatě paralelní s Jižním proudem. Práce na evropském projektu byly sice pozastaveny, ale zrušen zatím nebyl, takže pokud jde o unijní Evropu, Rusové nepochodili, anebo přinejmenším ne tak úplně…
Podle propočtů německých expertů bude přitom doprava ruského zemního plynu do Evropy Jižním proudem asi třikrát dražší než současný transport existujícími rourami přes ukrajinské území. Je tedy zřejmé, že důvod pro urychlení prací na tomto problematickém projektu je vyloženě politický. A jsou tu i další argumenty, myslím politické: Vladimir Putin se hned po svém zvolení nechal slyšet, že zahraničněpolitickou prioritou v příštích letech bude postsovětský prostor. A v tom Ukrajině v plánech kremelských stratégů patří zcela nepochybně místo nejen první, ale víc než mimořádné. V tomto ohledu tedy Ukrajinu v příštích letech zřejmě nic dobrého nečeká. l
Janukovyč soudí, že se bude moci orientovat jak na EU, tak na celní unii Ruska, Běloruska a Kazachstánu
O autorovi| Libor Dvořák • Český rozhlas 6
