Rada vzájemné hospodářské pomoci byla hospodářským seskupením socialistických zemí a měla přispět k rozvoji členských států. Zároveň byla nástrojem k prosazení strategických zájmů SSSR a k řešení problémů spojených s plánovaným hospodářstvím.
Foto: archív Profit
Cílem RVHP bylo přispět k rozvoji národních hospodářství členských států. To mělo vést k urychlení hospodářského a technického pokroku, ke zvýšení produktivity práce a vzestupu životní úrovně. Vše fungovalo na principu rovnosti. Zaostalejší země využívaly pomoci vyspělejších, a žily tak v podstatě na jejich úkor.
Členské země RVHP zásobovaly celkem 75 rozvojových států a mnohdy šlo o dodávky v duchu takzvané „socialistické výpomoci“. Československo poskytovalo především zboží strojírenského charakteru, za většinu dodávek přitom nikdy nedostalo zaplaceno.
Zaměření na obchod
Vznik RVHP úzce souvisel s vytvořením světové socialistické soustavy v letech 1947 až 1948. Organizačně byla Rada ustavena na zasedání, které se konalo roku 1949 v Moskvě. Zakládajícími členy byly Bulharsko, Československo, Maďarsko, Polsko, Rumunsko a Sovětský svaz. O několik týdnů později se přidala i Albánie, která se ovšem již od roku 1961 na činnosti RVHP nepodílela. Roku 1950 přistoupila Německá demokratická republika a později ještě Mongolsko, Kuba a Vietnam. Přidruženým státem byla od roku 1964 Jugoslávie. Toto další rozšiřování bylo ale spíš kontraproduktivní. Mongolsko, Kuba a Vietnam byly totiž státy s nízkou ekonomickou úrovní a jejich přistoupení bylo ryze politickým krokem.
Spolupráce v RVHP se zpočátku zaměřovala především na zahraniční obchod a vědeckotechnický rozvoj. Pro období let 1950 až 1960 bylo charakteristické úsilí o industrializaci, která probíhala hlavně v méně vyvinutých členských státech. Současně byla prováděna i reorganizace a kolektivizace zemědělství podle sovětského vzoru.
Koordinace plánů
Koncem 50. let se stále více prosazovala úzká spolupráce v oblasti výroby. RVHP dala podnět k vybudování některých strategických děl a propojení energetických soustav. V letech 1960 až 1970 se prohlubovala spolupráce v národním plánování, což byla základní metoda při prosazování mezinárodní dělby práce v rámci RVHP. Koordinace plánů se zaměřila především na rozvoj strojírenství a chemického průmyslu. Roku 1963 byla pak vytvořena Mezinárodní banka hospodářské spolupráce. Uzavíraly se pětileté dohody o výměně zboží, které zajišťovaly stabilní odbyt.
Roku 1974 nabídlo zemím RVHP dohodu o vzájemně výhodném obchodu Evropské společenství, socialistické země však této možnosti nevyužily. Z ideologických důvodů takový krok považovaly za nepřijatelný, protože Evropské společenství pro ně představovalo prodlouženou ruku Severoatlantické aliance. Dílčí dohody se podařilo uzavřít se dvěma méně „loajálními“ zeměmi: Rumunskem a Jugoslávií.
Prolomení izolace
V 80. letech se v rámci RVHP snížilo tempo rozvoje výměny zboží, což mělo vážné politické i sociální důsledky. Bylo nutné přistoupit k přestavbě ekonomik většiny členských zemí i ke změnám v samotné Radě. K řešení aktuálních problémů přijala RVHP konkrétní programy na období 15 až 20 let. Cílem bylo splnit všechny úkoly sociálně ekonomického rozvoje vyspělé socialistické společnosti a současně dosáhnout všech podstatných ukazatelů ekonomické úrovně vyspělých států.
Nástup Michaila Gorbačova do čela Sovětského svazu a jeho nové myšlení znamenaly také změnu politiky vůči Evropskému společenství. ES a RVHP připravovaly společnou deklaraci a zároveň začala probíhat bilaterální jednání, při kterých Sovětský svaz, NDR, Bulharsko a Československo navázaly užší styky se západním blokem.
Nejaktivnější v jednáních bylo Maďarsko, které uzavřelo dohodu o spolupráci už v září 1988 a jako první dosáhlo uvolnění obchodu s průmyslovým zbožím. Československo podepsalo dohodu s ES v prosinci 1988.
RVHP (1949-1991)
Rada vzájemné hospodářské pomoci byla obchodní organizace sdružující socialistické státy sovětského bloku. V podstatě se jednalo o mocenský nástroj pro centrální ovládání ekonomiky socialistických států Sovětským svazem. Zakládajícími členy byly roku 1949 Bulharsko, Československo, Maďarsko, Polsko, Rumunsko a Sovětský svaz. Později přistoupily Albánie, NDR, Mongolsko, Kuba a Vietnam. Přidruženým státem byla Jugoslávie a s organizací částečně spolupracovaly i některé nesocialistické či rozvojové země. K rozpuštění RVHP došlo 28. června 1991.
Zpátky na zem
K dalšímu vývoji vzájemných vztahů ale už nedošlo. Koncem 80. let minulého století se rozpadla socialistická soustava států, což ochromilo i spolupráci zemí v rámci RVHP. Organizace byla proto hned roku 1991 ve Varšavě rozpuštěna.
Pro bývalé členské země to znamenalo nutnost přeorientovat se na nové trhy, restrukturalizovat své ekonomiky z centrálně řízených na tržní a vyrovnat se s poklesem hrubého domácího produktu. Československo bylo podle pokynů RVHP donuceno specializovat se na těžký průmysl a sloužilo jako strojírenská základna. Smlouva sice zabezpečovala odbyt v ostatních členských zemích, další průmyslová odvětví se ale nerozvíjela.
Po rozpadu RVHP se tedy zdejší firmy dostaly do odbytových potíží a mnohé z nich skončily v konkurzu. Rozvojem tržního hospodářství naštěstí začaly vznikat malé a střední firmy, které ekonomický propad postupně vyrovnávaly, a rozvíjel se i do té doby zanedbávaný sektor služeb. Poklid plánovaného hospodářství byl ale pryč. Místo něj se objevily nové fenomény jako nezaměstnanost, vznik konkurence nebo tržní stanovení ceny.
