Prodi vede italskou levici, v Británii sílí zastánci odchodu z EU
Romano Prodi nebere svou práci vážně, prohlásil jeden konzervativní poslanec Evropského parlamentu z Británie. Proč ten příkrý soud? Italský politik, který v současnosti vede Evropskou komisi, se totiž zapojil do volební kampaně ve své zemi. Prodi tráví značnou část svého času tím, že na Apeninském ostrově agituje ve prospěch levicového uskupení Olivovník před nadcházejícími volbami evropských poslanců. Přitom by se měl věnovat především práci v čele bruselské exekutivy.
Čas, který Prodi věnuje politickému boji se svým dávným rivalem – pravicovým premiérem Silvio Berlusconim, by ale bylo možné oželet. Největší problém spočívá v něčem jiném: Šéf Evropské komise, jež by měla být politicky vyváženým tělesem, odolným vůči různým tlakům zleva či zprava, se sám účastní volební kampaně. Mnozí to chápou tak, že Prodi dává přednost národní politice před prací pro Evropu. Jaký příklad si z něj mohou vzít jeho následovníci či jednotliví komisaři?
Není divu, že také většina voličů v celé unii se bude rozhodovat především na základě domácích témat, jako je postoj k současné vládě v tom či onom státě nebo míra nezaměstnanosti. Evropské záležitosti budou ve volbách do Evropského parlamentu spíše druhořadé. Větší význam budou mít pro ty strany, které se k evropských projektům stavějí negativně – například sílící Strana nezávislosti v Británii žádá vystoupení země z Evropské unie. V Polsku díky odmítavému postoji vůči unii boduje rolnický vůdce Andrzej Lepper.
Nové hvězdy na scéně.
Odborníci upozorňují, že Evropané stále nepovažují Evropský parlament za příliš důležitou instituci. Svým způsobem mají pravdu. I když pravomoci štrasburského poslaneckého sboru rostou, klíčové slovo v unii mají nadále zástupci jednotlivých států, kteří se scházejí v Radě EU. Volby do Evropského parlamentu se stávají testem pro domácí politiky v období mezi dvěma národními hlasováními.
Eurovolby ovšem mohou s politickou scénou v řadě zemí skutečně zacloumat. Objeví se nové politické hvězdy, někteří staří političtí vůdcové zase ztratí půdu pod nohama. Možná také začíná doba velkých politických návratů. Vědět o sobě dají i ti, kteří přímo nekandidují, ale mohou být považováni za nadějné lídry úspěšných stran. Právě Romano Prodi nyní zahajuje tažení, které ho má posléze vynést do premiérského křesla v Itálii. Polské průzkumy uvádějí, že téměř dvacet procent hlasů získá populista Andrzej Lepper se svým hnutím Sebeobrana, ale hlavním vítězem se má stát pravicová Občanská platforma. Její představitel Jan Rokita by posílil své šance na cestě do čela budoucí polské vlády. Předčasné volby by se kvůli nynější vládní krizi v Polsku mohly konat už brzy po hlasování do Evropského parlamentu.
Když bývalý francouzský premiér Lionel Jospin nedávno veřejně podpořil socialistického kandidáta, mnozí začali spekulovat o tom, že se vrací do velké politiky. Sám Jospin, který odstoupil z vedení Socialistické strany po všeobecném rozčarování z kruté porážky v minulých prezidentských volbách, to nevyvracel. Přinejmenším si tak zajistil místa na prvních stránkách francouzských novin. A kdoví, možná se opravdu ještě jednou pokusí o dobytí úřadu hlavy státu.
Zcela jistě se o pomstu za porážku v minulých volbách pokusí bývalý maďarský premiér Viktor Orbán. Průzkumy naznačují, že by jeho strana Fidesz měla v Evropském parlamentu získat nejvíce křesel a porazit vládnoucí socialisty.
Protesty proti vládě.
Všechny uvedené příklady mají jedno společné. Očekává se, že voliči v Itálii, Polsku, Francii či Maďarsku vyjádří protest proti současné vládě. Tak to ve volbách do Evropského parlamentu bývá. Dokonce i voliči, kteří by v „normálních“ národních volbách hlasovali pro vládnoucí stranu, totiž chtějí zvednout varovný prst a volí opozici.
Nejistě se nyní musejí cítit všichni velcí evropští vůdci, kteří stojí v čele vlád největších států unie – německý kancléř Gerhard Schröder, britský premiér Tony Blair i šéf italské vlády Silvio Berlusconi. Podobně je na tom i francouzský prezident Jacques Chirac, neboť jemu blízké pravicové strany dnes v průzkumech zaostávají za levicí. Chirac je na tom ale přece jen o něco lépe. V případě neúspěchu pravice může veřejnosti předhodit obětního beránka, kterým by se mohl stát premiér Jean-Pierre Raffarin. Princip „škatulata, hejbejte se“ by se ostatně mohl po případně prohraných volbách použít i jinde: o přestavbě vlády se mluví v Německu i v Itálii.
Očekávaná porážka Gerharda Schrödera může být ještě znásobena tím, že zároveň s hlasováním o evropských poslancích se v Německu uskuteční několik regionálních a městských voleb. Vládní sociální demokraté (SPD) zaostávají o dvacet procentních bodů za blokem křesťanských stran. Výsledky průzkumů říkají, že na stranu pravice se přiklání téměř polovina voličů. Analytici vysvětlují pokles popularity SPD špatnou hospodářskou situací země, vysokou nezaměstnaností a také tím, že vláda musí čelit ekonomickým potížím nepopulárními reformními opatřeními. Oslabení německé levice mnozí považují za potvrzení celoevropského trendu. Ve volbách do Evropského parlamentu by celkově měla získat více křesel pravice.
To ovšem zdaleka neplatí všude. Španělští socialisté chtějí potvrdit překvapivý úspěch z nedávných národních voleb a průzkumy naznačují, že se jim to podaří. Pro socialisty by mělo očekávané vítězství mimořádný význam, protože by vzali vítr z plachet svým kritikům. Ti tvrdí, že za svou předchozí výhru vděčí březnovým teroristickým útokům na madridských nádražích.
Ne Bushovým spojencům.
Jestliže Španělé dali svůj odmítavý postoj k loňské válce v Iráku najevo už dříve, ve volbách do Evropského parlamentu je zřejmě budou následovat voliči v dalších zemích. Po zprávách o mučení vězňů v iráckých věznicích je možné očekávat ještě větší nechuť Evropanů vůči těm politikům, kteří útok Spojených států podpořili. Právě na to by mohl doplatit britský premiér Tony Blair. Řada Britů mu vyčítá, že se válku v Iráku snažil obhájit falešnými důkazy. Stále více lidí ve Spojeném království si myslí, že Blair zavedl zemi do špatné války, a diskutuje se o tom, zda by měl rezignovat.
Je zde velký paradox. Kdyby se Blairovy šance hodnotily pouze na základě výsledků jeho vlády přímo ve Velké Británii, byl by na tom mnohem lépe. Pozorovatelé upozorňují na zřetelné zlepšení mnoha veřejných služeb včetně zdravotnictví a také na pokles nezaměstnanosti. „Nebýt Iráku, byli bychom ve fantastické pozici,“ tvrdí nezávisle na sobě britští ministři, které citoval list The Independent. Pokud se přesto Blairovým labouristům nakonec podaří ve volbách do Evropského parlamentu zvítězit, bude to zřejmě jen díky tomu, že si pravicové hlasy mezi sebe rozdělí konzervativci a Strana nezávislosti.
Holubičí lákadlo.
S kritikou vůči příliš proamerické politice se bude muset vyrovnávat také italský premiér Silvio Berlusconi, který si v zemi vysloužil přezdívku „rytíř“. Jeho šance snad vzrostou, pokud se obrátí pozornost na mimořádně vyhrocený souboj s italskou levicí.
Irák bude tématem i pro další státy. Orbánův Fidesz vyzval ke stažení maďarských vojáků ze země, jestliže jejich působení nezaštítí dostatečně silný mandát OSN. Koneckonců i polský rolnický vůdce Lepper získává body tím, že kritizuje polskou účast na okupaci Iráku.
Lákadlo získat hlasy navíc díky holubičímu protiválečnému postoji je velké. Určitě si ho všiml i německý kancléř Schröder. Jednou se mu už podobná taktika vyplatila. Před parlamentními volbami v roce 2002 se postavil proti chystanému americkému útoku na Irák a zvítězil. Také nyní chce kancléř připomenout, že to byla právě jím vedená vláda, kdo akci Spojených států nepodpořil. Přesto má malou šanci na zopakování svého úspěchu z minulých voleb. Obava Němců, že se jejich země stává „nemocným mužem“ Evropy, je příliš silná. Ekonomika je v Německu jednoznačně tématem číslo jedna.
Nástup euroskeptiků?
Z letošních voleb do Evropského parlamentu si nakonec leckdo zapamatuje to, že krátce po velkém rozšíření unie se otevřel prostor pro nástup některých – dosud nepříliš známých - euroskeptických stran. A to včetně těch, které požadují vystoupení své země z unie. Kromě britské Strany nezávislosti na sebe v této souvislosti nejvíce upozorňují politická uskupení z Polska, největšího státu mezi nováčky. Z polských odpůrců unie je nejznámější Lepper, ale k přezkoumání polského členství v unii vyzývá i Liga polských rodin. V Dánsku zatím dávají průzkumy šestnáct procent eurokritickému hnutí, které reprezentuje „doyen euroskeptiků“ v Evropském parlamentu Jens-Peter Bonde. K tomu by bylo možné přidat strany krajní pravice, jako jsou Le Penova Národní fronta ve Francii či Vlámský blok v Belgii, ale ty už vlastně v Evropě nejsou žádnými nováčky.
Politické spektrum bude po letošních volbách každopádně rozmanitější. To však nemusí nutně znamenat pád tradičních politických sil. Průzkumy naznačují, že svou sílu by si v novém Evropském parlamentu nakonec mohly uchovat všechny tři nejsilnější frakce: lidovci, socialisté i liberální demokraté.
