Pro jednoho hrozba, pro druhého nová podnikatelská příležitostŘekne-li se obor elektro, je to poměrně široký pojem s mnoha rozdílnými činnostmi i podnikatelskými subjekty. Někomu z nich přinese vstup do EU značné problémy, někomu naopak nové podnikatelské příležitosti.
Pro jednoho hrozba, pro druhého nová podnikatelská příležitost
Řekne-li se obor elektro, je to poměrně široký pojem s mnoha rozdílnými činnostmi i podnikatelskými subjekty. Někomu z nich přinese vstup do EU značné problémy, někomu naopak nové podnikatelské příležitosti.
Všichni výrobci v oboru elektro budou muset plnit některá nová ustanovení Evropské unie, motivovaná především ekologickými požadavky.
Výchozí pozice
Český elektrotechnický a elektronický průmysl prošel v uplynulých zhruba dvanácti letech restrukturalizací, většina podniků byla privatizována, a to převážně zahraničním kapitálem. Podle oficiálních zdrojů vytvářejí podniky se zahraniční účastí vyrábějící elektrické stroje a přístroje 70 % přidané hodnoty větších a velkých podniků odvětví, při 58% podílu na počtu pracovníků. Se vstupem zahraničního partnera byl modernizován výrobní program, do výroby byly zavedeny nové produkty schopné konkurovat na zahraničních trzích. Úroveň produktivity práce z přidané hodnoty je ale pod průměrnou úrovní zpracovatelského průmyslu a rovněž v mezinárodním srovnání si nestojí nejlépe - podle údajů z roku 1999 dosahovala zhruba 35 % úrovně Německa. V následujících pěti letech by se ale tento ukazatel měl zvýšit zhruba na 46 %. Mezi hlavními příčinami zaostávání českých podniků tohoto odvětví za vyspělým světem figurují na předních místech sortimentní skladba, vliv restrukturalizace z poloviny 90. let, která snížila počet i úroveň vědecko-výzkumných pracovišť, a tím pádem se snížila i inovační dynamika a také ekologické a finanční zatížení z předchozích let. Ani vstup zahraničního kapitálu tyto negativní vlivy zcela nesetřel, i když částečně je přeci jen kompenzoval. Obdobná situace je i v elektronickém průmyslu, tedy i firem produkujících elektronické součástky telekomunikačních zařízení a přístrojů spotřební elektroniky. Všeobecně převládá názor, že současná konkurenční pozice odvětví společně s přímými zahraničními investicemi z posledních let vytváří předpoklady dobré úrovně konkurenční schopnosti odvětví jak při vstupu do Evropské unie, tak i v následujících letech. To ale nijak neznamená, že větší výrobní firmy nebudou muset sledovat dění v Bruselu, nové a připravované směrnice EU a přizpůsobovat jim svoji produkci i další činnosti. V oboru elektro ale vedle výrobců elektrotechniky a elektroniky působí i řada montážních, rozvodných a servisních firem. Jejich situace je pochopitelně zcela jiná - u většiny z nich lze očekávat, že se zahraničním trhem (tedy i trhem zemí EU) nemají příliš zkušeností. V poslední době se pro ně v přípravě na podmínky jednotného trhu stalo prioritním osvojit si nové normy, seznámit se s problematikou posuzování shody apod. Pro mnohé z nich - zejména menší podniky - může být pravidelné sledování všech potřebných změn a trendů obtížnější. Zdrojem odborných informací se pro ně může stát Elektrotechnický svaz český (ESČ), což je profesní společenstvo, při němž působí i jeho informační centrum IN-EL.
Zdroj informací
Oborové informační centrum IN-EL poskytuje „standardní služby“ - ať již to je vydávání odborných publikací či průběžně aktualizovaný Informační internetový systém pro elektrotechniky (www.iisel.com) s komplexním informačním servisem z oblasti elektrotechniky, a to především v té její části, ve které působí nejvíce elektrotechnických firem, tedy v oblasti elektrických instalací a rozvodů. Součástí tohoto servisu jsou samozřejmě i přehledy a znění jednotlivých technických norem. Podle sdělení Elektrotechnického svazu českého pro obor elektrotechniky platí v zemích Evropské unie technické předpisy, tj. směrnice ES (nebo starší směrnice EHS), které jsou již nyní součástí národní legislativy České republiky. Tyto předpisy jsou pro technické výrobky zavedeny v ČR již od roku 1997. Jednotlivé podnikatelské subjekty by tedy dnes již neměly mít výraznější problémy s technickou přípravou na vstup do Evropské unie. Sjednocení těchto norem pak otvírá i určitý prostor pro vývoz služeb a výrobků do zahraničí pro malé a střední firmy - především asi ty, které se zabývají montážními pracemi, elektrickými instalacemi a rozvody. A však právě tyto firmy mohou narazit na některé problémy a omezení: Základní technické normy jsou v EU sjednoceny a řídí se jimi i drobní živnostníci v oboru elektrotechniky v těchto zemích, ale v Unii existují i různé místní předpisy a zvyklosti - například v provedení sítí, ve způsobech jejich uzemnění, připojování jednotlivých objektů, i požadavky distributorů elektrické energie. Český malý či střední podnikatel tak potřebuje znát i tyto rozdílnosti. „Určitým problémem může být při elektrotechnickém podnikání v zahraničí i otázka elektrotechnické kvalifikace,“ říká viceprezident ESČ Michal Kříž, který je zároveň manažerem informačního systému pro elektrotechniky IN-EL. „Kvalifikační požadavky jednotlivých evropských zemí nejsou dosud sjednoceny a nároky na naše elektrotechnické pracovníky se podle toho v jednotlivých zemích Evropské unie liší. Není to tím, že by odborná úroveň našich pracovníků byla nižší, ale mohou to být různé regionální zvyklosti a možná i skrytá ochrana před zahraniční konkurenci.“
Změny přijdou z Bruselu
Začátek letošního roku ukázal, jak je pro přípravu na jednotný evropský trh vhodné, ale i důležité sledovat dění v orgánech EU, změny, které se v nich připravují: V polovině února vydala EU dvě směrnice, které mají chránit životní prostředí a které zároveň producentům elektrotechnického a elektronického zboží přidělají vrásky, když budou muset v dohledné době počítat se zvýšenými náklady. Jedná se o směrnici 2002/96/EC o použitých elektrických a elektronických zařízeních a směrnici 2002/95/EC o používání některých nebezpečných látek v elektrických a elektronických zařízeních. V podstatě se jedná o opatření, která do určité míry v ČR platí u chladniček a ledniček: tedy o sběr a likvidaci. Ale toto přirovnání je velmi symbolické - ve směrnicích jde o mnohem širší sortiment a rovněž o značně jiné povinnosti. Mezi nejdůležitějšími ustanovení směrnice o použitých elektrických a elektronických zařízeních je nesporně to, které určuje, že veškeré náklady na sběr a nakládání s použitými elektrickými či elektronickými zařízeními nese výrobce. Ten také musí při uvádění nového zařízení na trh poskytnout finanční záruku zpětného odběru a zpracování použitého výrobku. Výrobce také musí zajistit, aby co největší část elektrického či elektronického zařízení byla recyklovatelná a musí na štítcích informovat spotřebitele, že příslušné zařízení má být vráceno na sběrné místo odděleně od ostatního odpadu. Členské státy pak musí vytvořit systém zpětného odběru těchto zařízení a dále zajistit, aby zhruba do čtyř let - do konce roku 2006 - připadaly na jednoho občana alespoň čtyři kilogramy tohoto vytříděného odpadu. Do září příštího roku musí také členové EU převést tuto evropskou směrnici do své legislativy. Směrnice rovněž myslí na spotřebitele - ti mají mít právo vrátit zařízení, která již dosloužila, na sběrné místo zdarma. Druhá ze zmiňovaných směrnic pak vyjmenovává nebezpečné látky obsažené nějakým způsobem v těchto zařízeních a ukládá do poloviny roku 2006 stáhnout z jednotného trhu ta zařízení, která obsahují více než povolené množství těchto nebezpečných látek. Pokud si Česká republika nevyjedná přechodná období, bude muset se již řídit termíny a povinnostmi tak, jak to směrnice uvádějí. Největší dopad bude mít směrnice samozřejmě na výrobce, jimž přinese zvýšené náklady. O tom, jak budou vysoké, do určité míry rozhodne příprava na nové povinnosti. Zejména je asi vhodné v této souvislosti doporučit orientovat se na zavádění jednoduše a lacině recyklovatelných zařízení, ve finanční oblasti pak již nyní začít vytvářet rezervy na náklady spojené se zpětným odběrem použitých elektrických a elektronických výrobků. Pokud jsme v souvislosti s těmito novými směrnicemi hovořili o hrozbách pro výrobce, pak je zřejmě vhodné zmínit se i o příležitostech. Směrnice totiž s sebou přinášejí požadavek na větší množství sběrných dvorů pro tento „elektrický odpad“, stejně jako na dostačující výrobní kapacity, které ho budou třídit, případně recyklovat. V současné době zřejmě v ČR není tolik firem a provozů, aby dokázaly zpracovat takové množství „elektroodpadu“, který vznikne v důsledku nezbytnosti výrobců vyhovět novým požadavkům. A právě zde se tak podle všeho otvírá prostor jak pro rozšíření sběrných a zpracovatelských kapacit již existujících firem, tak i pro vznik firem nových.
