Podtitul: EU je sto let za Spojenými státy, poučí se?
Je čas podívat se na alternativní zdroje příjmů pro rozpočet EU, řekl v minulých dnech mluvčí eurokomisaře Janusze Lewandowského, který slibuje do konce září předložit sérii návrhů daní, jež by Evropská unie vybírala. Padají návrhy na leteckou daň, daň z finančních transakcí nebo z prodeje emisních povolenek. Veřejné finance na národní úrovni jsou dnes v obrovských deficitech a komisaři se bojí pokračující závislosti na odvodech ze státních rozpočtů. Chtějí nezávislost na provádění evropských politik. Zdánlivě logicky znějící a v různých podobách se stále opakující – byť stále poměrně ostře odmítaný – požadavek však skrývá velká nebezpečí.
Naivita zastánců daně
Při diskusi o zavádění eurodaní je prospěšné podívat se na vývoj ve Spojených státech amerických, kde máme možnost sledovat nejen podobu argumentů zastánců i odpůrců při zavádění unijních daní, ale i následný vývoj. Ten dokládá, jak odlišný je „život“ daně od představ při jejím zavádění. Jako příklad nám může posloužit zavádění federální daně z příjmu. Daň z příjmu se v USA objevila na pár let jako „válečné opatření“, ale roku 1872 ji Kongres zrušil. Myšlenku na ni se však už zcela zapudit nepodařilo. Mezi lety 1874 a 1894 předložili příznivci daně z příjmu celkem 68 návrhů na její opětovné uzákonění. Podle odpůrců sice daň nebyla vysoká, dosahovala jen dvou procent a vztahovala se jen na nepatrné množství osob, ale byla v principu nespravedlivá a připravovala půdu pro mnohem vyšší, až konfiskační zdanění v budoucnu. I mnoho zastánců vyjadřovalo názor, že kdyby mělo jít o zavádění daně všeobecné a vyšší než několik málo procent, nikdy by pro ni nehlasovali. Věřili však v nutnost nezávislého financování některých základních potřeb unie. Přesto prohlásil nejvyšší soud tuto daň roku 1895 za protiústavní. Soudce například označil zákon o dani z příjmu za třídní legislativu, za začátek, po němž „budou následovat další a rozsáhlejší, až se nakonec tato politická bitva stane válkou chudých proti bohatým, válkou, která se bude stupňovat na intenzitě a hořkosti“.
Demokraté se touto dočasnou porážkou nedali odradit a stále se snažili o zavedení daně. Při každém zasedání slyšeli členové Kongresu hned na uvítanou několik návrhů zákona o dani z příjmu. Snaha republikánů navrhnout zřízení daně pro firmy, aby bylo zabráněno zavedení plošné daně z příjmu, vedla nakonec k tomu, že byly zavedeny daně obě. Šestnáctý dodatek Ústavy z roku 1913 celounijní daň z příjmu zavedl – opatrně a zlehka – jako „vyvrcholení nevyhnutelného a přirozeného vývoje“. Oproti původní protiústavní rovné dani dvou procent však zaváděl progresivní sazby až do výše sedmi procent. Daň se však stále nevztahovala na 98 procent obyvatel. To se ale rychle změnilo.
Na cestě vzhůru
Jakmile daň existuje, roste. Nikoli postupně, nýbrž ve skocích. Přijde válka či krize a sazby jdou dramaticky vzhůru. V USA se za pár let po schválení zvýšily na 15, 67 a následně 77 procent. Po odeznění krize se uzda povolí, sazby klesají, ale nikdy na původní úroveň. A pak zase a znovu. Na konci druhé světové války se dostáváme na 95 procent, a ještě v roce 1963 jsme na 91 procentech. Velká změna od protiústavnosti před pár desetiletími či od slibů zastánců daně při jejím schvalování, že kdyby mělo jít o daň dvojcifernou, ruku by pro ni nikdy nezvedli – jde přece o financování základních funkcí unie!
Neméně zajímavý je pohled na to, jak si lidé na daň zvykají a kdy už daň považují za tak nízkou, že je to společensky nepřijatelné. Snaha prezidenta Ronalda Reagana snížit (v minulosti protiústavní a následně jednocifernou) daň na 28 procent je dodnes považována mnohými za akt tržního fundamentalismu. Totéž jsme mohli slyšet, když George W. Bush – po letech navyšování daně – prosazoval její snížení na 35 procent. Vidíte tu změnu? Veřejnost zprvu odmítající tento typ daně jako takový si zvykla na její existenci do té míry, že 35procentní nedobrovolný odvod z příjmu části lidí spatřuje dokonce jako minimální nutný předpoklad rozvoje společnosti a fungování vlády. Lidé, kteří se nenarodili v době neexistence této daně, nýbrž v dobách, kdy daň konfiskovala přes 90 procent příjmu z vydělaného dolaru, nahlížejí na svět jinak. Obavy, jež mohly být naprosto opodstatněné, nejsou schopni vidět.
I malý krůček přijetí nové unijní daně dnes může mít velké dopady pro budoucnost. Eurodaň z příjmu je zatím jen zbožným přáním nejhorlivějších zastánců evropské politické centralizace. Ale myšlenka žije. V době, kdy se evropské ekonomiky potýkají s krizí, a politici tudíž spřádají záchranné plány a chtějí větší celokontinentální akceschopnost, se rozhoduje na příští desetiletí. To není „jen“ teorie!
Graf:
Skokové změny
Nejvyšší možná sazba daně z příjmu v USA
…
Pramen: autor
