Dilema exministra Kavana
Proč se zastřelil Vlastimil Brodský, vysvětlily jeho děti. „Byl to člověk, který svůj život prožil velmi elegantně a hrozně se obával neelegantního finále. Nechtěl být ani blízkými, natož médii přistižen v situaci pro něj nedůstojné, kdy se necítí ve formě, nebo si je dokonce vědom, že v ní není,“ řekli v magazínu Dnes Tereza a Marek Brodských. Je to čin, kterému nějak rozumíme.
Problém, kdy odejít, neřešíme ale jenom na této nejzazší hranici. Odejít, či ještě chvíli zůstat? Často jsme svědky, jak tuto hamletovskou otázku řeší lidé na veřejné scéně.
Aktuálním příkladem je Jan Kavan, předseda Valného shromáždění OSN, poslanec ČSSD a český zástupce v Konventu Evropské unie. Poslední skandál jeho bývalého blízkého spolupracovníka Karla Srby, kterého Kavan dával za vzor všem úředníkům, totiž narostl i na Českou republiky do neúnosných rozměrů. Obvinění z objednání nájemné vraždy, milionové úplatky za státní zakázky a nevysvětlený původ majetku v hodnotě desítek milionů korun je už silná káva.
Jenže Jan Kavan není Vlastimil Brodský a neumí odejít s noblesou. Naopak. Vzhledem ke své minulosti to evidentně není stydlivý člověk, který by si dělal starosti, že nakonec odejde s ostudou.
Poté, co naboural několik automobilů a policistům se zdálo, že řídil pod vlivem alkoholu, odmítl dechovou i krevní zkoušku s odkazem na svoji poslaneckou imunitu. Po zveřejnění obvinění, že z něj byl cítit alkohol, Kavan bez uzardění prohlásil, že si maže záda francovkou.
Když sám bezdůvodně obvinil svého předchůdce v Černínském paláci Josefa Zieleniece, že uplácel novináře, pokoušeli se jeho podřízení (i zde v hlavní roli vystupoval Karel Srba) získat pro to falešné důkazy zastrašováním a vydíráním ředitele Štiřínského zámku. Nakonec dotlačen k omluvě si Kavan přesto neodpustil trapný dodatek, že určité pochybnosti si přesto ponechává.
A mohli bychom pokračovat kauzou Českého domu v Moskvě, nebo třeba jeho sporem s publicistou Benjaminem Kurasem, který skončil soudním verdiktem, že Jan Kavan je lhář.
Touha zůstat za každou cenu ale není jen trapná. Je především znamením, že mnozí naši politici nasákli totalitou víc, než jsou si ochotni připustit. Jedním z významných rozdílů mezi většinou demokratických a totalitních politiků je právě umění odejít versus přesvědčení o vlastní nepostradatelnosti.
Výměny politické elity v nedemokratických státech lemují puče a vykonstruovaná obvinění s tresty smrti. Jeden vládce musí zemřít, aby druhý mohl nastoupit. Ve slušných systémech odcházejí politici dobrovolně. Nejen po prohraných volbách, ale i třeba v důsledku zveřejněných selhání či přijmutím politické spoluviny za vážné poklesky svých nejbližších spolupracovníků.
V České republice je stále mnoho politiků přesvědčeno o své nepostradatelnosti. Někteří z nich možná i svoji roli ve světě vidí realističtěji, ale prostě se jim nechce jistotu funkčních požitků opouštět. A to nejen Jan Kavan.
Je to trapná a tristní podívaná. Předseda ODS se opevnil v obraně ekonomické transformace a v lízání ran domnělé sarajevské zrady. O korupci na pražském magistrátu léta vyřvávají špačci na střechách, pak toto podezření oznámí sám primátor, v médiích je zveřejněno několik zjevně korupčních případů, ale radní se tváří, že se jich to netýká. Ukončení jednoho případu musí přinést až smutná zpráva o rakovinovém nádoru.
Činy a prohlášení Kavanova nástupce na ministerstvu zahraničí ukazují, co si o něm a jeho lidech Cyril Svoboda myslí, a naznačují, že všechny funkce a výsady si Kavan neudrží. Asi i on to již začíná chápat.
Krátce po zveřejnění informací o přípravě vraždy novinářky Sabiny Slonkové jej prezident Václav Havel vyzval k opuštění některých funkcí a Kavan k tomu neviděl žádný pádný důvod. Nemá prý se Srbovou aférou nic společného a nevidí důvod, proč by měl kvůli ní „trpět“. Nerozumí, nebo nechce rozumět tomu, že pokud by s přípravou vraždy měl něco společného, nebyl by vyzýván k rezignaci, ale usazen do vazby a trestně stíhán? Politik má větší práva i pravomoci než běžný občan, a proto logicky i větší – politickou – odpovědnost.
Po týdnu už Kavan připustil, že by se z „časových důvodů“ mohl některé své funkce vzdát. Vzhledem ke všemu, co víme o jeho „dávné i nedávné minulosti“, ale elegantní a důstojné finále čekat nemůžeme.
